ECLI:CZ:US:2020:3.US.2271.19.1
sp. zn. III. ÚS 2271/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Kuny, sídlem Velké Hamry 393, Ústí nad Orlicí, insolvenčního správce dlužnice obchodní společnosti ANIDOR, s. r. o., zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. května 2019 č. j. 22 Co 343/2015-1960 v části, kterou byl změněn IV. výrok rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. listopadu 2014 č. j. 9 C 182/2007-1445, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Ing. Davida Jánošíka, sídlem Gočárova 1105/36, Hradec Králové, správce konkursní podstaty úpadkyně obchodní společnosti VITKA Brněnec, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku v části, kterou byl změněn IV. výrok rozsudku Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 11. 2014 č. j. 9 C 182/2007-1445, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů se podává, že obchodní společnost ANIDOR, s. r. o., podala u okresního soudu proti vedlejšímu účastníkovi a dalším třem osobám žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky 53 812,70 Kč s příslušenstvím. Později vstoupila na její místo vůči dvěma ze žalovaných na základě postoupení pohledávek obchodní společnost Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 24. 11. 2014 č. j. 9 C 182/2007-1445 bylo (po zrušení původního rozsudku v odvolacím řízení) žalobě vůči vedlejšímu účastníkovi vyhověno. Výroky II. a III. rozsudku byla žaloba vůči ostatním třem žalovaným zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem IV. tak, že vedlejší účastník je povinen obchodní korporaci ANIDOR, s. r. o., zaplatit částku 194 177 Kč, a výroky V. až VIII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi ostatními účastníky a o nákladech státu.
3. Proti rozsudku okresního soudu, resp. jeho jednotlivým výrokům podali odvolání obchodní společnost ANIDOR, s. r. o., obchodní společnost Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o., a vedlejší účastník. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 5. 2019 č. j. 22 Co 343/2019-1960 potvrdil výroky I., II., III., V., VII. a VIII. rozsudku okresního soudu (I. výrok), II. výrokem změnil výrok IV. rozsudku okresního soudu tak, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení před okresním soudem ve výši 72 855 Kč (i VI. výrok o nákladech řízení mezi dalšími účastníky) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. až VI. výrok). K výroku o nákladech řízení před okresním soudem týkajícího se stěžovatele a vedlejšího účastníka krajský soud v odůvodnění uvedl, že stěžovateli sice vzniklo právo na jejich náhradu, avšak okresní soud zcela pominul, že stěžovatel, resp. obchodní společnost ANIDOR, s. r. o., původně uplatňovali své právo proti čtyřem žalovaným, včetně vedlejšího účastníka, a to v první fázi řízení před okresním soudem a v odvolacím řízení proti původnímu rozsudku okresního soudu. Za tuto část řízení proto podle krajského soudu může stěžovatel po vedlejším účastníkovi požadovat pouze poměrnou část nákladů, neboť byl úspěšný pouze z jedné čtvrtiny odpovídající úspěchu proti jedinému ze čtyř žalovaných.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy upozorňuje, že napadeným výrokem rozsudku krajského soudu byla snížena výše nákladů uložených vedlejšímu účastníkovi k náhradě o 139 463,50 Kč. Neústavnost tohoto rozhodnutí podle stěžovatele spočívá ve skutečnosti, že krajský soud nesprávně použil pravidlo úspěchu ve věci upravené v §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vzhledem k tomu, že vůči vedlejšímu účastníkovi měl plný úspěch, resp. že vedlejší účastník proti němu žádný úspěch neměl, měla mu být přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši. Úspěch či neúspěch vůči ostatním žalovaným nelze ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem hodnotit. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2018 č. j. 29 Cdo 4364/2016-1768, jímž mu v jiném řízení byly náklady řízení přiznány v plné výši.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku výkladu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí i pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
8. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se změnou rozsudku okresního soudu o nákladech řízení, resp. s hodnocením úspěchu ve věci provedeným krajským soudem. Podle §142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V nyní posuzované věci je proto třeba konstatovat, že hodnocení úspěchu účastníka řízení ve věci a posouzení účelnosti nákladů potřebných k uplatňování nebo bránění práva jsou upraveny běžným zákonem, jehož výklad a užití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud do řešení těchto otázek v zásadě neingeruje, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
9. V nyní posuzované věci je v prvé řadě nutno uvést, že řízení bylo původně vedeno o žalobě obchodní společnosti ANIDOR, s. r. o., podané proti čtyřem žalovaným, včetně vedlejšího účastníka. Této žalobě bylo vyhověno pouze vůči vedlejšímu účastníkovi, v ostatním rozsahu byla zamítnuta. Bez ohledu na skutečnost, že se obchodní korporace společnost ANIDOR, s. r. o., domáhala společného a nerozdílného plnění, byli žalovaní, včetně vedlejšího účastníka, v postavení samostatných společníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007 sp. zn. 20 Cdo 670/2006, ze dne 15. 2. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4678/2010 a ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 633/2014). V těchto případech je ustáleným pravidlem rozhodování o nákladech jednotlivě vůči každému z účastníků zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3003/2014), a to zejména podle §142 o. s. ř. Pravidla přiznání nákladů řízení upravená tímto ustanovením vycházejí jednak z míry úspěchu účastníka řízení ve věci, jednak z účelnosti nákladů potřebných k uplatňování nebo bránění svého práva. Úspěch účastníka je však třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska. V nyní posuzované věci je zřejmé, že stěžovatel byl se svou žalobou podanou proti čtyřem žalovaným úspěšný pouze vůči vedlejšímu účastníkovi, proto nelze hovořit o plném procesním úspěchu ve věci, nýbrž pouze o částečném procesním úspěchu vůči jedinému účastníkovi. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit význam dispoziční zásady v občanském soudním řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2000 sp. zn. II. ÚS 100/2000 (N 159/20 SbNU 127)]. Vyplývá z něj povinnost a současně odpovědnost žalobce vymezit nejen předmět řízení, ale rovněž okruh účastníků, vůči nimž bude svá práva uplatňovat. Při této volbě je třeba zohlednit rovněž případnou pravděpodobnost úspěchu ve věci vůči jednotlivým žalovaným, která se následně odráží i ve výroku o nákladech řízení. V opačném případě by žalobce měl bez ohledu na počet žalovaných subjektů a míru úspěchu vůči nim jistotu plné náhrady nákladů řízení. Krajský soud se při rozhodování řídil právě těmito úvahami, přičemž správně zohlednil i procesní vývoj řízení, v jehož rámci, na základě postoupení pohledávky, došlo ke vstoupení jiné obchodní společnosti na místo stěžovatele vůči dvěma ze žalovaných. Jde-li o odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2018 č. j. 29 Cdo 4364/2016-1768, uvádí Ústavní soud, že jde o rozhodnutí v jiném řízení o odlišném nároku stěžovatele, a to bez souvislosti s nyní posuzovanou věcí.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu