ECLI:CZ:US:2020:3.US.1814.20.1
sp. zn. III. ÚS 1814/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Otty Šimkové, zastoupené advokátem JUDr. Richardem Třeštíkem, sídlem Masarykova 1120/43, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020 č. j. 30 Cdo 381/2020-396, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2019 č. j. 23 Co 158/2019-368 a rozsudku Obvodního soudu po Prahu 1 ze dne 11. září 2018 č. j. 18 C 21/2015-313, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") vůči vedlejší účastnici domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 115 000 Kč, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem Magistrátu města Ústí nad Labem na úseku stavební správy. Stěžovatelce bylo v roce 1990 vydáno stavební povolení na stavbu rodinného domu. Na pozemku, s nímž sousedí nemovitost stěžovatelky, se nacházely zbytky opěrné zdi, které podle skutkového závěru obvodního soudu ohrožovaly stěžovatelku na životě. Již v roce 1994 nařídil Magistrát města Ústí nad Labem vlastníkům předmětného pozemku neodkladné zabezpečovací práce na zbytcích opěrné zdi. To však nevedlo k dostatečné nápravě vzniklého stavu.
3. Nemajetková újma měla stěžovatelce "vzniknout nesprávným postupem správních orgánů, když dosud (resp. ke dni podání žaloby) nebylo rozhodnuto ve věci havarijního stavu opěrné zdi..., jakož i ve věci svodu dešťové vody ze sousedního pozemku". Obvodní soud v daném případě použil §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem") a posuzoval průtahy při vydání celkem 11 rozhodnutí či učinění úkonů Magistrátem města Ústí nad Labem. Podle jeho podrobně zdůvodněného názoru v dané věci "nelze odškodnit nepřiměřenost celkové délky řízení, ale výlučně jednotlivé průtahy v řízení". Ve světle výše uvedeného dospěl obvodní soud k závěru, že v 7 případech došlo k překročení zákonem stanovené lhůty, a to od 8 dnů až po 11 měsíců.
4. Obvodní soud rozhodl v celkem dvanácti výrocích o jednotlivých dílčích nárocích a náhradě nákladů řízení tak, že ve čtyřech případech přiznal stěžovatelce peněžitou náhradu újmy, ve 3 případech jí přiznal přiměřené zadostiučinění v tom rozsahu, že konstatoval porušení práva na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, a ve zbytku její žalobu zamítl. Při určování výše zadostiučinění za průtahy ve správních řízeních hodnotil soud kritéria obsažená v §31a zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a podpůrně vycházel ze "Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010", byť si byl vědom, že na daný případ toto stanovisko nedopadá. Obvodní soud tak vycházel z částky 15 000 Kč za rok průtahů v řízení. Tuto částku již dále nezvyšoval, ani nesnižoval. Posledním výrokem pak stěžovatelce podle zásady úspěchu v řízení přiznal poměrnou část náhrady nákladů řízení ve výši 24 452,57 Kč.
5. Proti rozhodnutí obvodního soudu podala stěžovatelka i vedlejší účastnice odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Ten rozhodl, že se odvolací řízení o odvolání vedlejší účastnice zastavuje v důsledku zpětvzetí odvolání z její strany. Výrok o náhradě nákladů řízení městský soud z důvodu dílčí početní chyby obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelce přiznal náhradu nákladů ve výši 22 453 Kč. Ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud uvedl, že obvodní soud "učinil na podkladě provedeného dokazování správná a pro rozhodnutí potřebná skutková zjištění". Byť se městský soud neztotožnil s dílčím právním hodnocením uvedeným v odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu, podotkl, že toto "nemá žádný vliv na správnost zásadního (obecného závěru soudu I. stupně, že v daném případě je namístě odškodnit výlučně (případná) jednotlivá porušení povinností příslušnými správními orgány vydat příslušná rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, jakož i na správnost návazného úvahového východiska o nutnosti příslušný vztah relevantní příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzenou nemajetkovou újmou a dílčími případy porušení povinnosti správními orgány".
6. Stěžovatelka se následně obrátila na Nejvyšší soud, který její dovolání odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud shledal, že dovolání nesplňuje podmínku objektivní přípustnosti podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť městským soudem, coby soudem odvolacím bylo rozhodováno o jednotlivých nárocích stěžovatelky se samostatným skutkovým základem, přičemž žádný z nich nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Nejvyšší soud zdůraznil, že částku 50 000 Kč tyto nároky ostatně nepřevyšují ani ve svém souhrnu. Současně přitom nešlo o spor ze spotřebitelských smluv nebo pracovněprávních vztahů.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje průběh soudního řízení a namítá, že soudy porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně zastává názor, že bylo porušeno její právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem "spočívajícím v tom, že správní orgán prvního stupně vydal ve věci šest rozhodnutí, která byla následně zrušena odvolacím správním orgánem z důvodu, že byla v rozporu se zákonem ..., a že teprve sedmé rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nabylo právní moci".
8. Dále stěžovatelka tvrdí, že "pokud by podle názoru uvedených soudů nesprávný úřední postup v projednávaném případě měl nastat pouze tehdy, kdy při vydávání jednotlivých rozhodnutí byly správním orgánem překročeny zákonem stanovené lhůty, nebylo by možno shledat za nesprávný úřední postup ani to, kdy správní řízení bude sice trvat desítky let, avšak rozhodnutí, byť vydaná v rozporu s hmotným či procesním právem, budou vydávána v zákonem stanovené době. Stěžovatelka zastává názor, že takový výklad zákona č. 82/1998 Sb. je v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů uvedenými v hlavě II správního řádu".
9. Závěrem doslova uvádí, že "její právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem požívá stejné ochrany jako její případné základní právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je rovněž právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a to včetně dovolání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv další revizní instancí v soustavě obecného soudnictví (čl. 91 odst. 1 Ústavy argumentum a contrario). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné a postačující, je-li namítána jeho věcná nesprávnost (usnesení ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3368/17). Z Ústavy i zákona o Ústavním soudu totiž vyplývá, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o obecné ústavní stížnosti založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, zejména pak k posouzení, zda bylo řízení před soudy vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny. Ústavní soud se v řízení o ústavní stížnosti řídí zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, která je odrazem výše zdůrazněné skutečnosti, že není součástí soustavy soudů [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)].
12. Zůstanou-li pominuty prosté odkazy na dvě ustanovení Listiny, neobsahuje ústavní stížnost žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Ústavní stížnost, čítající čtyři strany (včetně té titulní), je založena převážně na rekapitulaci průběhu řízení před soudy s tím, že právní argumentace je "rozvedena" ve čtyřech stručných odstavcích v rozsahu přibližně půl stránky. To by samo o sobě nebylo problematické, avšak argumentace stěžovatelky (která je v zásadě veškerá citována shora v bodech 7 až 9) je velmi abstraktní a nekonkrétní.
13. Z ústavní stížnosti zejména není patrné, v čem přesně je spatřováno porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Skutečnost, že soudy zaujaly k některým žalovaným nárokům stěžovatelky jiný právní názor než ona, nevede sama o sobě k porušení ústavně zaručených práv a svobod [usnesení ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98 (U 67/12 SbNU 513)]. Obsahem práva na soudní ochranu totiž není garance úspěchu v řízení.
14. Ústavní soud posoudil soulad napadených rozhodnutí s ústavním pořádkem a dospěl k závěru, že všechna z ústavněprávního hlediska plně obstojí. Obvodní soud obsáhle zjišťoval skutkový stav věci, na jehož základě stěžovatelce v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny přiznal přiměřené zadostiučinění za průtahy v konkrétních správních řízeních. Zadostiučinění mělo v méně závažných případech průtahů v řízení (coby podoby nesprávného úředního postupu) formu konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, v závažnějších případech formu peněžité náhrady nemajetkové újmy. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné právní předpisy, které ústavně souladným způsobem vyložily na případ stěžovatelky. Zejména je patrné, na základě jakých kritérií soudy posuzovaly každý z dílčích nároků stěžovatelky. Zamítnutí některých dílčích nároků odůvodnily tím, že k žádnému průtahu v daném řízení nedošlo, resp. že ve věci nebyl shledán nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Městský soud pak v odvolacím řízení poukázal a napravil z ústavněprávního hlediska nevýznamné a dílčí nepřesnosti v právním hodnocení obvodního soudu, které podle městského soudu neměly žádný vliv na správnost výroků rozhodnutí. Stejně tak městský soud napravil drobnou početní chybu obvodního soudu při vyčíslování náhrady nákladů řízení.
15. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného podotýká, že si stěžovatelka nejspíše ne zcela uvědomuje rozdíl mezi průtahy v řízení a nepřiměřenou délkou řízení (blíže SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 262). Obvodní i městský soud ve svých rozhodnutích přitom podrobně vysvětlily, proč stěžovatelce vznikl pouze nárok na zadostiučinění za průtahy ve správním řízení (na které nenavazovalo řízení soudní) ve smyslu bezdůvodné nečinnosti Magistrátu města Ústí nad Labem.
16. Opět nad rámec obecných námitek stěžovatelky Ústavní soud podotýká, že se podle jeho názoru přístup obvodního soudu a městského soudu ve věci stěžovatelky nevymyká konstantní judikatuře Nejvyššího soudu k této otázce (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 30 Cdo 1174/2016), ani stanoviskům právní nauky (nejaktuálněji SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 255 - 256).
17. K případné náhradě újmy za nezákonná (a opakovaně zrušená) správní rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že ani jedno z těchto rozhodnutí nebylo pro svou nezákonnost zrušeno jako pravomocné a tudíž nebyla splněna podmínka pro přiznání nároku podle §8 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
18. Jde-li o ne zcela jasně formulovaný argument stěžovatelky, že "její právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem požívá stejné ochrany jako její případné základní právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem", lze jej patrně vyložit jako její námitku k tomu, aby náhrada byla poskytnuta nejen za škodu majetkovou, ale i za nemajetkovou újmu. K tomu Ústavní soud uvádí, že soudy postupovaly plně v souladu s §31a zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Podle něj platí, že "zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující". Ne za každý průtah v řízení (typicky v řádu jednotek dnů) je tedy nutno poskytnout peněžitou náhradu za nemajetkovou újmu. Za výraznější průtahy v řízení v řádu měsíců, kde se pouhé konstatování porušení práva jevilo jako nedostatečné, naopak soudy poskytly stěžovatelce přiměřenou peněžitou náhradu.
19. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí odvolání, je třeba uvést následující. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti - typicky pro absenci odůvodnění či svévolnost rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 a ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vyplývá jasný zákonný důvod, proč došlo k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Odůvodnění napadeného rozhodnutí se navíc neomezilo jen na prostý odkaz nebo citaci zákona bez bližšího ozřejmění vztahu k projednávané věci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se tedy nevyznačuje ústavním nedostatkem.
20. Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu