ECLI:CZ:US:2020:3.US.1831.19.1
sp. zn. III. ÚS 1831/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou, sídlem Karlov 2392/6, Prostějov, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019 č. j. 3 Tdo 120/2019-30 proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2018 č. j. 3 To 42/2018-438 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 1 T 30/2017-390, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 téhož zákona. Za toto jednání byl podle §146 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 téhož zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž uložený trest mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a nad stěžovatelem byl vysloven dohled. Podle §85 odst. 2 trestního zákoníku mu bylo současně uloženo, aby během zkušební doby dle svých sil nahradil škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestnými činy způsobil, a zdržel se nevyžádaného styku s poškozenou, mimo úřední jednání před soudy a správními orgány. Dále bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 trestního řádu rozhodnutí okresního soudu zrušil ve výroku, kterým bylo stěžovateli dle §85 odst. 2 trestního zákoníku uloženo, aby během zkušební doby dle svých sil nahradil škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestnými činy způsobil a zdržel se nevyžádaného styku s poškozenou. Podle §259 odst. 3 trestního řádu pak stěžovateli podle §85 odst. 2 trestního zákoníku uložil, aby během zkušební doby dle svých sil nahradil škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestnými činy způsobil.
4. Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně prokázáno, že se dopustil jednání, za něž mu byl uložen trest, a dále namítá, že došlo k porušení principu presumpce neviny, z něhož plyne pravidlo in dubio pro reo. Stěžovatel uvádí, že skutek nebyl zjištěn v souladu s ústavními zásadami, a že závěry soudu o použité právní kvalifikaci nejsou náležitě rozvedeny a vzbuzují, dle jeho názoru, důvodné pochybnosti o jejich správnosti. K dokazování dále stěžovatel namítá, že soudy neprovedly důkazy, které navrhoval na svou obhajobu, a že nebylo prokázáno, že by svým jednáním způsobil vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Lze shrnout, že stěžovatel dospěl k závěru, že nesprávným použitím zákonné úpravy došlo k porušení jeho základních práv a svobod, poukazuje přitom zvláště na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých, se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. Ústavní soud shledal, že si okresní soud provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (v souladu s §125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Krajský soud po přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním okresního soudu výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele. Krajský soud také přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Také Nejvyšší soud řádně přezkoumal stěžovatelovy námitky vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů, v jejich postupu však nezjistil známky libovůle nebo povrchního hodnocení.
9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy své závěry přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Soudy totiž mohou přistoupit k uplatnění principu presumpce neviny až tehdy, dospějí-li po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné z odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. V posuzované věci však soudy své skutkové závěry dostatečně podložily provedenými důkazy. Přiklonily-li se na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými výpověďmi poškozené, svědků (mimo jiné i svědka, který není nijak vztahově nebo příbuzensky spojen s poškozenou) a lékařskými zprávami, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje vybrané body své obhajoby, s níž se však soudy již řádně vypořádaly. K jednotlivým námitkám nemá Ústavní soud co dodat, a lze odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí. Opakovat na tomto místě jednotlivé závěry a důkazy, z nichž vyplývají, je v řízení o ústavní stížnosti zcela nadbytečné. Konečně k porušení stěžovatelových práv nedošlo ani neprovedením jím navržených důkazů, neboť s návrhy na provedení důkazů obhajobou se soudy vypořádaly (srov. např. str. 13 rozhodnutí okresního soudu) a vyjádřily se rovněž k hodnocení obhajobou navrhovaných důkazů, např. ke svědectví bývalého partnera poškozené. Na takovém postupu neshledal Ústavní soud nic svévolného. Lze shrnout, že soudy v napadených rozhodnutích provedly souhrnné hodnocení všech důkazů a vyloučily jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině a jeho útoku na poškozenou.
11. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu