ECLI:CZ:US:2020:3.US.2117.20.1
sp. zn. III. ÚS 2117/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Janou Špačkovou, advokátkou se sídlem nám. T. G. Masaryka 80, Dvůr Králové nad Labem, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2020, č. j. 20 Co 23/2020-195, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 10. 2019, č. j. 16 C 91/2018-157, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva zaručená v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výživného stěžovatele (nar. v únoru 1995), jehož matkou a opatrovnicí je Z. P. a otcem J. Š.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, v záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") stanovil žalovanému otci povinnost přispívat stěžovateli výživným ve výši 3 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 3. 2019, splatným k rukám stěžovatele (výrok I.), a dále rozhodl, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 3. 2019 ve výši 45 000 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám stěžovatele do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). V rozsahu žalobního nároku na zaplacení výživného ve výši 3 500 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2017 do 31. 3. 2017, ve výši 5 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 4. 2017 do 31. 12. 2017, ve výši 2 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 3. 2019 a ve výši 5.000 Kč měsíčně za dobu od 1. 4. 2019 byla žaloba zamítnuta (výrok III.).
5. K odvolání stěžovatele, směřujícímu proti výroku III., ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil výrok III. rozhodnutí okresního soudu tak, že žalovaný je od 1. 4. 2019 povinen platit stěžovateli výživné 2 000 Kč měsíčně, splatné vždy do 15. dne v měsíci předem (výrok I.). Krajský soud dále rozhodl, že dluh na výživném za dobu od 1. 4. 2019 do 31. 5. 2020 ve výši 28 000 Kč je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, když obdobně jako v průběhu předchozího řízení vyjadřuje přesvědčení, že "obecné soudy nesprávně právně posoudily rozsah vyživovací povinnosti žalovaného vůči zletilému, avšak těžce zdravotně postiženému potomkovi, kdy by se měl tento potomek podílet na životní úrovni povinného rodiče, který se nijak nepodílí na jeho péči." Uvádí, že obecné soudy nesprávně zhodnotily režim příspěvku na péči, který má být fakticky příjmem jeho matky, jako jediné pečovatelky, nikoliv jeho vlastním příjmem.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstata stěžovatelovy argumentace souvisí s požadavkem prezentovaným již v žalobě, jíž bylo zahájeno nyní posuzované řízení, tedy aby bylo otci stanoveno vyšší výživné (od 1. 4. 2017 ve výši 5 000 Kč - srov. rozsudek okresního soudu, bod 16).
9. Ústavní soud nicméně připomíná svůj obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených teprve posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
10. Ačkoli stěžovatel odkazuje mj. na své základní právo na soudní ochranu, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného, jež má být hrazeno jeho otcem, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Obecné soudy své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
11. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces, či - přesněji řečeno - právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatel nyní dovolává, není a logicky ani být nemůže nárokem na úspěch ve věci či na rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení. K porušení tohoto základního práva dochází až tehdy, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný anebo svým rozhodnutím neposkytne ochranu ústavním právům účastníků řízení. Z práva na spravedlivý proces rovněž vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To jednak znamená umožnit účastníkům účinné uplatňování námitek a argumentů, dále i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat. Vedle toho je však povinností soudu přísně dodržovat základní principy organizace soudnictví, nezávislost, nestrannost i základní principy řízení. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis (resp. právní normu) a ten v souladu se základními principy řádně interpretoval. V dané věci však nelze dovodit, že by v tomto duchu obecné soudy nepostupovaly.
12. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě určující, že obecné soudy detailně rozvedly, jakými úvahami se řídily při přijímání napadených rozhodnutí, přičemž dostatečně objasnily, vědomy si mimořádně tíživého lidského rozměru projednávané věci, proč v období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017 nepřiznaly stěžovateli žádné výživné (žalovaný totiž plnil svou vyživovací povinnost tím, že ještě nepřetržitě bydlel se stěžovatelem a jeho matkou, umožňoval jim bezplatné bydlení, hradil náklady na služby spojené s bydlením a dále platil např. internet, satelit, nákupy potravin a drogerie - srov. rozsudek krajského soudu, bod 15), resp. proč v období od 1. 1. 2018 do 31. 3. 2019 stanovily výživné ve výši 3 000 Kč (žalovaný nadále umožňoval stěžovateli bezplatné bydlení, kde za něj platil i náklady na služby spojené s bydlením, nicméně přestal hradit další výše zmíněné výdaje - srov. rozsudek krajského soudu, bod 17). Na těchto závěrech Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
13. Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, krajský soud přehodnotil právní závěry okresního soudu v tom směru, že stanovil otci ve prospěch stěžovatele výživné rovněž v období od 1. 4. 2019 do budoucna, když okresnímu soudu vytknul (srov. rozsudek krajského soudu, bod 19), že o příspěvku na péči "v zásadě nesprávně uvažoval jako o plnohodnotném příjmu žalobce na krytí jeho běžných potřeb, ačkoliv se ve své podstatě jedná o příjem jeho matky." Nelze tak přisvědčit názoru stěžovatele, že obecné soudy nesprávně zhodnotily režim příspěvku na péči, na čemž nic nemění ani závěr krajského soudu, že vzhledem ke zvýšení tohoto příspěvku, který je primárně určen právě a jen na zajištění osobní péče, může stěžovatel vynakládat o to méně na plné zajištění této péče ze strany matky, což má za následek i určení nižšího výživného v období od 1. 4. 2019 (srov. rozsudek krajského soudu, body 18-19).
14. Ústavní soud tudíž konstatuje, že postup okresního i krajského soudu byl řádně odůvodněn, když napadená rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, který účastníci řízení nikterak nezpochybňovali (srov. rozsudek krajského soudu, bod 10). Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Při zohlednění shora zmíněného rezervovaného postoje k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného proto Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
15. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu