ECLI:CZ:US:2020:3.US.1817.20.1
sp. zn. III. ÚS 1817/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. Z., zastoupené JUDr. Soňou Goetzovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 138, Slaný, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2020, č. j. 32 Co 178/2019-681, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 4. 2019, č. j. 42 P 481/2015-616, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, jakož i základní práva její nezletilé dcery zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilé dcery C. P., jejímž otcem je P. Z.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem svěřil nezletilou pro dobu před rozvodem i po rozvodu do péče otce (výroky I. a II.), rozhodl, že stěžovatelce se pro dobu před rozvodem i po rozvodu nestanoví výživné (výroky III. a IV.) a dále zamítl její návrh na úpravu styku (výrok V.).
5. K odvolání stěžovatelky, v němž bylo namítáno údajně tendenční zpracování znaleckého posudku a nedůsledné zjištění stanoviska nezletilé, ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I., II. a V. a současně jej změnil ve výrocích o výživném. Odvolací soud stanovil, že počínaje dnem 1. 2. 2020 je stěžovatelka povinna přispívat na výživu nezletilé částkou 1 500 Kč měsíčně splatnou do každého 20. dne v měsíci předem k rukám otce a dále - počínaje dnem právní moci výroku rozsudku o rozvodu manželství - částkou 1 000 Kč měsíčně splatnou do každého 20. dne v měsíci předem k rukám otce.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Opakovaně tudíž zpochybňuje závěry znaleckého posudku a uvádí, že nezletilá je v její péči spokojená, preferuje ji, nicméně v rozporu s jejím přáním byla svěřena do péče otce. Stěžovatelka zdůrazňuje, že soudy se nezabývaly jejím návrhem na změnu kolizního opatrovníka, který dle jejího přesvědčení postupoval jednostranně ve prospěch otce a nedůsledně tak hájil zájmy nezletilé. Dále připomíná, že soudy nezohlednily všechno, co stěžovatelka pro nezletilou zajišťuje a platí.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k její nezletilé dceři, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení požadovaného svěření do její výlučné péče, resp. do střídavé péče obou rodičů.
9. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné předeslat, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, předkládala v obdobném znění již v řízení o jí podaném odvolání. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, jak byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
10. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů její nezletilé dcery, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
11. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
12. Pod schopností osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby je nezbytné posuzovat zejména věk, zdravotní stav, materiální zabezpečení, výchovné a intelektuální schopnosti a morální integritu dané osoby a její chování k dítěti [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Lyubenova proti Bulharsku ze dne 18. 10. 2011, č. 13786/04, bod 73].
13. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, a která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
14. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
15. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že okresní i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly obecné soudy předpoklady pro svěření nezletilé do péče matky, případně pro svěření do střídavé péče obou rodičů, ale ponechaly ji ve výlučné péči otce, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
16. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy při rozhodování kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Obecné soudy svěření do výlučné péče stěžovatelky, resp. do střídavé péče odmítly jako nevhodné a v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé.
17. Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě určující, že obecné soudy rozvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování návrhů stěžovatelky, přičemž dostatečně objasnily, proč je ve vztahu k nezletilé žádoucí její svěření do výlučné péče otce. Obecné soudy zohlednily především stěžovatelčiny psychické potíže, přičemž se vypořádaly rovněž s námitkami poukazujícími na tvrzené domácí násilí ze strany otce, jeho údajné problémy s alkoholem či neochotu nové partnerky otce podílet se na výchově nezletilé, které označily za neopodstatněné (srov. rozsudek krajského soudu, body 24-26; rozsudek okresního soudu, zejména body 18 a 28). Pro Ústavní soud je rovněž podstatné, že obecné soudy dostatečně posoudily zdravotní stav stěžovatelky a jeho dopad na schopnost starat se o dceru, neboť vycházely ze znaleckého posudku (včetně výpovědi znalkyně, v jejímž průběhu byly vyvráceny stěžovatelčiny námitky proti posudku - srov. rozsudek okresního soudu, bod 16) a lékařské zprávy (srov. rozsudek krajského soudu, bod 12), čímž dostály závazkům plynoucím ze základního práva na soukromý a rodinný život (z relevantní judikatury ESLP srov. rozsudek Cîn?a proti Rumunsku ze dne 18. 2. 2020, č. 3891/19).
18. Co se týká námitky tvrzené podjatosti OSPOD, Ústavní soud ji nepovažoval za případnou, neboť tato nepřekročila rámec pouhého nepodloženého spekulativního tvrzení, pro něž ovšem napadená rozhodnutí nevytváří jakýkoliv racionální podklad.
19. Obecným soudům nelze vytýkat ani kritické přehodnocení přání nezletilé, z nějž vyplynulo, že by raději žila se stěžovatelkou a k otci by vůbec nejezdila (srov. rozsudek krajského soudu, bod 24). Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě především důležité, že obecné soudy kladly důraz na zjištění názoru nezletilé. Ze shora citované judikatury zdejšího soudu nicméně vyplývá, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte vždy a bez dalšího nekriticky převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Řečeno jinak, názor nezletilého dítěte není pro obecné soudy jediným kritériem rozhodování. Napadené rozhodnutí krajského soudu je v tomto ohledu dostatečně odůvodněné, když - jak již bylo řečeno výše - zdůrazňuje zájem nezletilé a jí učiněný projev zasazuje do širšího kontextu (srov. rozsudek krajského soudu, bod 24). Nelze rovněž přehlédnout, že při rozhovoru se soudní znalkyní nezletilá uvedla, že má oba rodiče stejně ráda a přeje si být ve výchově obou (srov. rozsudek okresního soudu, bod 13).
20. Za opodstatněnou nepovažuje Ústavní soud ani námitku nesprávného hodnocení provedených důkazů, konkrétně pak znaleckého posudku PhDr. V. Strakové. Jak totiž bylo řečeno již dříve, zdejšímu soudu zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Naznačený extrémní nesoulad však v nyní posuzované věci nenastal.
21. Ústavní soud se proto v projednávané věci neztotožňuje s námitkami stěžovatelky vůči právním závěrům obecných soudů, neboť je toho názoru, že v nich respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházely z premisy, že "svěření dětí do střídavé péče je pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo, a proto svěřily nezletilou do výlučné péče otce.
22. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost stanovení střídavé péče u nezletilé není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí v nyní projednávaném případě zakládají především na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná či možná (zlepšení zdravotního stavu stěžovatelky). Jak ostatně zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilé nevyžadují změnu jejích výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke své nezletilé dceři, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
23. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu