ECLI:CZ:US:2020:3.US.220.20.1
sp. zn. III. ÚS 220/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Č., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 3. 1. 2018, č. j. 2 T 76/2014-1080, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 11. 10. 2018, č. j. 14 To 213/2018-1254, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 4 Tdo 1029/2019-1382, za účasti Okresního soudu v Písku, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na presumpci neviny vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle ustanovení §212 odst. 2, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Následně byl rozsudek okresního soudu v odvolacím řízení v celém rozsahu zrušen, přičemž krajský soud v dané věci sám znovu napadeným rozsudkem rozhodl, a to tak, že znovu uznal stěžovatele vinným ze stejného skutku, kterým měl stěžovatel spáchat zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání byl stěžovateli podle §212 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb po 400 Kč, celkem tedy 200 000 Kč. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Ministerstvem zemědělství (dále jen "poškozená") částku ve výši 1 863 325 Kč. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Stěžovatel se předně vymezuje proti výroku o náhradě škody. Povinnost k náhradě škody uložil stěžovateli až krajský soud, přičemž Nejvyšší soud výrok o náhradě škody fakticky potvrdil. Krajský soud při ukládání povinnosti k náhradě škody nezohlednil zásadní námitky stěžovatele; navíc odmítl provést stěžovatelem navržené důkazy k podpoře jeho námitek, a to bez přesvědčivého a adekvátního odůvodnění. Soud nereflektoval, že stěžovatel před vyhlášením rozsudku okresního soudu ve dvou platbách uhradil poškozené částku v souhrnné výši 481 000 Kč, což se logicky mělo promítnout do výroku o náhradě škody. Tuto skutečnost chtěl stěžovatel prokázat příslušnými výpisy z účtu, odvolací soud však provedení těchto důkazů označil za nadbytečné. V tomto bodě jsou tedy napadená rozhodnutí stižena vadou opomenutých důkazů, neboť soudy dostatečně neodůvodnily, proč považují tyto důkazy za nadbytečné, když se naopak dle mínění stěžovatele jedná o důkazy zcela zásadní. Nejvyšší soud pak rozhodnutí krajského soudu potvrdil, resp. slepě převzal argumentaci odvolacího soudu a uvedl, že pokud stěžovatel platby dostatečně neoznačil, nebylo možné je započíst proti nároku na náhradu škody. Dále namítá, že došlo k absurdní situaci, kdy je výše škody odvozena ze znaleckého posudku, ačkoliv znalec žádnou škodu nevyčíslil. Pro vyčíslení škody by bylo nutné přibrat znalce se specializací na vodohospodářské stavby, neboť sporná dotace se týkala rybníku, avšak takový postup obecné soudy odmítly s poukazem na nadbytečnost provedení takového důkazu. V této části má stěžovatel napadené rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Soudy se při určení výše škody spokojily s pouhým aritmetickým součtem faktur. Tímto nesprávným postupem stran určení výše způsobené škody došlo i k porušení zásady in dubio pro reo, neboť za stavu důkazní nouze dotvořily skutkový stav v neprospěch stěžovatele.
4. K výroku o náhradě škody se pak vztahuje i druhý okruh námitek, prostřednictvím nichž stěžovatel namítá, že do výše způsobené škody byly chybně započítány i částky z faktur včetně DPH. Částka odpovídající DPH však vůbec nebyla součástí dotace a samotná DPH byla poškozené odvedena již v roce 2012. Proto nemůže být částka odpovídající DPH součástí údajně vzniklé škody. Pokud soudy na věc přiměřeně aplikovaly závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 3724/16, pak se jedná o zcela nepřiléhavý případ, který nelze na věc stěžovatele vztahovat.
5. Závěrem stěžovatel vyjadřuje nespokojenost s tím, jak se okresní a krajský soud vypořádaly s jeho námitkami ohledně věrohodnosti některých vyslechnutých svědků a některých dalších tvrzení. Na žádnou z těchto námitek nebylo explicitně reagováno. Stejně tak i rozporuje, jakým způsobem se Nejvyšší soud vypořádal se zbylými dovolacímu námitkami, přestože stěžovatel poukazoval na extrémní rozpory mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Předně je nutné uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které obsáhl již do svého odvolání a následně i dovolání a se kterými se obecné soudy včetně soudu Nejvyššího náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly.
8. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. již nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň ovšem judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene.
9. K tomu je proto možné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a jehož porušení stěžovatel namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál.
10. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
11. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru nejen o vině obviněného, ale i o výši způsobené škody, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
12. To samozřejmě platí pouze za podmínky, jestliže soud v odůvodnění svého rozhodnutí patřičně rozvede důvody, které jej vedly k odmítnutí provedení dalších důkazů navržených obhajobou. K tomu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy ve věci nechaly vypracovat dva znalecké posudky. Za daného stavu pak okresní soud dospěl k závěru, že by bylo vypracování dalšího znaleckého posudku ve věci nadbytečné. Tento svůj postup navíc okresní soud náležitě odůvodnil, pročež se nemůže jednat o opomenutý důkaz, jak namítá stěžovatel.
13. Většina stěžovatelem vznesených námitek se pak vztahuje k určení výše a způsobu zjištění vzniklé škody. Stěžovatel přitom stále pomíjí, že předmětem skutku, který mu je kladen za vinu, není neprovedení prací v požadované kvalitě a jejich následné vyúčtování (kdy pro tyto závěry by bylo jistě vhodné vypracovat další znalecký posudek), ale objasnění toho, zda stěžovatel jako jednatel obchodní společnosti úmyslně vystavoval faktury za práce, které nikdy nebyly provedeny, a takto jednal v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky poskytnuté z dotace poškozené. Pokud pak rozporuje skutečnost, že soudy při určení výše způsobené škody nevzaly v potaz, že stěžovatel poškozené uhradil 481 000 Kč, i s touto námitkou se soudy vypořádaly. Stěžovatel totiž platbu neoznačil jako platbu určenou k náhradě škody a stěžovatelem uhrazená částka tak bude zohledněna pouze v rámci řízení o porušení rozpočtové kázně (viz napadené usnesení Nejvyššího soudu). Stejně tak pokud stěžovatel namítá, že do výše způsobené škody nemělo být započítáno DPH, i s touto námitkou včetně poukazu na ustálenou rozhodovací praxi se Nejvyšší soud vypořádal, když zejména zdůraznil, že se jednalo o fiktivní faktury, osvobozené od DPH, takže k úhradě DPH ve skutečnosti nedošlo.
14. Lze tak uzavřít, že posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a mnohdy až doslovným opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ústavní soud ovšem plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 odst. 1 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
15. Dotčené trestní řízení jako celek tedy nevykazuje žádný ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu