ECLI:CZ:US:2020:3.US.1955.20.1
sp. zn. III. ÚS 1955/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Barbory Kubinové, advokátky se sídlem Milešovská 3, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020, č. j. 20 Co 146/2020-679, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2019, č. j. 25 C 100/2016-572, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka uvádí, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") stěžovatelce uložil pořádkovou pokutu ve výši 30 000 Kč. Uložení pořádkové pokuty odůvodnil tím, že se dopouštěla úmyslného protahování řízení, neboť na základě žádostí o odročení jednání z důvodu na straně stěžovatelky bylo jednání třikrát odročeno, ač mohla zajistit substituci a nechat se zastoupit advokátním koncipientem, který se navíc jednání ve věci účastnil již dříve. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala s argumentací, že soudního jednání se musí účastnit osobně, neboť má následovat celá řada složitých procesních úkonů a s ohledem na svoji pozici školitele advokátního koncipienta je její povinností kontrolovat jeho činnost a v případě nutnosti jeho jednání korigovat či svého koncipienta vystřídat. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky výši pořádkové pokuty snížil na 5 000 Kč. Uzavřel, že k naplnění podmínek pro udělení pořádkové pokuty došlo, neboť koncipient byl s věcí obeznámen a není obvyklé, aby advokát vykonával přímý dohled nad činností svého koncipienta přímo v soudní síni. Naopak zastupování advokáta koncipientem má podle závěrů městského soudu sloužit k zajištění operativnosti advokáta při zastupování různých osob v různých soudních řízeních.
3. Stěžovatelka nyní namítá, že obecné soudy jí udělením pořádkové pokuty de facto znemožnily řádně plnit povinnosti školitele. Pokud podle závěrů soudů měla stěžovatelka vyslat svého koncipienta jako substituta na soudní jednání, nemohla by kontrolovat, zda koncipient poskytuje právní službu kvalitně. Stěžovatelka by bez dohledu na předmětné jednání samotného koncipienta neposlala a právě proto žádala o odročení jednání, aby se ho mohl účastnit jak koncipient, tak i sama stěžovatelka. Paradoxní na celé situaci je to, že pokud by se na jednání, při němž jí byla uložena pořádková pokuta, nenechala zastoupit advokátním koncipientem, pořádková pokuta by jí udělena nebyla. V důsledku uložení pořádkové pokuty byla proto postavena do situace, kdy se buď vystaví kárnému postihu za neplnění povinností školitele, nebo hrozbě uložení pořádkové pokuty za hrubé ztěžování postupu v řízení. Dle jejího názoru je naprosto nepřípustné, aby byla ze strany soudů sankcionována za řádné plnění funkce školitele. Zdůrazňuje, že podstatou její ústavní stížnosti není výše pokuty, ale vynucování zastupování advokáta koncipientem, aniž by měl školící advokát možnost být jednání přítomen a plnit své povinnosti školitele.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti.
5. Pokud však Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadených usnesení, dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny žádné ústavněprávně relevantní okolnosti, jež by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu. Protiústavní zásahy či pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžejní námitka stěžovatelky spočívá v tom, že v jejím případě neměly být splněny podmínky uložení pořádkové pokuty podle ustanovení §53 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť odročení soudního jednání dostatečně odůvodnila plněním svých povinností coby advokáta školitele. Za situace, kdy měla povinnost takto jednat ve vztahu ke svému koncipientovi, nemůže být za toto jednání sankcionována, a to bez ohledu na bagatelní výši udělené pořádkové pokuty.
7. Podle ustanovení §53 odst. 1 o. s. ř. tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k soudu nebo neuposlechne příkazu soudu, nebo kdo ruší pořádek, nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání anebo nesplnil povinnosti uvedené v §294, 295 a 320ab o. s. ř., může předseda senátu uložit pořádkovou pokutu do výše 50 000 Kč.
8. V nyní projednávaném případě obvodní soud dostatečně odůvodnil své úvahy, které vedly k uložení pořádkové pokuty, když uvedl, že má za to, že se stěžovatelka dopouštěla úmyslného protahování řízení, když byla objektivně schopná zajistit substituci, což ostatně ve stejné věci v minulosti již učinila (viz str. 2 napadeného usnesení obvodního soudu). Městský soud pak k odvolání stěžovatelky výši samotné pokuty výrazně snížil a její výše se tak stala spíše symbolickou, přičemž i městský soud řádně odůvodnil, co jej k takovému rozhodnutí vedlo (srov. odst. 3 napadeného usnesení městského soudu, kde je zejména uvedeno, že "okolnost, že se advokátka žalobce chtěla jednání účastnit jako veřejnost, není vážným důvodem pro odročení jednání").
9. Ústavní soud, aniž by měl potřebu jakkoliv rozvádět argumentaci obecných soudů, která již zazněla v napadených usneseních, navíc zdůrazňuje, že jakkoliv má advokát školitel mnohé povinnosti, jak vést svého koncipienta a připravovat jej na jeho samostatné profesní působení, neznamená to, že by jej měl doprovázet na každé soudní jednání, kterého se podle stavovských předpisů může koncipient již samostatně účastnit jako substitut. Tuto povinnost školícímu advokátovi neukládají žádné zákonné ani podzákonné právní normy, ani stavovské předpisy, a takový postup není ani nikterak obvyklý. Nelze proto stěžovatelce přisvědčit v jejím tvrzení, že byla ve skutečnosti sankcionována nikoliv za ztěžování průběhu řízení, nýbrž za odpovědný výkon své role školitelky. Pokud konečně stěžovatelka uvádí, že bylo porušeno jej právo na spravedlivý proces, je namístě zdůraznit, že nositelem tohoto práva jsou v daném případě účastníci řízení (tzn. její klient), nikoliv jejich zástupci.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, totiž sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
11. Lze tak konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu soudů žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu