ECLI:CZ:US:2020:3.US.2187.19.1
sp. zn. III. ÚS 2187/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jaroslava Vrlíka a Hany Vrlíkové, obou zastoupených JUDr. Josefem Jurasem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 8, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2019 č. j. 8 Co 819/2014-523, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti KVOS economy, s. r. o., sídlem Dlouhá třída 1226/44a, Havířov, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené JUDr. Markem Křížem, Ph. D., advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 91/28, Karviná, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v pořadí třetím rozsudkem (když jeho předchozí dva rozsudky byly zrušeny Nejvyšším soudem) ze dne 12. 4. 2019 č. j. 8 Co 819/2014-523 ve výroku I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 7. 2014 č. j. 112 C 113/2011-410, jímž byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) na určení vlastnictví prostor (nacházejících se v budově obchodního střediska) ve výroku blíže specifikovaných (bod II. výroku rozsudku okresního soudu) a vedlejší účastnici řízení byla uložena povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 137 510 Kč (bod III. výroku rozsudku okresního soudu). Výrokem II. změnil krajský soud rozsudek okresního soudu v bodu IV. výroku tak, že vedlejší účastnici řízení uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 24 460 Kč a výrokem III. uložil vedlejší účastnici řízení povinnost nahradit stěžovatelům náklady odvolacího řízení ve výši 37 461 Kč.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Úvodem zdůrazňují, že nebrojí proti výše uvedeným výrokům rozsudku krajského soudu, které považují za správné, nýbrž napadají toliko jeho odůvodnění. Důvody, které vedly krajský soud k zamítnutí žaloby, jsou totiž jiné, než důvody, které uváděl okresní soud. Poukazují na to, že proti rozsudku krajského soudu je sice možno podat dovolání, avšak to by se nemohlo týkat ani odůvodnění rozsudku, ani skutkových zjištění, takže jim nezbývá nic jiného, než se obrátit na Ústavní soud. Přestože došlo k zamítnutí žaloby, nelze výsledek považovat za úspěch stěžovatelů, neboť je díky v odůvodnění rozsudku krajského soudu vyslovenému názoru ohledně neexistence samostatné budovy, zpochybněno jejich vlastnictví.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci k takovému závěru nedospěl.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z výše uvedeného je tedy třeba dovodit, že stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti jsou zásadně povinni vyčerpat veškeré procesní prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jeho práv. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tedy pro dovolání. Povinnost vyčerpat dovolání je pak zásadně dána i za situace, kdy Nejvyšší soud ve stejné věci již rozhodoval. Občanský soudní řád totiž podání dovolání v takovém případě nevylučuje (dovolání není nepřípustné ze zákona) a odlišný režim pro tyto situace nerozeznává ani zákon o Ústavním soudu.
6. Třebaže se lpění na opětovném podání dovolání může stěžovatelům jevit jako čistě formální požadavek (v tomto směru se ostatně v minulosti ojediněle vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 45/13), Ústavní soud je z důvodu zásady subsidiarity ústavní stížnosti a zachování správnosti procesního postupu nucen trvat na povinnosti stěžovatelů vyčerpat mimořádný opravný prostředek. O možnosti podat dovolání přitom byli stěžovatelé krajským soudem řádně poučeni. Pokud tak stěžovatelé i přes poučení neučinili a dovolání nepodali, nevyčerpali z pohledu Ústavního soudu všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
7. Nadto nelze přehlédnout, že ústavní stížnost směřuje pouze proti důvodům napadeného rozhodnutí. Taková procesní obrana účastníka řízení ovšem není přípustná ani podle podústavního práva v řízení před obecnými soudy [srov. §202 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."); §230 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; §236 odst. 2 o. s. ř.], natož v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem; úprava občanského soudního řádu se zde užije přiměřeně (srov. §63 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené považuje ústavní stížnost stěžovatelů za nepřípustnou a jako takovou ji musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj