ECLI:CZ:US:2020:3.US.227.20.1
sp. zn. III. ÚS 227/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti JUDr. Jitky Šilerové, LL.M., advokátky, sídlem Lazarská 1718/3, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 - Nové Město, proti části výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2019 č. j. 15 Co 468/2019-112, kterým se stěžovatelce ukládá pořádková pokuta, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 1. 2020, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 1. 2019 č. j. 6 C 12/2018-69 byla zamítnuta žaloba Jana Kovaříka (dále jen "žalobce") proti městské části Praha 3 (dále jen "žalovaná") o určení práva přechodu nájmu k ve výroku rozsudku blíže specifikovanému bytu v Praze 3 a rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč. Žalobce byl v řízení zastoupen stěžovatelkou, která je advokátkou. Jeho odvolání proti tomuto rozsudku bylo usnesením obvodního soudu ze dne 8. 8. 2019 č. j. 6 C 12/2018-97 odmítnuto pro opožděnost, načež žalobce podal prostřednictvím stěžovatelky dne 23. 8. 2019 odvolání i proti tomuto usnesení. V něm uvedl, že původní odvolání podal v zákonné lhůtě, byť tak neučinil doporučeně, a upozornil na některé nedostatky v postupu obvodního soudu. V závěru argumentace byla zpochybněna nestrannost rozhodování předsedkyně senátu obvodního soudu, jejímž prostřednictvím rozhodl obvodní soud v prvním stupni jak o zamítnutí žaloby, tak o odmítnutí odvolání. Příslušná část argumentace zní:
"V neposlední řadě se žalobce prostřednictvím médií dozvěděl o rozhodovací praxi předsedkyně senátu Mgr. Miroslavy Sixtové opakovaně ve prospěch Městské části Prahy 3, když v předmětných kauzách podle všeho bylo vždy rozhodnuto ve prospěch Městské části Prahy 3, ačkoliv taková rozhodnutí nebyla podle názoru jak médií, tak občanů Městské části Prahy 3 opodstatněná a spravedlivá. Žalobce se domnívá, že stejně tak dochází k poškozování jeho práv v předmětné kauze a že je možné, že odvolání se ze spisu ztratilo, ačkoliv soudu doručeno bylo a proto ve spise chybí seznam listin."
3. Obvodní soud vyzval usnesením ze dne 17. 9. 2019 č. j. 6 C 12/2018-103 žalobce k upřesnění, zda s ohledem na uvedená tvrzení vznáší námitku podjatosti vůči uvedené soudkyni, a pokud ano, aby sdělil, kdy se o důvodu podjatosti dozvěděl, v čem konkrétně je spatřován důvod pochybnosti o nepodjatosti soudkyně a jakými důkazy může být tento prokázán. Na tuto výzvu reagoval žalobce prostřednictvím stěžovatelky podáním ze dne 27. 9. 2019 tak, že jeho tvrzení vycházejí např. z reportáží uveřejněných na internetových stránkách České televize (konkrétní odkazy jsou součástí podání). Námitku podjatosti nicméně nevznesl. K tvrzením uvedeným v odvolání se podáním ze dne 7. 10. 2019 vyjádřila i žalovaná, která se důrazně ohradila proti nařčení, že je v soudních kauzách předsedkyní senátu zvýhodňována. Tato tvrzení označila za nehorázná, lživá a naprosto nepodložená. Současně dodala, že se nikdy nesetkala s tím, že by rozhodnutí obvodního soudu v záležitostech, kde vystupovala jako účastník, byla veřejností zpochybňována, a že má zájem na tom, aby věc přechodu nájmu bytu byla náležitě a spravedlivě rozhodnuta, a to na základě věcných důkazů, a nikoli emocionálních projevů.
4. O odvolání žalobce rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 31. 10. 2019 č. j. 15 Co 468/2019-112 tak, že usnesení obvodního soudu potvrdil, žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč a stěžovatelce uložil pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč. K důvodům pořádkové pokuty městský soud uvedl, že v odvolání byla nepodloženě ostře napadena předsedkyně senátu a obviněna z jednostrannosti a nadržování žalované. Stalo se tak na základě reportáže z roku 2012, která se týká vleklého restitučního sporu vedeného dvěma fyzickými osobami se státem a projednávaného na všech stupních soudní soustavy, včetně Ústavního soudu. Ve druhém případě byl předsedkyní senátu vydán rozsudek dne 29. 5. 2009, který byl potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 3. 9. 2009. Tentokrát požadovala Česká republika vydání bezdůvodného obohacení po jedné fyzické osobě. V obou případech rozhodovala předsedkyně senátu jako soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 a ani v jednom tomto řízení nefigurovala jako účastník řízení žalovaná.
5. Podle městského soudu se soudy při svém rozhodování nemohou řídit názory vyjádřenými v médiích, případně těmito médii zpracovaným veřejným míněním. Podobná argumentace je, jak je městskému soudu známo z jeho rozhodovací činnosti, vlastní zejména litigiózním kverulantům, avšak ze strany profesionálního advokáta se s ní setkal poprvé. Obsah odvolání byl vyhodnocen jako jsoucí v rozporu s advokátní etikou, přičemž zavádění takovéto praxe nelze tolerovat. Nejde jen o argumentaci zcela nezpůsobilou zvrátit správnost rozhodnutí obvodního soudu, ale i o nepodložený obviňující výpad vůči soudkyni. Podání učiněné stěžovatelkou bylo vyhodnoceno jako naprosto neetické, neprofesionální a nahrazující nedostatek věcné argumentace agresivitou a současně jako podání hrubě urážlivé. Podle §53 odst. 1 občanského soudního řádu proto městský soud uložil stěžovatelce jako zástupkyni žalobce pořádkovou pokutu, jejíž výši stanovil z preventivně výchovných důvodů ještě při dolní hranici sazby. Pokutu neuložil žalobci, protože i kdyby žalobce na takových tvrzeních trval, je na advokátovi jako profesionálovi, aby mu vysvětlil, co je a co není možné.
III.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že kritika, kterou v předmětném podání uvedla, byť by i byla bez odborné relevance, byla obsahem vlastního stanoviska žalobce k napadenému rozsudku obvodního soudu, a její uvedení v podání bylo realizací ústavně zaručené svobody projevu žalobce podle čl. 17 Listiny a jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Je právem klienta svobodně vyjádřit svůj názor, a to i kritický. Realizaci tohoto práva klienta přitom musí advokát v obdobných případech, jako je tento, respektovat. Kritika byla konstatována bez užití jakýchkoli expresivních výrazů či vulgarit, byla vyslovena jen v rámci učiněného písemného vyjádření a týkala se výlučně oblasti rozhodovací praxe soudkyně, která byla ze strany žalobce hodnocena jako neopodstatněná a nespravedlivá i v jiných věcech. Rozhodně se nepříčilo povinnostem stěžovatelky jako advokátky, aby postupovala v intencích pokynu, na němž klient trval, a v jeho zastoupení toto jeho stanovisko tlumočila. Naopak by se vystavila riziku kárného postihu pro porušení svých stavovských povinností, pokud by pokynu klienta nevyhověla.
7. Jestliže městský soud přistoupil k uložení pořádkové pokuty bez toho, aby se stěžovatelky, která v minulosti nebyla za podobné jednání postižena, v této souvislosti na cokoli dotázal (např. zda plnila pokyn klienta) či aby zkoumal další okolnosti rozhodné nejen pro samotné udělení pořádkové pokuty, ale též pro určení její výše, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i její vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Takovéto rozhodnutí nutno pokládat za překvapivé a za postrádající řádné odůvodnění.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Jako advokátka není stěžovatelka povinna být zastoupena advokátem [§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)].
V.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem spisu vedeného před obvodním soudem pod sp. zn. 6 C 12/2018, který si zapůjčil pro účely tohoto řízení, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Stěžejní námitka stěžovatelky spočívá v tom, že v jejím případě neměly být splněny podmínky uložení pořádkové pokuty podle §53 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť podání předmětného obsahu učinila na pokyn klienta, který nemohla odmítnout. Za situace, kdy měla povinnost takto jednat, nemůže být za toto jednání sankcionována.
12. Podle §53 odst. 1 občanského soudního řádu tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k soudu nebo neuposlechne příkazu soudu, nebo kdo ruší pořádek, nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání anebo nesplnil povinnosti uvedené v §294, 295 a 320ab, může předseda senátu uložit pořádkovou pokutu do výše 50 000 Kč.
13. Ústavní soud neshledal žádnou skutečnost, která by činila neústavním závěr městského soudu, že stěžovatelka učinila hrubě urážlivé podání a že toto jednání umožňovalo uložení pořádkové pokuty podle §53 odst. 1 občanského soudního řádu [blíže k základním východiskům výkladu tohoto ustanovení, pokud jde o hrubě urážlivá podání, srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 750/15 (N 9/80 SbNU 107)]. Podstatou příslušné části odvolání bylo tvrzení zpochybňující nestrannost předsedkyně senátu obvodního soudu a naznačující, že se dopustila manipulace s obsahem spisu, to vše na základě televizních reportáží, které se sporů, jejichž účastníkem byla žalovaná, vůbec netýkaly. Žalobce ani nenamítal podjatost uvedené soudkyně, pouze učinil předmětné tvrzení, které patrně mělo městský soud přimět k tomu, aby v rámci přezkumu hodnotil usnesení obvodního soudu o odmítnutí odvolání i prizmatem možné ničím nepodložené účelovosti v něm obsažených závěrů. Takovéto podání bylo i podle Ústavního soudu za hranicí přípustného jednání stěžovatelky jako advokátky, a to přestože na tuto skutečnost upozornila, jak sama tvrdí, na základě pokynu klienta. Stěžovatelka má totiž povinnost dodržovat pravidla profesionální etiky (§17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), přičemž následek porušení těchto pravidel nelze omluvit jen tím, že se tak stalo na základě pokynu klienta. Stěžovatelka měla rozpoznat, že předmětné tvrzení mělo toliko osočit předsedkyni senátu obvodního soudu (nešlo o věcné zpochybnění její nestrannosti), a vysvětlit klientovi, že takovéto podání učinit nemůže. Stanovená výše pořádkové pokuty nevybočuje ze zákonem stanoveného rozmezí a nelze ji hodnotit jako nepřiměřenou. Městský soud své závěry řádně odůvodnil. Ústavní soud proto neshledal v napadené části výroku usnesení městského soudu žádné pochybení, jehož důsledkem by bylo porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebo jiného jejího ústavně zaručeného základního práva nebo svobod.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníku o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu