ECLI:CZ:US:2020:3.US.2181.20.1
sp. zn. III. ÚS 2181/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Kateřiny Slabé, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph. D., advokátem, sídlem Bráfova třída 770/52, Třebíč, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 28. května 2020 č. j. 72 Co 6/2020-73, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti T&C DOMOV, s. r. o., sídlem Chudčická 1351/17, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. 5. 2020 č. j. 72 Co 6/2020-73 změnil usnesení Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 11. 2019 č. j. 15 EXE 597/2019-41 v části výroku I., jímž bylo rozhodnuto o zastavení exekuce (podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) pro vymožení pohledávky vedlejší účastnice řízení (oprávněné) představované úroky z prodlení ve výši 0,2% denně z částky 20 747,19 Kč tak, že návrh stěžovatelky (povinné) na zastavení exekuce v této části (tj. v rozsahu úroků z prodlení ve výši 0,2%) zamítl (první výrok). Krajský soud dále usnesení okresního soudu potvrdil ve výroku II. a v části výroku I., jímž bylo rozhodnuto o zastavení exekuce pro vymožení stejné pohledávky vedlejší účastnice řízení představované úroky z prodlení ve výši dalších 0,2% denně z částky 20 747,198 Kč (druhý výrok). Na rozdíl od okresního soudu, který exekuci v rozsahu vymáhaných úroků z prodlení zcela zastavil s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [zejména pak nález ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], neboť sazbu úroků z prodlení požadovaných vedlejší účastnicí řízení ve výši 0,4% denně považoval i s ohledem na další sjednané sankce a výši smluveného úroku (29,64%) za rozpornou s dobrými mravy a odporující základním principům právního řádu České republiky, krajský soud vyjádřil přesvědčení, že exekuci stran úroků z prodlení nelze zastavit v celém jejich vymáhaném rozsahu. Podle krajského soudu měl totiž okresní soud posoudit, jaká maximální výše úroků z prodlení obstojí v testu ústavnosti, který byl naznačen v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 a rozhodnout o zastavení exekuce jen ohledně úroků z prodlení tuto maximální hranici překračující. Krajský soud po zvážení závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 a právní úpravy relevantní v době uzavření smlouvy o úvěru mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení [zejména zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy účinném znění; §1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; §2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, v tehdy účinném znění] dospěl k závěru, že hranici, za kterou lze mít úroky z prodlení sjednané ve výši vybočující z ústavněprávních mezí, lze stanovit ve výši 0,2% denně (tedy 73% ročně). Proto v rozsahu úroků z prodlení ve výši 0,2% rozhodnutí okresního soudu o zastavení exekuce změnil a návrh stěžovatelky zamítl. Skutečnost, že úrok z prodlení ve výši 0,2% denně za dobu více než pěti let prodlení stěžovatelky dosáhl téměř čtyřnásobku zajišťované jistiny, pak již krajský soud za extrémně nespravedlivou nepovažoval, neboť jeho kapitalizovaná výše, jakkoliv je vysoká, byla do značné míry dána i délkou prodlení stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Krajskému soudu vytýká, že byť se odvolává na rozhodnutí Ústavního soudu, principy vyslovené zejména v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18, z něhož stěžovatelka v ústavní stížnosti podstatné pasáže cituje, prakticky neguje. Poukazuje na rozhodnutí okresního soudu, který principy vyslovené v uvedeném nálezu zohlednil, když posuzoval nejen samotné úroky z prodlení, ale i celkovou půjčenou částku, administrativní poplatek, měsíční smluvní úrok, smluvní pokutu aj. Naproti tomu krajský soud všechny aspekty smlouvy o úvěru a další plnění, které by měla stěžovatelka platit, zcela ignoroval. Pakliže v důsledku jeho rozhodnutí byla povinnost k peněžitému plnění navýšena o téměř čtyřnásobek oproti okresnímu soudu, je zřejmé, že bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu, který částečně změnil rozhodnutí okresního soudu a její návrh na zastavení exekuce v rozsahu úroků z prodlení ve výši 0,2% zamítl. Ústavní soud vnímá samozřejmě námitky stěžovatelky, že krajským soudem stanovená výše úroků z prodlení bude v kapitalizované podobě v jejím případě znamenat několikanásobné překročení jistiny, nicméně tato skutečnost je dána především dlouhotrvajícím (více než 5 let) prodlením stěžovatelky.
7. Ústavní soud poukazuje na to, že krajský soud provedl (v intencích judikatury Ústavního soudu) test ústavní přiměřenosti výše úroků z prodlení a výši úroků z prodlení oproti původnímu požadavku vedlejší účastnice řízení moderoval (z 0,4% na 0,2%). Svoje rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnil, takže v jeho postupu proto nelze spatřovat pochybení spočívající v porušení práva na soudní ochranu. Naopak způsobem, jak učinil okresní soud, který zastavil exekuční řízení v celém rozsahu požadovaných úroků z prodlení, závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18 interpretovat nelze. Z právní věty tohoto nálezu se totiž podává, že vadou exekučního titulu je přiznání úroků z prodlení teprve ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. Jinými slovy řečeno, v pouhém sjednání úroků z prodlení a jejich následném vymáhání nelze ještě spatřovat protiústavní postup.
8. Co se týče samotných úroků z prodlení, Ústavní soud má rovněž potřebu zdůraznit, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 kromě jiného naznal, že úroky z prodlení plní motivační funkci, neboť mají dlužníka v prvé řadě přimět k včasnému plnění, dále sankční funkci, jelikož postihují dlužníka při nevčasném plnění bez ohledu na to, zda tím byla způsobena škoda a konečně plní i funkci kompenzační, neboť náhrady škody se věřitel zásadně může domáhat pouze v případě, že není kryta úroky z prodlení. Podle názoru Ústavního soudu by se účel úroků z prodlení spočívající ve jmenovaných funkcích zcela vyprázdnil, pokud by věřitelem nemohly být požadovány žádné úroky z prodlení, resp. pokud by soudy zcela rezignovaly na možnost vymáhání úroků z prodlení. Platit úroky z prodlení je totiž právními předpisy předvídaný následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Jakkoliv může být výše celkových povinností dlužníka (smluvní úroky, smluvní pokuty, různé administrativní poplatky, úroky z prodlení) skutečně nepřiměřeně vysoká, je především záležitostí soudů v nalézacím řízení, aby tuto tvrdost odstranily. Jak správně podotkl krajský soud, věcný přezkum exekučního titulu by měl být v exekučním řízení naprostou výjimkou.
9. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu