ECLI:CZ:US:2020:3.US.2105.20.1
sp. zn. III. ÚS 2105/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. N., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 61 To 354/2020, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 43 Nt 2019/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (doplněnou dne 30. 7. 2020), která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, na základě kterých byl - dle svého mínění - v rozporu se svým ústavně zaručeným právem na osobní svobodu a spravedlivý proces ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Přitom odkázal na čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Proti stěžovateli bylo dne 15. 1. 2020 zahájeno trestní stíhání ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 43 Nt 1/2020, byl stěžovatel podle ustanovení §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") vzat do vazby, a to podle §67 písm. a) a c) tr. ř. Nyní napadeným usnesením obvodního soudu bylo na základě návrhu státního zástupce (ačkoliv stěžovatel namítal, že nejsou splněny podmínky pro konání vazebního zasedání) rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, a to z důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. ř. O stížnosti stěžovatele rozhodl ústavní stížností nyní napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který se se závěry obvodního soudu plně ztotožnil.
3. Stěžovatel předně namítá, že neměl možnost se seznámit s argumentací státního zástupce, kterou odůvodňoval důvody trvání vazby, pročež neměl ani možnost poradit se se svým obhájcem a k návrhu státního zástupce se vyjádřit. Současně prý obvodní soud porušil ustanovení §73e odst. 1 tr. ř., když obviněného k vazebnímu zasedání řádně nepředvolal. V důsledku tohoto postupu obvodního soudu, který je i v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. nález ze dne 26. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 3689/17, veškerá jeho judikatura je dostupná na http://nalus.usoud.cz), bylo stěžovateli odepřeno jeho právo na včasné seznámení se s důkazy, jakož i s podklady pro rozhodnutí, neboť mu nebyla poskytnuta lhůta na seznámení se s návrhem státního zástupce na jeho setrvání ve vazbě, přičemž tento návrh mu nebyl ani doručen. Stížnostní městský soud pak toto pochybení nenapravil.
4. Stěžovatel rekapituluje časový sled událostí a zdůrazňuje, že návrh státního zástupce na další setrvání stěžovatele ve vazbě je ze dne 23. 4. 2020, soudu byl doručen následující den. Referátem ze dne 29. 4. 2020, převzatým a vypraveným trestní kanceláří téhož dne, nařídil soudce obvodního soudu vazební zasedání na 7. 5. 2020. Soudce nařídil předvolat k vazebnímu zasedání stěžovatele, požádat o jeho eskortu příslušnou vazební věznici, vyrozumět státní zastupitelství a obhájkyni stěžovatele JUDr. Vlkovou Voňkovou. Dne 29. 4. 2020 bylo obhájkyni stěžovatele doručeno vyrozumění o konání vazebního zasedání, a to navzdory tomu, že stěžovatele již několik měsíců nezastupovala. Toto JUDr. Vlková Voňková obvodnímu soudu sdělila dne 30. 4. 2020. Státní zastupitelství po tomto upozornění zjistilo, že obhájcem stěžovatele k danému dni je Mgr. Sadílek, který byl dne 4. 5. 2020 vyrozuměn o konání vazebního zasedání. Jelikož plná moc pro nového obhájce Mgr. Sadílka byla vyšetřujícímu policejnímu orgánu prostřednictvím datové schránky zaslána dne 22. 1. 2020, je zřejmé, že ke dni vyrozumívání o konání vazebního zasedání musela být tato plná moc ve spise jistě založena. Ze strany obvodního soudu tak muselo dojít k administrativnímu pochybení, když byla nejprve obeslána dřívější obhájkyně stěžovatele. Dále stěžovatel tvrdí, že jemu samotnému bylo předvolání k vazebnímu zasedání doručeno až v den jeho konání, navíc v odpoledních hodinách, tj. po konání vazebního zasedání. Stěžovatel tedy nemohl být řádně a včas předvolán na vazební zasedání. Totožné námitky stěžovatel vznášel již ve své stížnosti proti usnesení obvodního soudu. Městský soud se s nimi však náležitě nevypořádal.
5. K samotné vazbě a jejímu dalšímu trvání pak stěžovatel namítá, že z jeho jednání a ani z dalších konkrétních skutečností nevyplývá důvodná obava, že by měl uprchnout nebo se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Stejně tak není ani z probíhajícího trestního řízení zřejmé, že by skutek, pro který je stíhán, spáchal. Ani po doplnění důkazního materiálu o znalecký posudek tomu totiž nic nenasvědčuje.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. ř.), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. ř.).
8. Zároveň Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli.
9. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
10. V nyní posuzovaném případě a z napadeného usnesení obvodního a následně i městského soudu je patrné, že soudy dospěly k závěru o nutnosti uvalení vazby na stěžovatele, resp. o nutnosti jeho setrvání ve vazbě, hned na základě několika důvodů. Těmi stěžejními je to, že u stěžovatele je důvodná obava, že se bude skrývat nebo uprchne, aby se vyhnul trestnímu stíhání a trestu, který mu hrozí v rozmezí trestní sazby 10 - 18 let (viz odst. 18, 22 a 25 napadeného usnesení městského soudu). Stejně tak je odůvodněn i důvod vazby podle ustanovení §67 písm. c) tr. ř., kdy k tíži stěžovatele svědčí hrozba opakování trestné činnosti, neboť se v případě stěžovatele jedná o recidivistu, který byl za obdobné jednání v minulosti již jednou pravomocně odsouzen, přičemž nyní mu vytýkaného jednání se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení (srov. odst. 20, 22 a 26 napadeného usnesení městského soudu).
11. Městský soud se také vyjádřil k námitkám stěžovatele stran doručování předvolání k vazebnímu zasedání jemu i jeho obhájci. Městský soud rekapituluje, že stávajícímu obhájci stěžovatele bylo předvolání k vazebnímu zasedání skutečně doručeno až dne 4. 5. 2020, současně však z uvedené rekapitulace plyne, že stěžovatel se osobně vazebního zasedání účastnil, a proto námitky stran doručení předvolání až po konání vazebního zasedání postrádají smysl. Obhájce stěžovatele byl před zahájením vazebního zasedání seznámen s návrhem státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě a stěžovateli bylo umožněno se se svým obhájcem před zahájením vazebního zasedání krátce poradit (viz odst. 30 - 32 napadeného usnesení městského soudu). Městský soud rovněž neopomněl zdůraznit, že obhájce stěžovatele měl možnost ve dnech 4. 5. - 6. 5. 2020 (včetně) oslovit obvodní soud s žádostí o zaslání návrhu státního zastupitelství, aby se s ním mohl ještě před samotným konáním vazebního zasedání seznámit, nicméně nic takového obhájce stěžovatele neučinil (viz odst. 33 napadeného usnesení obvodního soudu).
12. Jak bylo zmíněno již shora, Ústavní soud ve vazebních věcech zastává spíše zdrženlivý postoj. V této věci není pochyb o tom, že se obě napadená rozhodnutí o setrvání stěžovatele ve vazbě opírala o zákonné důvody vymezené v ustanovení §67 a §68 tr. ř. Stejně tak nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatel se ve vazbě nachází od 14. 1. 2020, což dále ještě umocňuje zdrženlivý postoj Ústavního soudu, neboť se jedná o dobu stran záruk spravedlnosti a zákonnosti přijatelnou, nijak nevybočující z časových limitů vymezených ustanovením §72a tr. ř.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu