ECLI:CZ:US:2020:3.US.2030.20.1
sp. zn. III. ÚS 2030/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Vysoká 149/4, Liberec X- Františkov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 24. 4. 2020, č. j. 36 Co 87/2020-109, usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 1. 2020, č. j. 73 EXE 59524/2019-74, a exekučnímu příkazu ze dne 28. 5. 2019, vydanému soudním exekutorem Mgr. Janem Mlynarčíkem, Exekutorský úřad Jablonec nad Nisou, č. j. 154 EX 44/19-28, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, Okresního soudu v Liberci a soudního exekutora Mgr. Jana Mlynarčíka, Exekutorský úřad Jablonec nad Nisou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") nyní napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele jako povinného na částečné zastavení exekuce pozastavením řidičského oprávnění, ke kterému došlo nyní rovněž napadeným exekučním příkazem exekutora Mgr. Jana Mlynarčíka. Vyšel ze zjištění, že v exekučním řízení má oprávněný (syn stěžovatele) proti stěžovateli exekuční titul (rozsudek pro neplacení výživného). Okresní soud uvedl, že nedoplatek na výživném stále trvá (resp. nadále narůstá), a proto podmínky pro výkon rozhodnutí pozastavením řidičského oprávnění trvají, neboť ostatní způsoby k vymožení pohledávky oprávněného nedostačují. Na tom nic nemění ani doporučenka Úřadu práce České republiky k přijetí stěžovatele jako uchazeče o zaměstnání na pozici řidiče, neboť pro stěžovatele by řidičské oprávnění bylo nezbytně potřebné jen v případě, že by bez něj nemohl vykonávat své (dosavadní) zaměstnání či samostatnou výdělečnou činnost. Stěžovatel však doposud není s žádným ekonomickým subjektem v pracovněprávním ani jiném obdobném vztahu. Za nezbytnou potřebu řídit motorové vozidlo pak podle okresního soudu není možné pokládat ani pouhé ztížení výkonu práce či dojíždění do zaměstnání, neboť právě zhoršení životního standardu zbavením možnosti řídit je prostředkem, jenž má zajistit, aby povinný dostál své povinnosti platit výživné nezletilému dítěti.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Zdůraznil, že stěžovatel se nemusí ucházet jen o práci řidiče, neboť dle lékařského závěru je s určitým omezením zdravotně způsobilý vykonávat zaměstnání s pravidelným režimem. Jde o práci bez nočních směn, bez zvedání těžkých břemen, tedy o práci fyzicky nenáročnou. Stěžovatel je navíc schopen jakékoliv chůze a nemusí se pohybovat jen motorovým vozidlem (může tedy využívat např. i městskou hromadnou dopravu). Neobstojí tedy ani odvolací námitka stěžovatele, že pečuje o nemocného otce. Otec stěžovatele je důchodce s vlastním příjmem a není na stěžovatele odkázán výživou. Naopak v trestním řízení stěžovatel uvedl, že je to právě jeho otec, který mu finančně pomáhá. Pozastavení řidičského oprávnění má navíc v daném případě svůj smysl, neboť za daného stavu je pro stěžovatele motivačním prostředkem nátlaku na dobrovolnou úhradu výživného. Krajský soud proto ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele ohledně nutnosti částečně zastavit výkon rozhodnutí jsou pouze účelová a nenaplňují zákonné podmínky pro částečné zastavení exekuce. K projednání odvolání stěžovatele krajský soud nenařídil jednání. Pokud totiž není tvrzen způsobilý důvod k zastavení exekuce a není nutno provádět dokazování, není nařízení jednání třeba.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
8. Předně je nutno uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se však obecné soudy již náležitě a dostatečně pečlivě a přesvědčivě vypořádaly. Soudní exekutor návrhu stěžovatele na částečné zastavení exekuce pozastavením řidičského oprávnění nevyhověl, a to pro nesouhlas zákonné zástupkyně oprávněného. Věc postoupil okresnímu soudu jako soudu exekučnímu. Měl-li stěžovatel za to, že řízení stíhaly průtahy (což stěžovatel v ústavní stížnosti naznačuje zejména strohým konstatováním, že od vydání exekučního příkazu do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu uplynul bezmála jeden rok) měl proti tomu využít procesní prostředky, jež mu zatím účelem právní řád poskytuje. Bylo by naopak nelogické, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí vydaná v řízení, které mělo být podle stěžovatele stiženo průtahy, právě z tohoto důvodu zrušil, neboť by tím nežádoucí stav trvajícího řízení (znovu) navodil. Již proto je tato námitka zjevně neopodstatněná a Ústavní soud se jí proto dále nezabýval.
9. Pokud stěžovatel nyní odkazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (na něž částečně odkazoval již v odvolání), pak je vhodné uvést na pravou míru, že tato jsou pro odlišné skutkové okolnosti tam řešených případů k právě posuzované věci nepřiléhavá. Ve věci stěžovatele totiž nejde o případ, kdy by oprávněný stěžovateli při plnění neposkytl potřebnou součinnost a ani o situaci, kdy by na stěžovateli byla vymáhána pokuta, byť stěžovatel objektivně žádnou svoji povinnost - například pro svůj zdravotní stav - porušit nemohl. Ve věci stěžovatele se konečně nevyskytuje ani žádný jiný důvod ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pro který by byl výkon rozhodnutí nepřípustný. Stěžovatel totiž výživné řádně nehradí dlouhodobě (v horizontu několika let), je nezaměstnaný a tento stav panoval i v období, kdy řidičské oprávnění měl k dispozici. Proto i Ústavní soud souhlasí s obecnými soudy, že tvrzení stěžovatele o možnosti přijmout (nebýt zadržení řidičského průkazu) pracovní pozici řidiče je pouze účelové.
10. Stejně tak je podle Ústavního soudu účelové tvrzení stěžovatele o tom, že se nemůže starat o svého nemocného otce (byť samotný zdravotní stav stěžovatelova otce Ústavní soud samozřejmě nijak nezpochybňuje), neboť stěžovatel je podle lékařského závěru schopen běžné chůze zcela bez omezení, takže například nákupy pro otce může zajistit městskou hromadnou dopravou. Akutní lékařské převozy otce stěžovatele lze pak jistě řešit například využitím sanitního vozu, který může být vybaven i podporou pacientů s onemocněním COVID-19. Řízení automobilu tedy pro stěžovatele není nezbytnou věcí ani pro výkon práce, ani pro péči o nemocného otce.
11. Nenařídil-li krajský soud k projednání stěžovatelova odvolání jednání, postupoval v intencích ustanovení §269 odst. 2 o. s. ř., na něž ve svém usnesení výslovně odkázal, a podle něhož platí, že v případech uvedených v §268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. se rozhoduje zpravidla po předchozím jednání. Krajský soud nenařízení jednání odůvodnil tím, že stěžovatel netvrdil způsobilý důvod k zastavení exekuce a nebylo proto nutno provádět dokazování (bod 18). Tento postup krajského soudu Ústavní soud nepovažuje za jakkoliv excesivní, jelikož je souladný s citovanou zákonnou úpravou.
12. Sám stěžovatel přitom v ústavní stížnosti tvrdí, že výkon rozhodnutí ve formě zadržení řidičského průkazu by měl být částečně zastaven podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož soud výkon rozhodnutí zastaví pro nepřípustnost, je-li tu jiný důvod (odlišný od ostatních konkrétních důvodů uvedených v §268 odst. 1 o. s. ř.), pro který nelze rozhodnutí vykonat. Naplnění tohoto jiného důvodu stěžovatel zjevně spatřuje v nutnosti péče o otce a v potřebě řidičského průkazu, aby se mohl ucházet o práci řidiče; nicméně tento názor stěžovatele, jak uvedeno výše, Ústavní soud nesdílí.
13. Ani v ústavní stížnosti přitom stěžovatel netvrdí žádné relevantní důvody, pro něž by nenařízení jednání krajským soudem představovalo reálné porušení stěžovatelových práv a svobod. Jak bylo ostatně již uvedeno shora, stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky uplatněné již (dokonce) před okresním soudem. Navíc zjevně přehlíží zvláštní povahu exekučního řízení [srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/95 ze dne 27. 3. 1996 (U 3/5 SbNU 551)], pro niž na tuto fázi řízení nelze bez dalšího uplatňovat procesní limity řízení ovládající rozhodování odvolacího soudu ve fázi řízení o věci samé.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu