ECLI:CZ:US:2020:3.US.1779.20.1
sp. zn. III. ÚS 1779/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Vávry, zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze 27. dubna 2020 č. j. 1 As 492/2019-40 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2019 č. j. 43 A 21/2018-31, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a 1) Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, a 2) Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Městský úřad Beroun (dále jen "městský úřad") rozhodnutím ze dne 19. 1. 2017 č. j. MBE/5045/2017/ŽP-BrE určil, že pozemek parcelní číslo X1 v katastrálním území H. T. o výměře 0,0133p ha zapsaný na listu vlastnictví č. X2 pro katastrální území H. T., je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa podle §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). Městský úřad konstatoval, že předmětný pozemek je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastnictví České republiky s právem hospodaření pro vedlejšího účastníka ad 2) s druhem pozemku lesní pozemek. Pozemek je sevřen mezi pozemky určenými k plnění funkcí lesa p. č. X3, X4 a X5 v katastrálním území H. T. V Lesním hospodářském plánu Lesního hospodářského celku Nižbor je společně s okolními pozemky součástí porostní skupiny 128 A5 se smíšeným porostem dubu, habru, borovice a dalších listnatých dřevin ve věku 57 let. V porostní mapě Lesního hospodářského celku Nižbor je pozemek zařazen kontinuálně nejméně od roku 1988. Lesní porost se na předmětném pozemku nacházel až do září 2013, kdy jej stěžovatel bez souhlasu vedlejšího účastníka ad 2) neoprávněně vymýtil a provedl terénní úpravy. Tato skutečnost je městskému úřadu známa z úřední činnosti; dokládají ji rovněž svědecké výpovědi svědků a stanovisko vedlejšího účastníka ad 2). Městský úřad zároveň vysvětlil, že orgány státní správy lesů nemají možnost přezkoumávat správnost údajů vedených v katastru nemovitostí, k čemuž jej v předchozím zrušujícím rozhodnutí zavázal vedlejší účastník ad 1).
3. Proti rozhodnutí Městského úřadu podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník ad 1) rozhodnutím ze dne 18. 12. 2017 č. j. 025222/2017/KUSK/OŽP/2-Mi zamítl, a uvedl, že po opakovaném právním uvážení dospěl k závěru, že státní orgán správy lesů nebyl oprávněn řešit stěžovatelem namítané chyby v katastrálním operátu, k tomu je příslušný katastrální úřad. Městský úřad proto nebyl oprávněn v rámci tohoto řízení zkoumat správnost evidence druhu předmětného pozemku v katastrálním operátu. Ověřování správnosti evidence předmětného pozemku v katastru nemovitostí by nadto bylo nadbytečné, neboť zjišťování data, kdy byl pozemek prohlášen pozemkem určeným k plnění funkcí lesa, a zda to bylo v souladu se zákonem, nebyl nutným podkladem pro rozhodnutí v pochybnostech podle §3 odst. 3 zákona o lesích. Pokud tedy pochybnosti o těchto skutečnostech dále trvají, měl by se stěžovatel obrátit na příslušný katastrální úřad s žádostí o opravu chybných údajů v katastrálním operátu (katastrální mapě).
4. Stěžovatel napadl rozhodnutí vedlejšího účastníka ad 1) žalobou, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl s odůvodněním, že správní orgány na základě skutkových zjištění správně dospěly k závěru, že posuzovaný pozemek je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa podle §3 odst. 1 písm. a) lesního zákona. Krajský soud k odkazu stěžovatele na historický zápis kultury cesta v pozemkové knize pro pozemek YZ, jehož součástí byl předmětný pozemek, uvedl, že tato skutečnost není sama o sobě způsobilá závěr o charakteru pozemku ovlivnit, bylo-li prokázáno, že v 50. letech 20. století (tedy před zaevidováním lesního pozemku v jednotné evidenci půdy, z níž byl následně údaj o druhu pozemku převzat do katastru nemovitostí) se na předmětném pozemku cesta nenacházela, přičemž není patrná ani na leteckém snímku z roku 1938. Záznam v pozemkové knize tedy v době vzniku lesního porostu skutečnému stavu neodpovídal. Krajský soud připomněl, že cesta se může nacházet i na lesních pozemcích, respektive jiných pozemcích k plnění funkcí lesa, a rovněž dle předchozích právních úprav mohla být součástí lesního fondu.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že se správní soudy řádně nezabývaly jak faktickým, tak evidovaným stavem předmětného pozemku, jak v napadených rozsudcích deklarují. Stěžovatel tvrdí, že pozemek parc. č. X1 byl odjakživa využíván jako přístupová cesta a představuje za částečného použití pozemku parc. č. X5 jedinou možnost, jak se stěžovatel může dostat ke svému pozemku parc. č. X6, nikdy přitom nedošlo ke změně způsobu využití předmětného pozemku. Stěžovatel uvádí, že podle dostupných údajů od roku 1796 do roku 1947 vlastnila uvedenou cestu Tereziánská nadace pro dívky (viz Karlštejnské panství. Knihovní vložka 675; list 2; běžné číslo Y1; katastrální číslo Z, vklad proveden v roce 1796). V roce 1948 se stal vlastníkem stát a uživatelem MNV H. T., a to až do roku 2010, po celou tuto dobu je na LV pozemek evidován jako cesta, nikoliv les. V roce 1988 byly scelené pozemky v operátu katastrálního území H. T. digitálně zpracovány, přičemž cesta v YZ byla přeznačena na č. p. Y2 a část 33 metrů byla včleněna do pozemku č. p. X. V roce 2007 došlo k digitalizaci a k "uvedení do skutečného stavu". Dle stěžovatele neexistuje žádný zápis o změně pozemku - cesty na lesní pozemek, a stěžovatel ani jeho právní předchůdci nikdy nedali stanovisko o nepotřebnosti části cesty č. p. X1. Současný zápis v katastru nemovitostí je proto zjevně v rozporu s příslušnou právní úpravou. Skutečnost, že neexistuje listina, která by dokládala, že v minulosti došlo ke změně cesty na les, je považována v napadených rozhodnutích za právně zcela bez významu. Stěžovatel zásadně nesouhlasí s tím, že je po něm požadováno, aby případně tvrdil a prokazoval opak, neboť mu jako osobě soukromého práva lze vytýkat neunesení důkazního břemene teprve v případě, je-li bezpečně zjištěno, že výkon veřejné moci je v souladu se zákonem. V opačném případě, pokud katastrální úřad ve svém archivu nedohledal listinu, která by byla podkladem předmětné změny, považuje stěžovatel za ústavně nesouladné, aby mu takové nedostatky v činnosti orgánů veřejné moci byly přičítány k tíži.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
9. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Z obsahu napadených rozhodnutí je zjevné, že skutečnost, že v případě dotčeného pozemku jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa podle §3 odst. 1 písm. a) lesního zákona, byla prokázána nejen evidencí pozemku v katastru nemovitostí, ale i jeho faktickým stavem, kdy se na předmětném pozemku po několik desítek let až do jeho neoprávněného vymýcení v roce 2013 nacházel lesní porost obdobný jako na sousedních lesních pozemcích. Existence lesa jako podmínka naplnění definice "lesních pozemků" podle §3 odst. 1 písm. a) lesního zákona byla v řízení před krajským soudem prokázána leteckými snímky, historickými mapami, porostní mapou Lesního hospodářského celku Nižbor, výpověďmi svědků Jiřího Týra a Josefa Mottla, a stanovisky vedlejšího účastníka ad 2), obce H. T. a Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky.
10. Závěry shora uvedených provedených důkazů jsou v rozporu s tvrzením stěžovatele, že se na předmětném pozemku odnepaměti nacházela cesta, a že v šedesátých letech došlo k nezákonné změně druhu pozemku na lesní pozemek. Stěžovateli přitom bylo v odůvodnění napadených rozhodnutí sděleno, že jakkoli nebyla nalezena listina, na základě které došlo v minulosti ke změně druhu pozemku, je rozhodné, že dřívější případný nesprávný zápis druhu pozemku nemůže mít vliv na posouzení skutečnosti, zda je třeba pozemek považovat za pozemek určený k plnění funkcí lesa. Lesní pozemek totiž může vzniknout důsledkem faktických proměn přírody v čase, a není tak zásadně třeba dokládat jeho vznik, takový lesní pozemek pak požívá právní ochrany podle lesního zákona, není-li zákonem stanoveným způsobem odňat plnění funkcí lesa. V posuzované věci faktický stav pozemku, na kterém se po několik desítek let až do jeho neoprávněného vymýcení v roce 2013 nacházel lesní porost (převážně habry) zahrnutý společně se sousedními lesními pozemky v lesním hospodářském plánu, respektive porostní mapě Lesního hospodářského celku Nižbor nejméně od roku 1988, přitom odpovídal evidenčnímu stavu zapsanému v katastru nemovitostí, který byl převzat z jednotné evidence půdy, v jejímž rámci byly okresní národní výbory ve spolupráci s místními a městskými národními výbory povinny vést řádný přehled o lesním fondu.
11. Uvedené je v souladu se sdělením Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálního pracoviště Beroun, podle kterého byl předmětný pozemek součástí YZ s kulturou cesta, která byla změněna na lesní pozemek při provádění jednotné evidence půdy v 60. letech dle tehdejšího místního šetření a označení druhu pozemku bylo převzato při zakládání do katastru nemovitostí z jednotné evidence půdy, žádné doklady týkající se změny druhu pozemku v 60. letech ani záznam z místního šetření však nebyly dle sdělení oslovených subjektů nalezeny. Podle leteckého snímku z roku 1953 a jeho překryvu s katastrální mapou založeného ve správním spise pod č. j. MBE/85688/2015/ŽP-Bre však předmětný pozemek nebyl v 50. letech cestou, což odpovídá též historické topografické mapě z let 1951 až 1971. Již před zaevidováním lesního pozemku v jednotné evidenci půdy (z níž byl následně údaj o druhu pozemku převzat do katastru nemovitostí) se na předmětném pozemku cesta nenacházela, přičemž není patrná ani na leteckém snímku z roku 1938.
12. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu a krajského soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá.
13. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatele neshledal, když v závěru správních soudů, že v případě dotčeného pozemku jde o lesní pozemky, neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Správní soudy se vypořádaly i s tím, že vedlejší účastník ad 1) původně v předchozím zrušujícím rozhodnutí (tj. rozhodnutí ze dne 25. 7. 2016) zavázal městský úřad, aby doložil správnost přeřazení pozemku s kulturou cesta na lesní pozemek v 60. letech minulého století příslušnou listinou, a následně svůj názor revidoval, a vysvětlily, proč lze s ohledem na specifika věci změnu původního nesprávného právního názoru vedlejšího účastníka ad 1) akceptovat. Stěžovatel naproti tomu toliko polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich aplikací §3 odst. 3 lesního zákona a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Tvrzení, že správní orgány či soudy vyložily právo jinak, než jak odpovídá představě stěžovatele, však samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu