ECLI:CZ:US:2020:3.US.1905.20.1
sp. zn. III. ÚS 1905/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Terezou Chadimovou, advokátkou se sídlem Havelkova 89/4, Olomouc, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. 5. 2020, č. j. 70 Co 18/2020-186, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2019, č. j. 0 P 369/2018-129, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, jakož i ústavní princip zakotvený v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výživy nezletilého syna J. (nar. XXX).
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, v záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") zvýšil výživné placené stěžovatelem pro nezletilého z částky 3 300 Kč měsíčně na částku 8 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2018 (výrok I.), vyčíslil dlužné výživné vzniklé jeho zvýšením za dobu od 1. 9. 2018 do 30. 11. 2019 částkou 70 500 Kč, kterou stěžovateli uložil zaplatit k rukám matky nezletilého ve lhůtě tří dnů od doručení rozsudku, a určil splatnost běžného výživného vždy do prvního dne v měsíci (výrok II.).
5. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil výši běžného i dlužného výživného pro nezletilého (výrok I.) a současně změnil výrok o výživném (konkrétně výrok II. v odstavci prvním) tak, že dlužné výživné vzniklé jeho zvýšením za období od 1. 9. 2018 do 31. 5. 2020 v částce 16 000 Kč, odpovídající dopočtu do částky 8 000 Kč měsíčně za měsíce leden až duben 2020, jakož i částky výživného vyplývající ze zvýšení splatné od 1. 6. 2020 do konce měsíce, v němž bude rozsudek doručen, je stěžovatel povinen doplatit k rukám matky do 30 dní od doručení rozsudku.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, když obdobně jako v průběhu předchozího řízení vyjadřuje přesvědčení, že "výživné stanovené obecnými soudy za období od 1. 10. 2019 do 30. 4. 2020, tedy za období, kdy byl v České republice a jeho úmysl byl zde zůstat natrvalo, nemůže být ve stejné výši, jako výživné, které stěžovatel hradí na nezletilého syna v době, kdy pracoval v zahraničí a pobíral naprosto jinou mzdu." Je toho názoru, že obecné soudy pochybily, když nezohlednily specifické a konkrétní okolnosti případu. Konkrétně nesouhlasí s tím, že změna, která nastala v jeho majetkových poměrech v souvislosti s jeho návratem ze zahraničí, nebyla považována za změnu trvalou, a naopak byla posouzena pouze jako krátkodobá, a tedy nemající charakter podstatné změny poměrů ve smyslu ustanovení §923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že při stanovení výživného vycházely z jeho potenciálních příjmů a nezohlednily okolnost, že se od září 2019 domáhá rozšíření styku se synem.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud dále připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
9. Ačkoli stěžovatel odkazuje mj. na své základní právo na spravedlivý proces, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilého syna, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Obecné soudy své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
10. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces, či - přesněji řečeno - právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatel nyní dovolává, není a logicky ani být nemůže nárokem na úspěch ve věci či na rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení. K porušení tohoto základního práva dochází až tehdy, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný anebo svým rozhodnutím neposkytne ochranu ústavním právům účastníků řízení. Z práva na spravedlivý proces rovněž vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To jednak znamená umožnit účastníkům účinné uplatňování námitek a argumentů, dále i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat. Vedle toho je však povinností soudu přísně dodržovat základní principy organizace soudnictví, nezávislost, nestrannost i základní principy řízení. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis a ten v souladu se základními principy řádně interpretoval. V dané věci však nelze dovodit, že by v tomto duchu obecné soudy nepostupovaly.
11. Podstata stěžovatelovy argumentace souvisí s požadavkem, že v důsledku snížení jeho příjmů v období od října 2019 do dubna 2020 má být snížena rovněž jeho vyživovací povinnost, a to na částku ve výši maximálně 4 000 Kč měsíčně. Z obsahu napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že stěžovatel považuje výživné stanovené částkou 8 000 Kč měsíčně za přiměřené v období do září 2019 (srov. rozsudek krajského soudu, bod 2) a následně opět od května 2020 (srov. rozsudek krajského soudu, bod 9). Jak ovšem vyplývá již ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, obecné soudy nepřistoupily k požadovanému snížení výživného ani v období od října 2019 do dubna 2020, a to s odůvodněním, že pokles příjmů na straně stěžovatele nepředstavuje podstatnou a trvalou změnu poměrů ve smyslu ustanovení §923 občanského zákoníku a výpadek v příjmech bylo možné překlenout ze stěžovatelem uspořených zdrojů.
12. Na těchto závěrech, jež - ještě jednou řečeno - souvisejí toliko s aplikací podústavního práva, nehodlá Ústavní soud cokoliv přehodnocovat, neboť jsou zcela v souladu s jeho vlastní judikaturou, z níž vyplývá, že z hlediska změny výše výživného je relevantní "alespoň relativně trvalá", tj. nikoliv jen krátkodobá změna poměrů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 797/20 ze dne 2. 6. 2020, bod 28; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), resp. změna poměrů, jež je podstatná (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3924/16 ze dne 13. 12. 2016). Stěžovatel současně přehlíží, že při stanovení výše výživného obecné soudy nevycházejí pouze z výše výdělku a jeho případného snížení, ale (kromě jiného) z celkových majetkových poměrů povinného (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. III. ÚS 2938/14 ze dne 18. 9. 2014), což ovšem znamená, že okresnímu ani krajskému soudu nelze vytýkat, že přihlédly k úsporám stěžovatele, z nichž bylo možné nadále platit výživné stanovené okresním soudem částkou ve výši 8 000 Kč měsíčně.
13. Ústavní soud tudíž konstatuje, že postup okresního i krajského soudu byl řádně odůvodněn, když napadená rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, který krajský soud dokazováním doplnil pouze s ohledem na okolnosti, k nimž došlo po vydání rozhodnutí okresního soudu. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu