ECLI:CZ:US:2020:3.US.229.20.1
sp. zn. III. ÚS 229/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. Adolfa Eliáše a MUDr. Miroslavy Eliášové, obou zastoupených JUDr. Petrem Cardou, advokátem, sídlem Pod Věží 121/3, Svitavy, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. října 2019 č. j. 27 Co 201/2019-138 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 4. prosince 2018 č. j. 6 C 38/2018- 63, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a Jitky Faltysové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 12. 2018 č. j. 6 C 38/2018-63 uložil stěžovatelům jako žalovaným povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni společně a nerozdílně částku 42 900 Kč s příslušenstvím (výrok I.). V části, ve které se vedlejší účastnice domáhala zaplacení částky 24 600 Kč s příslušenstvím, soud žalobu zamítl (výrok II.). Okresní soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatelů nahradit vedlejší účastnici společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 23 364,20 Kč (výrok III.). Ve výrocích IV. a V. okresní soud rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice nahradit České republice na účet okresního soudu náklady řízení ve výši 2 657 Kč a o povinnosti stěžovatelů nahradit České republice na účet okresního soudu náklady řízení ve výši
4 724 Kč.
3. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vedlejší účastnice se domáhala po stěžovatelích vydání bezdůvodného obohacení za užívání části pozemku st. p. č. X1 v katastrálním území Litomyšl (dále jen "předmětný pozemek") v odhadnuté výměře 9 m2 za období od 15. 2. 2015 do 15. 2. 2018. Tvrdila, že stěžovatelé jsou vlastníky sousedního pozemku st. p. č. X2, jehož součástí je dům č. p. X3. Stěžovatelé na část předmětného pozemku vedlejší účastnice umístili bez jejího souhlasu neoprávněnou a nepovolenou stavbu, a to nebytový prostor a sociální zařízení, které jsou součástí vinotéky v domě č. p. X3. Vedlejší účastnice zohlednila, že stěžovatelé užívají předmětný pozemek ke komerčním účelům, a proto při výpočtu žalované částky vycházela z obvyklého nájemného ve výši 2 500 Kč za m2 za rok.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 10. 2019 č. j. 27 Co 201/2019-138 byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 8 891,90 Kč.
5. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatelé se podle §2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bezdůvodně obohatili užíváním části předmětného pozemku vedlejší účastnice, kde umístili část stavby, jejíž odstranění vedlejší účastnice žádá již od roku 2009, jak je zřejmé z rozhodnutí Městského úřadu Litomyšl, odboru výstavby a územního plánování, ze dne 13. 2. 2017 sp. zn. 26390/2009 VUP/SU/Boš. Krajský soud konstatoval, že znaleckým posudkem znalce Ing. Rudolfa Jungera bylo prokázáno, že stěžovatelé bezdůvodně užívají část předmětného pozemku vedlejší účastnice o výměře 7,15 m2 a tím se na úkor vedlejší účastnice bez spravedlivého důvodu obohacují. Krajský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelů, že jimi užívaná část pozemku vedlejší účastnice pro ni nemá žádný ekonomický význam. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelé užívají prázdný prostor nacházející se nad předmětným pozemkem, okresní soud zadal znalci úkol, aby určil obvyklé nájemné části nebytového prostoru, který nemůže být bez stavebních úprav samostatně užíván. Jde totiž vlastně o vzduch v prostoru nad pozemkem. Znalec byl soudem zároveň požádán, aby tuto skutečnost, má-li vliv na stanovení obvyklého nájemného, zohlednil při zpracování znaleckého posudku. Znalec tak ve znaleckém posudku ze dne 8. 10. 2018 učinil a s ohledem na to, že nebytový prostor nemůže být bez stavebních úprav samostatně užíván, stanovil obvyklé nájemné na částku 2 000 Kč za 1 m2 za rok. Obvyklé nájemné, jak vyplývá ze znaleckého posudku, je s ohledem na specifickou povahu bezdůvodně užívané části předmětného pozemku stanoveno pod spodní hranicí nájemného srovnatelných nájemných prostor v centru města L. Podle krajského soudu je tak zřejmé, že znalec stanovil obvyklé nájemné části předmětného pozemku o výměře 7,15 m2, a nikoliv obvyklé nájemné za užívání stavby na tomto pozemku. Okresní soud proto ani při zadání znaleckého posudku nepochybil, ale naopak znalecký úkol uložil znalci se zřetelnou znalostí specifik projednávané věci.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s jejich námitkou, že došlo k podstatné vadě řízení, když okresní soud rozhodl o něčem, co nebylo předmětem řízení (rozhodl o náhradě za užívání nebytového prostoru, ačkoliv předmětem řízení byla náhrada za užívání pozemku). Krajský soud se s touto námitkou stěžovatelů nevypořádal.
7. Stěžovatelé dále namítají, že krajský soud neprovedl stěžovateli navržené důkazy, a to rozhodnutím Krajského úřadu v Pardubicích ze dne 23. 8. 2019 č. j. KrÚ- 62905/2019/66/OMSŘl-Fr-r, znaleckým posudkem, který vypracoval znalec Ing. Bohuslav Shejbal a posudkem Mgr. Bohdana Šedy, přičemž jejich neprovedení v napadeném rozsudku neodůvodnil. Navrženými důkazy měli stěžovatelé v úmyslu dokázat, že část stavby, která se nachází na parcele č. st. X1, je součástí budovy č. p. X3 a jako taková je jejich vlastnictvím a užíváním vlastní věci se stěžovatelé nemohou bezdůvodně obohacovat.
8. Stěžovatelé namítají, že jim nemůže vznikat bezdůvodné obohacení tím, že užívají svoji vlastní stavbu. Jestliže soudy stěžovatelům uložily povinnost nahradit bezdůvodné obohacení, spočívající v užívání stavby (nebytového prostoru), porušily ústavně zakotvené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatelé dodávají, že v celé věci nejde pouze o zaplacení částky 42 900 Kč, která byla předmětem řízení, ale o celkové narovnání vztahů k pozemku č. st. X1 a stavbě (části stavby) na tomto pozemku stojící, jde totiž o to, že vedlejší účastnice může opakovaně podávat žaloby o další náhrady za (údajné) bezdůvodné obohacení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
14. V posuzované věci se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatelé se bezdůvodně obohatili užíváním části předmětného pozemku vedlejší účastnice, na kterém umístili část stavby. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud konstatoval, že okresní soud provedl veškeré důkazy nezbytné k objektivnímu zjištění skutkového stavu. Protože krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu, je zřejmé, že další dokazování sám již neprováděl. Při svém rozhodování krajský soud vyšel zejména ze znaleckého posudku znalce Ing. Rudolfa Jungera, jehož provedení zadal znalci okresní soud. Krajskému soudu je třeba vytknout, že na důkazní návrhy stěžovatelů výslovně nereagoval a jejich neprovedení ve svém rozhodnutí neodůvodnil, avšak ze závěrů krajského soudu obsažených v napadeném rozsudku je zřejmé, že provedení dalších důkazů považoval za nadbytečné, když stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že navrženými důkazy měli v úmyslu dokázat, že část stavby, která se nachází na předmětné parcele, je jejich vlastnictvím a užíváním vlastní věci se nemohou bezdůvodně obohacovat. Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti, že soudy jim nesprávně uložily povinnost nahradit bezdůvodné obohacení, spočívající v užívání stavby (nebytového prostoru), čímž zasáhly do jejich vlastnického práva, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku krajského soudu, ve kterém je mimo jiné výslovně uvedeno, že "znalec stanovil obvyklé nájemné části předmětného pozemku o výměře 7,15 m2, a nikoliv obvyklé nájemné za užívání stavby na tomto pozemku".
15. Z ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně jejich bezdůvodného obohacení užíváním části předmětného pozemku vedlejší účastnice. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry okresního soudu a krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro něž soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
16. Ústavní soud konstatuje, že závěru soudů, že stěžovatelé se bezdůvodně obohatili užíváním části předmětného pozemku vedlejší účastnice, kde umístili část stavby, a proto jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně částku 42 900 Kč s příslušenstvím, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu