ECLI:CZ:US:2020:3.US.1869.20.1
sp. zn. III. ÚS 1869/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Mgr. Pavlem Pohorským, advokátem se sídlem Revoluční 767, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2020 č. j. 6 Tdo 74/2020-1524, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2019 č. j. 9 To 253/2019-1481 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 11. června 2019 č. j. 10 T 26/2018-1420, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 4, čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel pod bodem I uznán vinným přečinem týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a pod bodem II zločinem obecného ohrožení dle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru chov koní na dobu tří roků.
3. K odvolání stěžovatele a státního zástupce proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozsudek okresního soudu částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 1, 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a zločinem obecného ohrožení dle §272 odst. 1 tr. zákoníku, vyjma těch druhů trestů uložených ve stejné míře, jimiž stěžovatele postihl již soud okresní, mu na podkladě odvolání státního zástupce nově mimo trestu propadnutí věci uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku (výrok I). Podle §256 tr. řádu krajský soud odvolání stěžovatele zamítl (výrok II).
4. Dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy porušily zásadu ne bis in idem, když za totožné jednání, které bylo kvalifikováno jako správní delikt dle §27a odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, již byl potrestán rozhodnutím Městského úřadu Votice ze dne 11. 9. 2017 pokutou ve výši 60 000 Kč a trestem propadnutí věci (zvířat). Krajský soud se k námitce překážky řízení vymezil pouze obecným odkazem na "okolnosti, které zvyšují závažnost týrání zvířete" a výňatkem z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1534/2018 o souběhu trestných činů a přestupků a jejich kombinaci. Jasné vyjádření k totožnosti skutku však zcela pominul. Nejvyšší soud se zaměřil na porovnání, o jakých koních bylo rozhodnuto v rámci řízení před správním orgánem a o jakých v řízení před trestními soudy, přičemž odkázal na své rozhodnutí obsahující obecně připuštěnou možnost souběhu postihu v řízení správním a v řízení soudním. K tomu, v čem je postihované jednání stěžovatele specifické natolik, aby je bylo možné oprávněně postihovat ve dvou rozdílných řízeních, se dostatečně přesně nevyjádřil.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. V důsledku nesprávné identifikace jednotlivých koní orgány veřejné moci, nelze jednoznačně určit, o kterých koních rozhodoval jaký orgán veřejné moci, i kdyby takové určení bylo možné stanovit, nelze z námitky porušení jmenované zásady ustoupit, neboť se trestní soudy nevypořádaly s tím, zda totožnost skutku je či není dána a pokud dána není, tak v čem se jednotlivé skutky liší natolik, že v určité části postačuje rozhodnutí o správním postihu a v části je třeba postihu trestněprávního. Jestliže soudy tuto zásadu neaplikovaly, přestože k tomu byly splněny podmínky, jedná se o porušení principu nullum crimen, nulla poena sine lege.
8. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena zásada oficiality, zásada vyhledávácí, zásada materiální pravdy a zásada volného hodnocení důkazů. Okresní soud se nezabýval jeho tvrzením, že není vlastníkem koní, a tedy nelze vyslovit trest propadnutí věci, neboť ten může soud uložit jen vůči věcem náležejícím pachateli. Stejně tak krajský soud tuto informaci ignoroval, vlastnictví nikterak neověřoval. Soud nesprávně a neoprávněně činil závěry o vlastnictví koní, ačkoliv ve spise založené dokumenty jasně dokládají, že vlastnictví bylo převedeno ze stěžovatele na svědka Z. a následně na dceru stěžovatele B. V. Pokud mu byl uložen trest propadnutí věci, aniž by byly oprávněně a nepochybně konstatovány podmínky pro uložení takového trestu a převedení vlastnického práva bylo označeno za "diskutabilní", čili právní jednání stěžovatele stran převodu vlastnického práva ke koním nebylo nijak spolehlivě zjištěno a hodnoceno, bylo zcela vyloučeno, aby odvolací soud trest propadnutí věci uložil. Nejvyšší soud se úvahou vedoucí k oprávněnému uložení trestu propadnutí věci snažil zhojit vadu řízení před soudy obecnými, a tedy jednal v příkrém rozporu s právem obviněného dosáhnout přezkoumání věci v dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Napadená rozhodnutí byla dle stěžovatele založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy.
9. Krajský soud pak dle stěžovatele nezákonně rozhodl o zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, čímž porušil zásadu zákazu reformace in peius a zásadu obžalovací, neboť tímto rozhodnutím změnil napadený rozsudek v rozsahu, který nevycházel z odvolání státního zástupce, jež sice bylo podáno v neprospěch stěžovatele, avšak pouze co do změny v rozsahu uložení rovněž trestu propadnutí věci podle §70 tr. zákoníku. Krajský soud a následně i Nejvyšší soud dle stěžovatele překročil zákonný rámec své pravomoci, a to tím, že vykročil v rozporu s §2 odst. 8 a s §259 odst. 4 tr. řádu ze své role. Krajský soud nutnost uložení tohoto trestu odůvodnil toliko svou domněnkou o "naprosté bezohlednosti" stěžovatele, aniž by vyjma věku a bezúhonnosti zvážil konkrétní okolnosti a poměry pachatele. Nemohl tak dostát principu subsidiarity přísnější trestní sankce obsažené v §38 odst. 2 tr. zákoníku. Nerespektováním tohoto ustanovení a §259 odst. 4 tr. řádu, porušily odvolací i Nejvyšší soud princip legality trestního stíhání a ukládání trestů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle jen za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
13. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jedná se v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíce je nedůvodnými. Není tudíž účelné, aby se jimi Ústavní soud jako již čtvrtý soudní orgán v řadě znovu zabýval a opakoval to, co bylo již několikrát řečeno. Taková úloha Ústavnímu soudu nepřísluší. S odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a na tyto odkazuje. Především pak na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se námitkami stěžovatele velmi podrobně zabýval a tyto přesvědčivým způsobem vypořádal (porušení zásady ne bis in idem v bodech 40 - 48, otázku aplikace zásady subsidiarity trestní represe v bodech 56 a 57, námitku nesplnění podmínky obsažené v §70 odst. 3 tr. řádu k uložení trestu propadnutí věci stěžovateli v bodech 63 - 80 či námitku porušení zásady obžalovací a zásady zákazu reformationis i peius v bodech 82 - 91).
14. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Napadená rozhodnutí bezezbytku splňují požadavky kladené na ně v ustanovení §120 a násl. trestního řádu. Ústavní soud přitom neshledal, že by obecnými soudy učiněné závěry o spáchání stíhaných trestných činů neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
15. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu