ECLI:CZ:US:2020:3.US.1785.19.1
sp. zn. III. ÚS 1785/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2019 č. j. 7 Tdo 1624/2018-30, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. září 2018 č. j. 11 To 286/2018-841 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. května 2018 č. j. 4 T 107/2013-798, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Trutnově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud"), neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak je patrné z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník(dále jen "tr. zákoník"), a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále bylo stěžovateli podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uloženo nahradit škodu způsobenou Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši 36 276 Kč. Uvedených přečinů se stěžovatel dopustil stručně řečeno tím, že dne 28. 7. 2011 v 10:25 hodin na hlavní pozemní komunikaci silnice č. III/29915 v prostoru křižovatky se silnicí č. III/29916 mezi obcemi Z., S. a K., v mírně nepřehledné pravotočivé zatáčce v klesání jako řidič osobního auta zn. Smart Roadster při rychlosti 78až 85 km/h jel v levé části vozovky, nejméně 3 m od pravého okraje, v době, kdy v protisměru jelo vozidlo zn. Fiat Punto, jehož řidička J. M. na vzniklou dopravní situaci ve snaze zabránit střetu reagovala vyhýbacím manévrem vlevo a brzděním, na středu komunikace došlo k čelnímu střetu pravých předních částí obou vozidel, v důsledku čehož J. M. utrpěla oděrky a pohmožděniny, jež si vyžádaly hospitalizaci do 1. 8. 2011 a následné domácí léčení po dobu nejméně tří týdnů, její spolujezdec P. C., který seděl na pravém předním sedadle, utrpěl těžké zranění, jež si vyžádalo hospitalizaci a další léčení a mělo za následek omezení v obvyklém způsobu života do 24. 12. 2011, a další spolujezdec D. M., který seděl na levém zadním sedadle vozidla Fiat, utrpěl pohmoždění hrudníku, které si vyžádalo hospitalizaci do 1. 8. 2011 bez nutnosti další léčby.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které krajský soud napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh a vývoj trestního řízení před obecnými soudy, přičemž konstatuje, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, právo na rovnost účastníků a právo na obhajobu. Rozhodnutí soudů všech stupňů považuje za nesprávné a nepřezkoumatelné. Podle jeho názoru závěry okresního soudu a krajského soudu nevyplývají z obsahu provedeného dokazování. Krajský soud se nezabýval námitkami stěžovatele a nepřipustil jím navržené důkazy. Již okresní soud neprovedl důkaz šetřením na místě nehody. Znalecký posudek VUT v Brně (dále jen "revizní posudek") soud nekonfrontoval s dalšími důkazy, zejména nezohlednil výpověď jediného svědka R. L., který rozporuje výsledky revizního posudku i výpověď poškozené J. M. Krajský soud rovněž nepřipustil důkaz odborného posouzení Ing. Miloše Málka, který dle stěžovatele prokazoval nesprávnost závěrů revizního posudku. Stěžovatel nesouhlasí se závěry revizního posudku; průběh nehody v něm popsaný podle stěžovatele není možný. Stěžovatel nesouhlasí s právním hodnocením soudu o zavinění, které měl způsobit. Ve skutečnosti to byla poškozená, která jela v protisměru, zatímco on jel ve svém pruhu. Hlavní příčinou nehody byl tedy dle stěžovatele způsob jízdy poškozené. Byť krajský soud připustil její spoluzavinění, nijak to nezohlednil ve výroku o náhradě škody. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu exkurz do popisu dopravní nehody a blíže rozvádí své námitky proti reviznímu posudku s vysvětlením logických rozporů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud uvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
10. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na závěr, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která bezezbytku splňují požadavky kladené na ně v §120 a násl. tr. řádu, je patrné, že soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněné závěry o spáchání stíhaných nedbalostních přečinů neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
11. Ve stručnosti lze k námitkám stěžovatele uvést, že krajský soud se ztotožnil s hodnocením věci tak, jak je provedl okresní soud. Ve shodě s ním dospěl k závěru, že obhajoba stěžovatele byla provedenými důkazy vyvrácena především revizním posudkem doplněným osobními výslechy jeho zpracovatelů, na základě nichž byl nehodový děj a všechny okolnosti nehody z hlediska technického dostatečně objasněny. Z jeho závěrů pak vyplývá, že jednoznačnou příčinou dopravní nehody bylo porušení dopravních předpisů stěžovatelem, a nikoliv manévr poškozené, která reagovala až na porušení dopravních předpisů stěžovatelem. Stěžovatel měl ve všech fázích trestního řízení dostatečný prostor k uplatnění svých obhajovacích námitek, včetně zpracování revizního posudku, kdy zpracovatelé posudku jeho námitky a dotazy dostatečným způsobem zodpověděli. Stěžovatelovo právo na obhajobu tak zjevně porušeno nebylo. Krajský soud pak řádně odůvodnil, proč návrhy stěžovatele na provedení dalších důkazů pro nadbytečnost zamítl, stejně tak v jeho rozhodnutí nechybí patřičná reakce na odvolací námitky stěžovatele (otázku zavinění a použití zásady in dubio pro reo), kterým však nepřisvědčil.
12. Rovněž Nejvyšší soud se řádně zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání. Stěžovatel podal sice dovolání z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho výhrady se však převážně ocitly mimo rámec tohoto ustanovení, neboť směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů, resp. hodnocení a rozsahu provedeného dokazování. Jak uvedl Nejvyšší soud, námitky směřující do oblasti dokazování stěžovatel založil na své vlastní interpretaci revizního posudku, jehož závěry napadal, a předložil svou vlastní verzi hodnocení těchto závěrů. Důkazy, které stěžovatel navrhl před krajským soudem a ten je pro nadbytečnost zamítl, pak dle Nejvyššího soudu nebylo možné považovat za opomenuté, neboť krajský soud svůj postup v odstavci 44 svého rozhodnutí zdůvodnil. Nejvyšší soud sice připustil, že jevil-li se krajskému soudu výslech svědka R. L. nadbytečným (podle Nejvyššího soudu však z pochopitelných důvodů, neboť svědek samotný průběh nehody neviděl a obhajobu nemohl potvrdit ani vyvrátit a navíc s odstupem několika let od nehody), odůvodnění zamítnutí návrhu na jeho výslech nebylo dostatečně přesvědčivé. V tomto pochybení však neshledal takovou vadu, že by řízení jako celek nemohlo být považováno za spravedlivé. Nadto Nejvyšší soud dodal, že revizní posudek na výpovědi tohoto svědka nebyl ani zčásti založen a znalci pouze dospěli k závěru, že jeho výpověď není se závěry tohoto posudku v rozporu. Nejvyšší soud pak konstatoval, že soudy odůvodněně vycházely z revizního posudku, svědecké výpovědi poškozené J. M. a dalších korespondujících důkazů, a neshledal, že by jejich skutková zjištění byla v nějakém, natož extrémním rozporu s vykonanými důkazy. Jedinou námitkou relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu pak shledal tvrzení stěžovatele, že hlavní příčinou dopravní nehody byl způsob jízdy poškozené, tuto však vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou. V tomto ohledu pak postačuje odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jemuž nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
13. Ústavní soud ve výsledku řízení nespatřuje žádný kvalifikovaný exces či libovůli nebo mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu