ECLI:CZ:US:2020:3.US.1939.20.1
sp. zn. III. ÚS 1939/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Slavěny Walterové, zastoupené advokátem JUDr. Janem Walterem, sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. května 2020 č. j. 9 As 94/2020-30, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Ústeckého kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že zasáhlo do jejího práva na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 4. 2020 č. j. 15 A 121/2019-37 a obsahu napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka podala dne 26. 4. 2019 u vedlejšího účastníka žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"). Ve svém podání požádala o poskytnutí veškerých dokumentů vyhotovených Městským úřadem Vejprty, ve věci podání JUDr. Jana Waltera ze dne 22. 2. 2017 označeného jako "Pila Kovářská - provoz pilařského závodu od 21. 12. 2015 do 19. 2. 2017". Současně stěžovatelka požadovala poskytnutí informace o tom, kde se momentálně nachází předmětný spis. Kdyby se nacházel u vedlejšího účastníka, pak požádala o sdělení informace, na základě jakého důvodu mu byl spis předán, a kdo je v současnosti příslušný k vyřízení podnětu podaného JUDr. Janem Walterem. Stěžovatelka rovněž požadovala "poskytnutí všech písemností zachycujících důvod předání spisu a všech písemností zachycujících změny v příslušnosti k vyřízení podnětu". Byť stěžovatelka obdržela dne 3. 5. 2019 sdělení vedlejšího účastníka s několika přílohami, měla za to, že její žádost nebyla vyřízena v části týkající se poskytnutí písemností zachycujících změny v příslušnosti k vyřízení podnětu. Podle §16a zákona o svobodném přístupu k informacím proto podala stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace. O stížnosti rozhodlo Ministerstvo pro místní rozvoj tak, že potvrdilo zákonnost postupu vedlejšího účastníka.
3. Stěžovatelka podala ke krajskému soudu žalobu na nečinnost, která byla zamítnuta jako nedůvodná. Krajský soud "se neztotožnil s námitkou žalobkyně, podle které žalovaný její žádost o informace dosud nevyřídil v části, v níž žádala o poskytnutí písemností zachycujících změny v příslušnosti k vyřízení podnětu. Žalobkyni totiž sděleními žalovaného ze dne 3. 5. 2019 a 21. 5. 2019 byla poskytnuta jednoznačná informace o tom, že takováto písemnost neexistuje a že jediný důvod, proč se spis vedený k podnětu nachází u žalovaného, je jeho předání formou přípisu tajemníka Městského úřadu Vejprty ze dne 24. 8. 2017". Z rozhodnutí krajského soudu přitom vyplývá, že soud si neexistenci požadované písemnosti sám ověřil z předložené spisové dokumentace (bod 19 odůvodnění). Stěžovatelka nemohla být podle názoru krajského soudu dotčena na svých subjektivních veřejných právech, ani když "bylo namísto vydání usnesení o odmítnutí žádosti o informace reagováno odůvodněným přípisem obsahujícím negativní sdělení, že povinný subjekt požadovanými informacemi nedisponuje". Krajský soud v tomto rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Tu Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl. S odkazem na svou dřívější judikaturu dospěl k závěru, že stěžovatelka sice zvolila správný žalobní typ, avšak podaná žaloba nebyla důvodná. Podle jeho závěru nelze shledat, že byl vedlejší účastník nečinný. Za situace, kdy stěžovatelce byly poskytnuty požadované informace totiž "nemohlo důvodnost nečinnostní žaloby založit to, že jí namísto poskytnutého přípisu nebyly poskytnuty dokumenty, jejichž faktická existence z ničeho nevyplývá a stěžovatelka se jejich poskytnutí domáhá pouze na základě toho, že podle její představy o procesně správném postupu při předávání spisu měly být podle správního řádu vydány. Pro posouzení tedy není relevantní ani judikatura týkající se správného postupu povinného subjektu v případě žádosti o poskytnutí neexistující informace". Nejvyšší správní soud zdůraznil, že předmětem řízení o kasační stížnosti, které se týká toliko problematiky práva na informace, nemůže být otázka správnosti postupu správního orgánu při postoupení podání (tj. zda mohlo být postoupeno prostým přípisem, nebo pouze usnesením).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a uvádí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny. K zásahu do tohoto práva došlo konkrétně tím, že Nejvyšší správní soud "aproboval svévolný výklad žádosti o informace povinným subjektem".
6. Za podstatné považuje stěžovatelka to, že vedlejšího účastníka žádala o poskytnutí písemnosti zachycující změnu v příslušnosti k vyřízení podnětu JUDr. Jana Waltera ze dne 22. 2. 2017. Od vedlejšího účastníka se však stěžovatelce "dostala informace v podobě sdělení podle §14 odst. 4 správního řádu. Tímto sdělením ale nedochází ke změně v příslušnosti správního orgánu... Jde tedy o informaci jinou, než která byla vyžádána, a jejím poskytnutím nemůže být žádost vyřízena". Podle názoru stěžovatelky je postup Nejvyššího správního soudu absurdní, neboť "vyšel z teze, že podstatné je to, co za vyžádanou informaci označil povinný subjekt... Pokud povinný subjekt za vyžádanou informaci označí něco jiného, než odpovídá žádosti, nemůže žádost řádně vyřídit tím, že poskytne tuto jinou informaci. Pak by si totiž mohl vykládat žádosti o informace, jak je mu libo".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je rovněž právně zastoupena advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví (srov. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96), kterému by příslušel dozor nad rozhodovací činností soudů. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelka, nevede sám o sobě k porušení ústavně zaručených práv a svobod (usnesení ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98). Ústavní soud již v minulosti dovodil, že se "s ohledem na své ústavní postavení řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů" (nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99).
9. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že argumentace stěžovatelky je v zásadě opakováním námitek uplatněných již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že se Nejvyšší správní soud se spornými otázkami a relevantními námitkami stěžovatelky dostatečně vypořádal a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na podkladě jakého skutkového stavu a na základě jakých ustanovení právních předpisů, dospěl ke svému právnímu závěru.
10. Podle názoru Ústavního soudu nebylo rozhodnutím Nejvyššího správního soudu porušeno právo stěžovatelky na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny. Ústavně zaručené právo na informace se již z podstaty věci může vztahovat na poskytnutí pouze těch informací, které existují, nikoliv informací neexistujících. Nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že se krajský soud po vyžádání předmětného správního spisu sám přesvědčil o neexistenci stěžovatelkou vyžadované písemnosti. Tuto skutečnost považuje Ústavní soud za určující.
11. Má-li stěžovatelka či její právní zástupce za to, že o "postoupení" podnětu mělo být vydáno procesní rozhodnutí (jehož kopii podle zákona o svobodném přístupu k informacím stěžovatelka požaduje), může se ona, resp. její právní zástupce coby podatel domáhat nápravy vzniklého stavu jinými právními prostředky, než které byly zvoleny v předmětném případě. Jak správně uvedl krajský soud i Nejvyšší správní soud, tak předmětem řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu při poskytování informací nemůže být otázka, jakou formou mělo dojít k "postoupení" podnětu JUDr. Jana Waltera.
12. Jde-li pak o tvrzený svévolný výklad Nejvyššího správního soudu, stěžovatelka v ústavní stížnosti ani neuvádí, které konkrétní ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím mělo být předmětem tohoto svévolného výkladu. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší správní soud postupoval svévolně, popř. vykládal zákon ústavně neslučitelným způsobem.
13. Napadené rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které v žádném z ohledů nevybočilo z požadavků kladených ústavním pořádkem. Stěžovatelce tímto rozhodnutím nebylo zasaženo do žádného ústavně zaručeného práva.
14. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu