ECLI:CZ:US:2020:3.US.2069.20.1
sp. zn. III. ÚS 2069/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace X, zastoupené Mgr. Jaroslavem Brožem, advokátem sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 č. j. 7 Tdo 327/2020-2910, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2019 č. j. 3 To 144/2018-2769 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2018 č. j. 52 T 5/2018-2626, a to v rozsahu odsuzujících výroků týkajících se stěžovatelky, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), a to v rozsahu odsuzujících výroků týkajících se stěžovatelky, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dále namítá porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky.
2. Napadeným rozsudkem krajského soudu byla stěžovatelka uznána vinnou v bodě 2. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzena podle §18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob") a §67 odst. 1 a §68 odst. 1 trestního zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši 2 000 000 Kč. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. V., J. F., J. Č. a B. O. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
3. Trestní jednání stěžovatelky spočívalo stručně řečeno v tom, že ačkoliv věděla (prostřednictvím svého jednatele obviněného M. V.), že nárok na výkupní ceny za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 byl získán neoprávněně v rozsudku krajského soudu popsaným protiprávním jednáním, projekt nezastavila a dále v něm pokračovala. Fotovoltaická elektrárna v B. totiž nebyla po technologické stránce související s výrobou elektrické energie ze slunce dokončena ani k datu 7. 12. 2010, kdy nabyla právní moci udělená licence č. 110101010, a stěžovatelka tak od 1. 1. 2012 využila omylu, ve který byli uvedeni pracovníci Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") rozhodující o udělení licence. Tyto podstatné skutečnosti zamlčela společnostem, které vyrobenou elektrickou energii za slunce od ní vykupovaly, a od 1. 1. 2012 do konce října 2017 si neoprávněně nárokovala vyplácení podpory přímého výkupu podle předkládaných faktur o vyrobené elektrické energii. Za uvedené období se tak obohatila o částku ve výši 37 395 625,82 Kč, čímž byla způsobena škoda, která byla poškozeným společnostem refinancována jednak od spotřebitelů elektřiny, jednak vyrovnávacími platbami od ostatních distribučních společností a dále z dotací státního rozpočtu České republiky. Přitom od listopadu 2017 po dobu předpokládané životnosti fotovoltaické elektrárny, tzn. do konce roku 2030, by dále došlo k jejímu obohacení o částku ve výši okolo 104 000 000 Kč, a tím i ke způsobení další škody v této výši.
4. Vrchní soud v záhlaví citovaným rozsudkem z podnětu odvolání obviněného M. V. a státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a to ve výroku o trestu ohledně obviněného M. V., a znovu rozhodl o jeho trestu. Podle §256 trestního řádu zamítl odvolání stěžovatelky, obviněných J. F., B. O., poškozené společnosti OTE a. s., a odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných J. F., J. Č. a B. O.
5. Dovolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v dané věci je její trestní odpovědnost za jednání popsané v obžalobě dovozována zcela neoprávněně, v rozporu se zákonem a se zásadou zákazu retroaktivního použití norem trestního práva. Jádro toho, co je stěžovatelce kladeno za vinu, se zcela jednoznačně odehrálo před nabytím účinnosti zákona o odpovědnosti právnických osob. Dovozovat její trestní odpovědnost je proto vyloučeno. Tento právní názor zastává v dané věci i Nejvyšší státní zastupitelství, stěžovatelka pak poukazuje na jeho rozhodnutí ze dne 19. 19. 2018 č. j. NZT 49/2017-61 v obdobné věci. Ve světle tohoto rozhodnutí samotný fakt, že stěžovatelka pokračuje ve fakturaci vyrobené a do distribuční sítě dodávané elektřiny i po 1. 1. 2012, je ke vzniku její trestní odpovědnosti, jakožto právnické osoby - provozovatele fotovoltaické výrobny, nedostačující. S předloženým stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství se pak napadená rozhodnutí evidentně "nesrovnávají".
8. S odkazem na odbornou literaturu a ustálenou soudní praxi má stěžovatelka za to, že v případě trestné činnosti spočívající v podvodném vylákání licence pro výrobu elektřiny a v podvodném uzavření smlouvy s distributorem elektřiny před 1. 1. 2012, jakož i v navazujícím vylákání finančních částek z titulu neoprávněného garantování výkupních cen elektrické energie, je nutno jako jediný skutek v hmotněprávním pojetí chápat jednání pachatele, které zahrnuje podvodné získání licence pro výrobu elektřiny, sjednání smlouvy s distributorem a postupné neoprávněné vylákání a převzetí veškerých plateb v období až dvaceti let. Jde o jediný skutek ohraničený tímto obdobím, v rámci něhož teprve souhrn jednotlivých kroků naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Rozhodujícím, kauzálním jednáním pachatele z hlediska naplnění následku trestného činu je podvodné získání licence a následné podvodné uzavření smlouvy s poškozeným distributorem, když jednání je fakticky dokončeno uzavřením smlouvy. V tomto okamžiku byl distributor uveden v omyl a od tohoto okamžiku je povinen hradit pachateli za dodanou elektrickou energii zvýhodněné výkupní ceny. Takové jednání přitom bylo pachatelem spácháno přede dnem 1. 1. 2012. Pravidelné vystavování a zasílání faktur distributorovi po tomto datu nelze dle stěžovatelky chápat jako dostatečně významné z hlediska naplnění následku trestného činu. Vyúčtováním a sestavováním výkazu již nedochází k uvedení v omyl ani k udržování omylu distributora, jak nesprávně dovozuje dovolací soud.
9. Stěžovatelka přikládá stěžejní význam tomu, že sám dovolací soud výslovně uvádí, že před 1. 1. 2012 byl trestný čin podvodu dokonán. Byl-li trestný čin dokonán před nabytím účinnosti zákona o odpovědnosti právnických osob, nemůže být její trestní odpovědnost dle tohoto zákona dovozována. Provedená fakturace nemá dle stěžovatelky kauzální vliv na způsobení škody. Nelze dospět k závěru, že by pachatel právě a jen s pomocí fakturace využil omylu distributora k vylákání zvýhodněné kupní ceny, když tuto cenu je distributor povinen platit již na základě dříve uzavřené smlouvy. Stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000 sp. zn. 7 Tz 215/99, z něhož vyplývá, že neoprávněné inkasování platby je nedílnou součástí skutku. Podle stěžovatelky škodlivý následek u tohoto typu trestné činnost tedy vzniká nikoli na základě vystavení faktur, nýbrž na základě jednání pachatele, k němuž došlo již v roce 2010 či 2011, přičemž toto jednání nelze od dalších částí skutku jako celku oddělit.
10. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že využila protiprávního stavu, který předtím, než nabyla trestní odpovědnosti, navodil její jednatel, a v úmyslu se obohatit svým jednáním při postupném dokončování trestného činu podvodu po 1. 1. 2012 tak přistoupila k jeho jednání ve smyslu tzv. sukcesivního spolupachatelství. Stěžovatelka tvrdí, že sama prostřednictvím za ni jednající fyzické osoby uvedla poškozené v omyl. Před 1. 1. 2012 však nemohla být za takové jednání trestně odpovědná. Neoprávněné měsíční fakturování výkupních cen elektrické energie nelze považovat za jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu, nýbrž za pouhou nedílnou součást jediného skutku, které samo o sobě nenaplňuje znaky trestného činu podvodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Ústavní soud rovněž setrvale uvádí, že jeho úkolem není výklad podústavního práva a ani sjednocování jeho výkladu, jelikož tento úkol primárně náleží Nejvyššímu soudu (srov. zejména §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). V kontextu své dosavadní judikatury se proto Ústavní soud cítí, odkazuje na zásadu zdrženlivosti a na princip sebeomezení, být oprávněn posuzovat výklad těchto norem pouze tehdy, bylo-li by jejich použití v konkrétním případě důsledkem výkladu, jenž by extrémně vybočil z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny a spočívajících např. v nerespektování jednoznačného znění kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. např. usnesení ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 3180/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nic takového ovšem Ústavní v nyní posuzovaném případě neshledal.
15. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako činí (zejména) Nejvyšší soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 1886/19). Nadto jsou-li rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat. Uvedené se vztahuje i na nyní posuzovanou věc.
16. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výkladem podústavního práva; konkrétně se závěrem obecných soudů, které dle stěžovatelky dovodily neoprávněně, v rozporu se zákonem a se zásadou zákazu retroaktivní aplikace norem trestního práva, její trestní odpovědnost. Stěžovatelka především namítá, že její trestní odpovědnost za jednání, které je jí kladeno za vinu a jehož trestněprávní podstatná a rozhodující část byla spáchána před datem 1. 1. 2012, tj. ještě před účinností zákona o odpovědnosti právnických osob, je vyloučena.
17. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka obdobné námitky uplatnila již v rámci své obhajoby, soudy na ně v napadených rozhodnutích dostatečným způsobem reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly. Lze proto plně odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak Nejvyššího soudu, kterému byla v podaném dovolání předložena v podstatě totožná argumentace. Ústavní soud nepovažuje za nutné závěry obecných soudů podrobně opakovat, k námitkám stěžovatelky lze proto uvést toliko následující.
18. Nejvyšší soud ve shodě s obecnými soudy uvedl, že pokud spáchala právnická osoba trestný čin ve smyslu §8 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob před účinností tohoto zákona, nelze její odpovědnost dovozovat. Co se týče doby spáchání trestného činu, rozhodující je doba dokončení jednání. Pokud by stěžovatelka dokončila trestný čin před 1. 1. 2012, nebylo by možné její trestní odpovědnost dovozovat. Klíčovou otázkou tedy bylo, zda předmětné jednání stěžovatelky bylo dokončeno ještě před účinností zákona o odpovědnosti právnických osob nebo až po ní.
19. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že podvodné získání licence na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů (dále jen "licence"), podvodné uzavření smlouvy s distributorem elektřiny před 1. 1. 2012 a navazující postupné vylákání finančních částek na základě nárokování garantovaných výhodnějších výkupních cen elektrické energie, je jedním skutkem. Jednání pachatele je fakticky dokonáno uzavřením smlouvy s distributorem, který je tímto uveden v omyl, ale dokončeno bude až vystavením poslední faktury, tedy až po dvaceti letech. Tato doba ještě neuplynula, správnou proto byla dle názoru Nejvyššího soudu právní kvalifikace takového jednání, učiněná obecnými soudy, jako zločinu podvodu dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu. Hlavní pachatel, jednatel stěžovatelky, navodil protiprávní stav a podvodným způsobem získal pro ni ještě před 1. 1. 2012 licenci a smlouvu s distributorem elektřiny na dvacet let. Stěžovatelka následně fakturovala distributorovi za dodanou elektřinu, a činila tak i po 1. 1. 2012. Využila protiprávního stavu, který navodil její jednatel a v úmyslu se obohatit svým jednáním při postupném dokončování trestného činu podvodu po 1. 1. 2012 přistoupila k jeho pachatelství. Jednatel stěžovatelky a další odsouzené fyzické osoby uvedly Energetický regulační úřad a distributora energie v omyl (co se týče data dokončení elektrárny a možnosti požadovat výhodnější výkupní ceny energie). K tomuto omylu stěžovatelka přistoupila poté, co nabyla trestní odpovědnosti, využila jeho existence (při uplatňování podpory výše uvedené podstatné skutečnosti zamlčela) a postupně se na základě jednotlivých fakturací obohacovala a tím trestný čin podvodu dokončovala. Před 1. 1. 2012 byl tak trestný čin dokonán, ale nebyl ještě dokončen; to by nastalo až po poslední fakturaci po ukončení smlouvy v roce 2030.
20. Z uvedeného závěru obecných soudů je zřejmé, že samotné vystavování a zasílání faktur vyhodnotily soudy na rozdíl od názoru stěžovatelky (i argumentace a závěrů prezentovaných ve stěžovatelkou poukazovaném usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 19. 9. 2018 č. j. 2 NZT 49/2017-61) jako zásadní jednání k naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, směřující k jeho postupnému dokončování, jako jednání navazující na uvedení v omyl před 1. 1. 2012, kdy stěžovatelka po tomto datu na již vyvolaném omylu zcela vědomě participovala a je tak dle obecných soudů za dokončování trestného činu trestně odpovědná.
21. Jak přiléhavě uvedl krajský soud (bod 199 odůvodnění) a shodně Nejvyšší soud (bod 19 odůvodnění), samotné uvedení v omyl, využití něčího omylu či zamlčení podstatných skutečností by bez dalšího nezakládalo trestní odpovědnost pachatele, pokud by k tomuto jednání nepřistoupila skutečnost spočívající v neoprávněném uplatňování podpory. Toto jednání netkvělo v pouhém pasivním přijímání sociálních dávek, jak tomu bylo v případě stěžovatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tz 215/99, ale v aktivním (cíleném) jednání pachatele, spojeném s pravidelnou fakturací.
22. Fakturace byla dle obecných soudů obligatorní podmínkou k tomu, aby byla stěžovatelce vyplácena zvýhodněná výkupní cena elektřiny. Jak vyplývá ze smluvního ujednání mezi výrobcem a distributorem, ten byl sice povinen dodané množství elektřiny vykoupit, výkupní cena se však odvíjela až od vystavené fakturace, která vycházela z příslušného cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (viz body 197 a 200 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Jak konstatoval krajský soud, proplácení podpory bez vyúčtování z příslušné smlouvy nevyplývalo. Pokud by si výrobce za vyrobenou elektřinu účtoval méně výhodné ceny, tak, jak by ve skutečnosti odpovídaly zařízení uvedeného do provozu až v roce 2011, distributor nemohl sám o sobě proplácet výhodnější podporu za zařízení uvedená do provozu v roce 2010 (bod 200 odůvodnění). Jinými slovy, bez fakturace by distributor přes uzavřenou smlouvu sám od sebe neproplácel dodanou elektřinu a v její ceně obsažené zvýhodnění (bod 19 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Neoprávněnost fakturace tedy nespočívala v nesprávném účtování množství dodané elektřiny, ale v neoprávněném účtování podpory za takto dodanou elektřinu dle výhodnějšího cenového rozhodnutí, které se však na uvedeného výrobce (stěžovatelku) nemělo vztahovat. Stěžovatelka totiž příslušné zákonné podmínky umožňující získat podporu u zařízení uvedených do provozu v roce 2010 nesplnila. Postupnou fakturaci tudíž nebylo dle obecných soudů možno považovat za pouhou účetní operaci. Tomuto závěru nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout.
23. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v posuzované věci přesvědčivě vysvětlily, proč je stěžovatelka za jednání po 1. 1. 2012 trestně odpovědná a jejím odsouzením nedošlo k porušení zákazu retroaktivity. Stejně tak se náležitě zabývaly a vypořádaly s argumentací a závěry prezentovanými ve stěžovatelkou poukazovaném usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 19. 9. 2018 č. j. 2 NZT 49/2017-61, s nimiž se s ohledem na výše uvedené důvody logicky neztotožnily. Uvedené řádně a srozumitelně odůvodněné závěry obecných soudů pak korespondují se závěry poukazované odborné právnické literatury i soudní praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018 č. j. 7 Tdo 916/2018). Pokud jde o samotný výklad aplikovaných zákonných ustanovení, ten, jak bylo uvedeno, přísluší soudům obecným, zejména Nejvyššímu soudu, přičemž Ústavní soud nezjistil, že by závěry obecných soudů vykazovaly znaky nepřípustné libovůle.
24. Ústavní soud nespatřuje v soudních rozhodnutích žádný kvalifikovaný exces či libovůli a mimořádný odklon od zásad ovládajících postupy soudů v řízení stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah) zde zjistitelné nejsou.
25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu