ECLI:CZ:US:2020:3.US.2302.20.1
sp. zn. III. ÚS 2302/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DOBROVSKÝ, s. r. o., sídlem Květnového vítězství 332/31, Praha 11 - Chodov, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2020 č. j. 62 Co 78/2020-321 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 48 C 13/2018-251, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a M. F., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník jako žalobce se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal uložení povinnosti stěžovatelce jako žalované zaplatit mu částku 1 334 346,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené mu pracovním úrazem. Obvodní soud prvnímu vedlejšímu účastníkovi přiznal I. výrokem napadeného rozsudku celkem částku 246 021,76 Kč s příslušenstvím, sestávající z náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, odškodnění bolestného a odškodnění ztížení společenského uplatnění. Dále prvnímu vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu výdajů v souvislosti s léčením ve výši 23 087,26 Kč s příslušenstvím (II. výrok). Ve zbývající části obvodní soud žalobu zamítl (III. až VI. výrok) a rozhodl, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení (VII. výrok); o povinnosti nahradit náklady řízení státu rozhodl podle úspěchu účastníků řízení ve věci (VIII. a IX. výrok).
3. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení stěžovatelky, proti němuž je stížnostní argumentace vedena, obvodní soud odůvodnil odkazem na §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v tom, že postup žalované stěžovatelky jako zaměstnavatele nebyl od počátku standardní, když úraz nebyl řádně zapsán do knihy úrazů, stěžovatelka veškeré nároky vedlejšího účastníka od počátku odmítala, ačkoliv bylo zjevné, že k pracovnímu úrazu došlo a rovněž nezasílala potřebné dokumenty České správě sociálního zabezpečení, což mělo za následek zpoždění plateb nemocenské. Stěžovatelka byla rovněž šetřena Oblastním inspektorátem práce, avšak kontrola nepokračovala pro nesoučinnost stěžovatelky. Až téměř nemravnou se obvodnímu soudu jevila stěžovatelčina argumentace, že by vedlejšímu účastníkovi neměly být přiznány nároky z pracovního úrazu, neboť se do finanční tíživé situace nedostal, může si dovolit nákladné zahraniční dovolené a že pomoc mají vedlejšímu účastníkovi poskytnout v první řadě jemu blízké osoby. K neúspěšně uplatněným nárokům vedlejšího účastníka obvodní soud doplnil, že absenci příčinné souvislosti operace kolena v lednu 2018 s pracovním úrazem mohl vedlejší účastník jako laik jen těžko usuzovat, když s ohledem na okolnosti věci se mu naopak příčinná souvislost mohla jevit jako jednoznačná. K zamítnutému nároku na zvýšení úhrady nákladů na ztížení společenského uplatnění uvedl, že daný nárok byl pro vedlejšího účastníka rovněž obtížně odhadnutelný. S ohledem na uvedené se proto obvodnímu soudu jevilo spravedlivé, aby si stěžovatelka část nákladů, na které by jí vznikl nárok, nesla ze svého.
4. K odvolání obou účastníků řízení do různých výroků rozsudku obvodního soudu (vedlejší účastník napadl III. až VI. a VIII. výrok, stěžovatelka se odvolala toliko do výroků o nákladech řízení) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") též napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve III. až VI. výroku potvrdil (I. výrok). Rozsudek obvodního soudu změnil v nákladových výrocích tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před obvodním soudem částku 178 160 Kč a že je dále povinna zaplatit náklady řízení státu (II. a III. výrok). Dále rozhodl tak, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení (IV. výrok).
5. Městský soud sdílel závěry obvodního soudu ohledně důvodů pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů nalézacího řízení stěžovatelce, nicméně měl za to, že bylo namístě použití §142 odst. 3 o. s. ř., který má před §150 téhož zákona přednost. Ačkoliv sice vedlejší účastník z větší části ve sporu neuspěl, výše jeho nároku závisela z převážné části na znaleckém posouzení, kdy vedlejší účastník nemohl předjímat závěry znalce o příčinné souvislosti a jednotlivých uplatněných nárocích. Podle městského soudu tak bylo namístě, aby náhrada nákladů byla přiznána naopak vedlejšímu účastníkovi, a to v návaznosti na jeho částečný úspěch ve věci. Za uvedeného stavu bylo proto stěžovatelce uloženo nést též náklady řízení státu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ačkoliv byla z převážné části ve sporu úspěšná, náhrada nákladů jí přiznána nebyla. Městský soud pak následně dokonce stěžovatelce uložil hradit náklady nalézacího řízení vedlejšímu účastníkovi, jenž byl v řízení z větší části neúspěšný. Obecné soudy tím porušily stěžovatelčina základní práva, neboť nerespektovaly zásadu úspěchu ve věci a další zásady, na nichž je rozhodování o nákladech řízení v civilním procesu založeno. Městský soud se uchýlil k použití §142 odst. 3 o. s. ř., ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, když v případě některých dílčích nároků vedlejšího účastníka nebyl dán ani jejich základ, a proto jejich nepřiznání nebylo možno přičítat jejich závislosti na znaleckém posouzení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozhodnutí obecných soudů v celém jejich rozsahu, aniž by proti nim (resp. proti rozhodnutí městského soudu) nejprve brojila dovoláním. Ústavní soud však přesto ústavní stížnost neodmítl jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně stěžovatelčiných práv, neboť z obsahu ústavní stížnosti je zcela zjevné, že fakticky směřuje výhradně proti výrokům týkajícím se nákladů řízení, proti nimž není dovolání s ohledem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost by tak za uvedených okolností bylo projevem nadměrného formalismu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká soudům (především městskému soudu) nesprávný výklad a použití zákona, konkrétně §142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že při rozhodování o nákladech řízení nebyl zohledněn stěžovatelčin většinový úspěch ve věci, přičemž pod uvedené ustanovení byly navíc v rozporu se zákonem podřazeny vedlejším účastníkem uplatněné nároky, u nichž nebyl dán ani jejich základ. K tomu je však nutno uvést, že posuzování právními normami předvídaných skutečností významných pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je zásadně v pravomoci obecných soudů. Do této pravomoci může Ústavní soud zasáhnout pouze ve výjimečných případech, dojde-li k excesu, který není běžným porušením podústavního práva, ale vzpírá se přímo principům spravedlnosti (viz např. usnesení ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2760/13). Ústavní soud se tak vyjadřuje k návrhům na přezkum rozhodnutí o nákladech řízení rezervovaně, neboť zásahy této povahy obvykle nedosahují intenzity zakládající porušení základních práv a svobod stěžovatelů (viz např. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 4135/17).
12. Se stěžovatelkou by bylo možno souhlasit potud, že nebyly-li v případě některých vedlejším účastníkem uplatněných nároků splněny předpoklady jejich vzniku, tj. nebyl dán jejich základ, nemělo být při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu k nim postupováno podle §142 odst. 3 o. s. ř., nýbrž podle §142 odst. 2 téhož zákona. Jednotlivé složky práva na náhradu škody jsou totiž samostatnými dílčími nároky a s touto jejich samostatností je nutno počítat i při rozhodování o nákladech řízení [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969 sp. zn. 3 Cz 13/69 (R 28/1970)]. Stejně tak podle posléze uvedeného zákonného ustanovení mělo být postupováno i v případě nároků na náhradu za ztrátu na výdělku, neboť jeho výpočet nebývá závislý na znaleckém posudku, ale je zpravidla objektivně určitelný jasnými kritérii. Dle přesvědčení Ústavního soudu však v uvedené nesprávnosti v postupu městského soudu nelze spatřovat porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
13. Rozhodování o nákladech řízení by totiž zásadně mělo odrážet průběh řízení a jeho výsledek, přičemž nelze postupovat zcela "mechanicky" a vycházet vždy jen z poměru mezi výší přiznané a nepřiznané žalované částky, tedy bez ohledu na povahu sporu a další okolnosti případu [srov. nález ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05 (N 231/39 SbNU 449)]. Zde Ústavní soud připomíná, že stěžovatelčiny námitky spočívají v přesvědčení, že v řízení měl být zohledněn její úspěch ve věci a na základě toho jí mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, nikoliv tedy, že vedlejší účastník právo na náhradu nákladů řízení mít neměl. Již z rozsudku obvodního soudu je však zřejmé, že v řízení byla shledána celá řada důvodů - zejména v chování samotné stěžovatelky - po jejichž zhodnocení obvodní soud považoval za spravedlivé, aby jí výjimečně náhrada nákladů řízení přiznána nebyla (viz bod 50 odůvodnění rozsudku obvodního soudu). S těmito důvody se bez výhrad ztotožnil následně i městský soud, byť dále postupoval dle odlišného zákonného ustanovení. Přezkoumávaná odůvodnění obou napadených rozhodnutí jsou pečlivá a srozumitelná, a Ústavní soud proto v konturách shora nastíněného přístupu k přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení uzavírá, že z hlediska ústavnosti obstojí.
14. Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že usnesením ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2617/20 byla rovněž jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost vedlejšího účastníka proti II. a IV. výroku napadeného rozsudku městského soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jiří Zemánek, v.r.
předseda senátu