ECLI:CZ:US:2020:3.US.1804.20.1
sp. zn. III. ÚS 1804/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele hl. města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Bělinou, se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2020, č. j. 20 Co 86/2020-70, a výroku III. usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 1. 2020, č. j. 59 EXE 239/2017-36, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a k porušení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Jelikož je obsah napadených rozhodnutí jakož i průběh celého předchozího řízení účastníkům znám, není nezbytné jej podrobně rekapitulovat.
3. Pro stručnost postačuje uvést, že nyní napadeným usnesením okresní soud rozhodl o zastavení exekuce (výrok I.), určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a výrokem III. rozhodl, že stěžovatel jakožto oprávněný v exekučním řízení je povinen uhradit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 7 865 Kč. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že to byl právě stěžovatel v pozici oprávněného, kdo procesně zavinil zastavení exekuce tím, že zvolil nepřiměřený způsob vymožení své pohledávky prostřednictvím soudního exekutora. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, krajský soud však toto odvolání neshledal důvodné.
4. Stěžovatel ústavní stížností brojí toliko proti výroku III. napadeného usnesení okresního soudu a proti usnesení krajského soudu, kterým je rozhodnutí okresního soudu v tomto rozsahu potvrzeno.
5. Stěžovatel si je vědom okolnosti, že částka nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč je částkou bagatelní. K tomu ale uvádí, že u daného exekutora jsou vedeny tisíce obdobných exekučních řízení (stěžovatel, resp. Městská policie hl. m. Prahy, dokonce s dotyčným exekutorem uzavřela rámcovou smlouvu na komplexní služby exekutorského úřadu), k jejichž zastavování dochází z totožných důvodů. Celková částka náhrady nákladů obdobných exekucí, která byla, resp. v budoucnu může být, uložena stěžovateli k úhradě, dosahuje řádu milionů Kč. Právě v tomto ohledu považuje stěžovatel ústavní stížnost za způsobilou k projednání Ústavním soudem. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel v tom, že při výpočtu náhrady nákladů exekuce zcela mechanicky aplikovaly exekuční tarif, aniž by přihlédly ke specifickým okolnostem věci, zejména k tomu, že stěžovateli nemohly být v době podání jeho exekučního návrhu známy závěry později přijaté Ústavním soudem v usnesení ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1565/17, a dále k tomu, že ze strany soudního exekutora a exekučního soudu došlo k porušení právních předpisů, resp. k jejich nedostatečně důslednému postupu, čímž bylo zasaženo do principu legitimního očekávání. Stěžovatel se domnívá, že náklady exekuce by v této věci měly být přičteny vzhledem ke specifickým okolnostem zcela, popř. alespoň ve výši přesahující částku 847 Kč, k tíži soudního exekutora.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, a to ve výši tzv. bagatelní částky, proti němuž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (viz např. usnesení ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily zcela zřejmé svévole, tedy např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
8. Takové zjevné diskrepance však v projednávané věci zjistitelné nejsou. Z logiky věci a postavení Ústavního soudu v ústavním systému a zejména jeho vztahu k obecným soudům přitom není namístě, aby Ústavní soud sjednocoval jejich judikaturu ohledně nákladů řízení, a to navíc za situace, kdy zákonodárce vyňal tuto agendu z přezkumu v dovolacím řízení. Lapidárně řečeno, nedává smysl, aby agendu, "nehodnou" přezkumu Nejvyšším soudem, v plném rozsahu přezkoumával Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti.
9. Rovněž platí, že judikatura Ústavního soudu opakovaně říká, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo, případně byl dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry.
10. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného rozhodnutí v bagatelní výši v otázce nákladů řízení, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, která by teprve odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu.
11. Jak se totiž podává z obsahu napadených rozhodnutí, okresní soud svoje závěry dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnil, resp. náklady exekuce v souladu s rozhodovací praxí a zákonnými normami vyjmenoval a vyčíslil (viz odst. 7 napadeného usnesení okresního soudu). Krajský soud jako soud odvolací se řádně vypořádal s námitkami stěžovatele, které se následně objevily i v nyní projednávané ústavní stížnosti stran výše nákladů soudního exekutora (viz odst. 20 a odst. 25 napadeného usnesení krajského soudu), ohledně porušení dobrých mravů soudním exekutorem s přihlédnutím ke vzájemnému smluvnímu vztahu a uzavřené rámcové smlouvě (viz odst. 21 napadeného usnesení krajského soudu) i s ohledem na stěžovatelovu objektivní nemožnost předvídat změnu judikatury vrcholných soudů vč. soudu Ústavního.
12. Z výše nastíněných důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu