ECLI:CZ:US:2020:3.US.2005.20.1
sp. zn. III. ÚS 2005/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. A., t. č. ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem Plaská 623/5, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2020, č. j. 14 To 238/2020-54, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 4. 2020, č. j. 0 Nt 4003/2020-27, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, na základě kterých byl - dle svého mínění - v rozporu se svým ústavně zaručeným právem na osobní svobodu a spravedlivý proces ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Přitom odkázal na čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 Listiny a čl. 40 Listiny.
2. Proti stěžovateli bylo dne 13. 9. 2019 zahájeno trestní stíhání pro dva skutky, kdy první skutek byl kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a druhý skutek byl kvalifikován jako trestný čin vydírání podle téhož ustanovení, spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Uvedený skutek č. 1 byl usnesením policejního orgánu ze dne 11. 3. 2020 podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučen do samostatného řízení za účelem jeho předání do Německa. Na základě usnesení Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 12. 2019, č. j. 0 Nt 11025/2019-16, byl stěžovatel podle §68 odst. 1 tr. ř. vzat do vazby, a to podle §67 písm. a), b) a c) tr. ř. Podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl přijat písemný slib stěžovatele. Nyní napadeným usnesením okresního soudu bylo na základě návrhu dozorující státní zástupkyně na ponechání stěžovatele ve vazbě a zároveň na základě žádosti stěžovatele o propuštění z vazby rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. ř., která se nenahrazuje žádným z opatření podle §73 odst. 1 písm. a) - d) tr. ř. O stížnosti stěžovatele rozhodl ústavní stížností nyní napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který se se závěry okresního soudu beze zbytku ztotožnil. Přestože krajský soud rozhodl ve věci z formálních důvodů znovu a napadené usnesení okresního soudu zrušil, obsahově se usnesení krajského soudu od usnesení okresního soudu nijak neliší.
3. Stěžovatel ve vztahu k vazebnímu důvodu podle ustanovení §67 písm. a) tr. ř. (tzv. útěková vazba) namítá, že tento vazební důvod vazby nebyl vůbec naplněn. Stěžovatel celý život žije v Německu a sama tato skutečnost zeslabuje uvedený vazební důvod. Situace vyvolaná pandemií koronaviru a nouzovým stavem spolu s uzavřením hranic za účelem soukromého cestování výrazně omezila možnosti volného pohybu. Za této situace bylo prakticky vyloučeno, aby stěžovatel uprchl, přičemž se nemůže ztotožnit s argumentací okresního soudu, podle níž hranice nebyly zcela uzavřeny a riziko útěku stále existovalo. Ani fakt, že stěžovatel je cizincem, nemůže zakládat důvod pro uložení útěkové vazby. Okresní soud navíc rozhodnutí o útěkové vazbě nijak blíže neodůvodnil, pouze odkázal na nekontaktnost stěžovatele, kterou však stěžovatel jednoznačně vysvětlil a zdůraznil, že se rozhodně nejednalo o jeho skrývání. K tomu dále konkrétně uvedl, kde by se zdržoval a bydlel, kdyby nedošlo k jeho zadržení německou policií a nebyl předán do České republiky. Stejně tak zdůrazňuje, že hrozba vysokého trestu sama o sobě nepředstavuje konkrétní okolnost, která by odůvodňovala vzetí stěžovatele do vazby. Nadto se nelze spokojit s pouhým konstatováním, že mu hrozí trest odnětí svobody ve výměře 5 - 10 let, neboť možnost uložení takto vysokého trestu nebyla v napadeném usnesení blíže konkretizována a pouhý odkaz na horní hranici trestní sazby trestného činu není dostačující, zvláště vezme-li se v potaz, že stěžovatel je bezúhonnou osobou s čistým trestním rejstříkem. Dále argumentuje, že dle ustálené judikatury je třeba případy tzv. útěkové vazby vždy podložit konkrétními okolnostmi a důvody. Je však s podivem, že obecné soudy v napadených usneseních počítají s oběma variantami podle §67 písm. a) tr. ř., tedy že stěžovatel buď uprchne, nebo se bude skrývat na území České republiky. Přitom - jak již uvedl - útěk do zahraničí byl v dané době prakticky vyloučen a na Českou republiku nemá stěžovatel žádné vazby, aby se zde mohl skrývat. V tomto ohledu odkazuje na doktrínu zesílených důvodů, podle níž by měly být spíše abstraktnější důvody útěkové vazby pro setrvání obviněného ve vazbě konkrétně podloženy. Po více než 6 měsících vazby stěžovatele si tedy nelze vystačit s původní obecnou argumentací v usnesení o vzetí do vazby.
4. Ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. (tzv. předstižná vazba) rozporuje závěry obecných soudů, podle nichž se situace nijak nezměnila, přestože jeden skutek byl vyloučen k samostatnému řízení za účelem předání do Spolkové republiky Německo. Nově je tedy proti stěžovateli vedeno trestní řízení pouze pro jeden skutek, který je navíc právně kvalifikován jako pokus trestného činu.
5. Závěrem ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nijak blíže nezdůvodnily, proč v jeho situaci nepřipadalo v úvahu užití tzv. institutů nahrazujících vazbu. Zbylé námitky vznesené stěžovatelem se týkají používání frází v napadených usneseních, které staví prakticky najisto, že se stěžovatel dopustil toho, co mu je kladeno na vinu. V tomto jednání obecných soudů stěžovatel spatřuje porušení principu presumpce neviny.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. ř.), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. ř.).
8. Zároveň Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
9. V nyní projednávaném případě a z napadeného usnesení okresního a následně i krajského soudu je patrné, že soudy dospěly k závěru o nutnosti uvalení vazby na stěžovatele, resp. o nutnosti jeho setrvání ve vazbě, hned na základě několika důvodů. Těmi stěžejními je to, že u stěžovatele je důvodná obava, že se bude skrývat nebo uprchne, aby se vyhnul trestnímu stíhání a trestu, který mu hrozí ve výměře 5 - 10 let, přičemž volnému pohybu osob nijak zásadně nebránil ani tehdy aktuální nouzový stav, který navíc s pravděpodobností v řádu několika následujících dní skončí (srov. odst. 9 - 11 napadeného usnesení okresního soudu, odst. 12 napadeného usnesení krajského soudu). Stejně tak je odůvodněna i vazba podle ustanovení §67 písm. c) tr. ř., kdy k tíži stěžovatele svědčí, že stěžovatel vůči poškozenému stupňoval své výhrůžky a kontaktu s ním se nevyhýbal (viz odst. 12 napadeného usnesení okresního soudu). Navíc podle závěrů krajského soudu nelze dopředu ani vyloučit, že trestná činnost byla pro stěžovatele jediným zdrojem příjmů (viz odst. 13 napadeného usnesení krajského soudu). Krajský soud se v tomto ohledu neopomněl vyjádřit ani k doktríně zesílených důvodů vazby, na niž stěžovatel upozorňuje, a konstatoval, že intenzita obavy z útěku, skrývání a zejména z opakování trestné činnost je u stěžovatele nadále vysoká. Zejména obavy z opakování trestné činnosti jsou zesíleny obavou o zdraví a život poškozeného a jeho rodiny, a to právě s odkazem na stupňování výhrůžek ze strany stěžovatele vůči poškozenému (viz odst. 14 napadeného usnesení krajského soudu).
10. Ústavní soud obecně při posuzování důvodnosti vazby, jejího ukládání a rozhodování o jejím dalším trvání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby, příp. rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě je sice bezpochyby rozhodnutím, které zasahuje do základních práv a svobod jednotlivců, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě extrémního zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. V projednávaném případě není pochyb o tom, že se obě napadená rozhodnutí o setrvání stěžovatele ve vazbě opírala o zákonné důvody vymezené v ustanovení §67 a §68 tr. ř. Stejně tak nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatel se ve vazbě nachází od 14. 12. 2019, což dále ještě umocňuje zdrženlivý postoj Ústavního soudu, neboť se jedná o dobu stran záruk spravedlnosti a zákonnosti přijatelnou, nijak nevybočující z časových limitů stanovených ustanovením §72a tr. ř.
11. Rovněž nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy řádně nezabývaly jím navrhovanými opatřeními nahrazujícími vazbu podle §73 tr. ř. K těm totiž okresní soud uvedl, že s ohledem na závažnost a intenzitu důvodů vazby neshledal, že by bylo možno jejího účelu dosáhnout jakýmkoliv jiným způsobem (viz odst. 13 napadeného usnesení okresního soudu). Tyto úvahy následně blíže rozvedl krajský soud, podle kterého opatření nespojená s omezením osobní svobody stěžovatele nelze považovat za dostatečnou záruku, která by mu zabránila v útěku a opakování trestné činnosti, a proto nepřijal nabídky záruky ze strany důvěryhodných osob ani slib obviněného a nepovažoval ani za možné vazbu nahradit dohledem probačního úředníka (viz odst. 15 napadeného usnesení krajského soudu).
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné fatální pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
13. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu