ECLI:CZ:US:2020:3.US.1867.20.1
sp. zn. III. ÚS 1867/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Miloslavem Krýslem, advokátem sídlem nám. Republiky 30, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2020, č. j. 9 To 359/2019-102, a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 11. 10. 2019, č. j. 0 Nt 714/2019-12, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc a obhajobu podle čl. 37 odst. 2 Listiny a podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel namítá rovněž porušení zákazu libovůle v soudním řízení podle čl. 2 odst. 2 Listiny, který stěžovatel spojuje s principem rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že v záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Domažlicích (dále jen "okresní soud") stěžovateli podle ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu nepřiznal nárok na bezplatnou obhajobu jako obviněnému v trestní věci, kdy proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu poškození věřitele ve stádiu pokusu ve formě spolupachatelství. Okresní soud zdůraznil, že by mohl rozhodnout bez dalšího zkoumání o tom, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu a ani na obhajobu za sníženou odměnu, neboť stěžovatel nedoložil žádné důkazy prokazující, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby. Ve spisu je založena pracovní smlouva, podle níž byla stěžovateli měsíčně vyplácena mzda ve výši 14 000 Kč hrubého a z dalších údajů je patrno, že stěžovatel již nepracuje. Okresní soud však zjistil, že na jeden z bankovních účtů stěžovatele dorazila pouze v měsíci únoru 2019 částka přesahující 766 000 Kč, kdy stěžovatel záhy vybral částku ve výši 516 417 Kč. V měsíci únoru 2019 tedy dosahovaly příjmy stěžovatele po odečtení všech jeho výdajů asi 79 000 Kč. Stěžovatel tak neosvědčil skutečnost, že nemá dostatek finančních prostředků, aby si hradil náklady obhajoby sám.
3. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítl. Seznámil se se všemi podkladovými materiály stěžovatele; to znamená i s těmi, které vinou technického nedopatření neměl k dispozici při posuzování předchozí stížnosti stěžovatele, což podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 226/20 ze dne 25. 3. 2020 (http://nalus.usoud.cz) způsobilo porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. k tomu zejména odst. 4 shora citovaného nálezu v předchozí věci stěžovatele) a s odkazem na předchozí rozhodnutí svého senátu 9 To a senátu 6 To uzavřel, že stěžovateli nic nebrání, aby si našel práci, jelikož v předchozím období pracoval při studiu v advokátní kanceláři na plný úvazek. Rovněž stěžovatel věrohodným způsobem neprokázal, že výše zmíněná statisícová částka na jeho účtu není jeho, nýbrž třetí osoby.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud totiž v nyní posuzované věci (obdobně jako v jiné stěžovatelově věci, jež vyústila v odmítavé usnesení sp. zn. II. ÚS 1164/20 ze dne 26. 5. 2020) připomíná, že posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží především trestním soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavnímu soudu pak přísluší pouze zkoumat, zda vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování podle ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokým prostorem pro uvážení a rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3416/16 ze dne 15. 11. 2016).
8. Ústavní soud již také ve stěžovatelově věci uvedl, že při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu je důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 925/16 ze dne 5. 4. 2016). Pokud proto měl stěžovatel za to, že existují okolnosti, které mu zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, nic mu nebránilo, aby tyto okolnosti prokázal (resp. osvědčil). Je totiž nutno vycházet z okolnosti, že stěžovatel je stíhán pro přečin, kdy zjevně nejde o případ tzv. nutné obhajoby (§36 odst. 3 trestního řádu) a platí proto obecné pravidlo, že pokud obviněný přesto obhájce chce, musí si ho zvolit a hradit jeho odměnu. Nárok na obhajobu bezplatnou anebo za sníženou odměnu proto představuje výjimku z uvedeného pravidla.
9. V nyní posuzovaném případě přitom trestní soudy své rozhodnutí neodůvodnily žádnou hypotetickou možností, která může, ale také nemusí nastat, nýbrž vycházely z aktuálního stavu, tj. mj. z existujících výdělečných možností stěžovatele. Rozhoduje-li soud na návrh obviněného, nese důkazní břemeno ve vztahu k prokázání nedostatku finančních prostředků potřebných k náhradě nákladů vzniklých zvolenému či ustanovenému obhájci vždy obviněný. Nepředloží-li však obviněný relevantní podklady, je zcela namístě rozhodnout o zamítnutí jeho návrhu, neboť soud sám není povinen obviněným tvrzené skutečnosti o jeho neschopnosti nést náklady obhajoby dokazovat (viz v předchozím odstavci zmíněná výjimečnost bezplatné obhajoby), tzn. za účelem rozhodnutí o tomto návrhu si opatřovat potřebné podklady (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1466/16 ze dne 13. 2. 2018, bod 13).
10. Jak přitom již bylo naznačeno shora, Ústavní soud se ústavními stížnostmi stěžovatele, které se odvíjí od jeho opakovaných žádostí o přiznání bezplatné obhajoby (resp. obhajoby za sníženou odměnu), již zabýval dříve - kromě shora citovaného nálezu jde především o zmíněné usnesení sp. zn. II. ÚS 1164/20. Již z dosavadních rozhodnutí Ústavního soudu je tedy zjevné, že stěžovatel svoje žádosti podává soudu opakovaně, aniž by se přitom ovšem výrazněji změnily jeho sociální poměry (resp. důvody, jež by ospravedlňovaly přiznání bezplatné obhajoby). Ke stěžovatelovým námitkám tak lze pro stručnost odkázat právě na usnesení sp. zn. II. ÚS 1164/20.
11. V této souvislosti Ústavní soud nepřehlédl, že i nyní stěžovatel svou špatnou sociální situaci odůvodňoval pobíráním podpory v nezaměstnanosti, nutností platit nájem, a tím, že výše uvedená částka na jeho bankovním účtu údajně patří třetí osobě. Dále měl stěžovatel do spisu založit další dokumentaci k jeho žádosti, místo ní je ale v soudním spise (podle stěžovatele opět díky technické chybě okresního soudu - srov. k tomu též přípis okresního soudu ze dne 24. 6. 2020, z něhož plyne, že se soudu nepodařilo otevřít 4 listy stěžovatelova podání) založeno jen několik prázdných číslovaných listů. Podle stěžovatele se tak v podstatě opakuje pochybení v podobě neúplnosti spisového materiálu, na něž Ústavní soud v jeho věci reagoval kasačním nálezem sp. zn. I. ÚS 226/20.
12. Ústavní soud nicméně nepřehlédl (byť možný technický problém na straně okresního soudu nevylučuje), že stěžovatel v nyní posuzované ústavní stížnosti neupřesňuje, jaké konkrétní údaje měly ve spise údajně chybějící dokumenty obsahovat. Stěžovatel totiž i nadále setrvává na prostém konstatování tvrzení o tom, že díky technickým nedostatkům způsobeným okresním soudem krajský soud opět pracoval s neúplným spisem. Takto argumentačně stěžovatel postupuje vzdor tomu, že k ústavní stížnosti připojil kromě napadených rozhodnutí několik dalších dokumentů a listin, které však podle Ústavního soudu nepřekračují důkazní rámec, z něhož obecné soudy vycházely (ostatně stěžovatel v tomto ohledu ani žádnou hlubší argumentaci nepřináší). Jinými slovy vyjádřeno, Ústavní soud by mohl přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí jen tehdy, byla-li by tvrzená pochybení obecných soudů svojí povahou způsobilá dosáhnout intenzity protiústavnosti, tzn. když by v jejich důsledku došlo k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu. V tomto případě by však stěžovatel musel specifikovat, jaké další informace údajně okresnímu soudu předložil pro podložení svého nároku na bezplatnou obhajobu. Nic takového ale nečiní.
13. Nedostatečná argumentace stěžovatelovy stížnosti stíhá i jeho tvrzení, že se krajský soud nevypořádal ani s těmi listinami (důkazy), které ve spise založeny byly. Stěžovatel v této souvislosti opětovně odkazuje na doklady z Úřadu práce ČR a na blíže nespecifikované tři platby mající prokazovat vlastnictví peněz na účtu stěžovatele třetí osobou. Již obecné soudy ovšem stěžovatele upozornily na to, že primární problém nespočívá výlučně v tom, že pobírá podporu v nezaměstnanosti, nýbrž v tom, že nevysvětluje, z jakého důvodu přestal pracovat, když v dřívější fázi trestního řízení pracoval při studiu dokonce na plný úvazek. Obecným soudům rovněž nestačilo stěžovatelovo tvrzení o původu hotovosti na jeho účtu. Stěžovatel ovšem ani k těmto otázkám v ústavní stížnosti nic skutečně relevantního netvrdí - podle Ústavního soudu tak nic nenasvědčuje tomu, že by obecné soudy opomněly hodnotit stěžovatelem předkládané důkazy [není tedy přiléhavý stěžovatelův příkladmý odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323) a nález sp. zn. II. ÚS 1912/07 ze dne 14. 5. 2008 (N 85/49 SbNU 211)].
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu