ECLI:CZ:US:2020:3.US.2342.20.1
sp. zn. III. ÚS 2342/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Marty Pavlové, zastoupené JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem se sídlem U Javorky 976, Česká Třebová, směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 6. 2020, č. j. 18 Co 129/2020-71, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) téhož zákona] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku (výroku I.) Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, neboť má za to, že jím došlo k porušení ústavního principu podle zakotveného v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 205 C 11/2019-37, Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala, aby byla žalovaným, O. a E. Milaberským, uložena povinnost zaplatit jí částku 11 243 Kč, a to z titulu náhrady škody, jež měla stěžovatelce vzniknout v souvislosti s pádem větve ze stromu stojícího na pozemku žalovaných na její automobil.
3. Okresní soud zdůraznil, že žalovaní za vzniklou škodu neodpovídají, neboť neporušili žádnou právní povinnost, zejména pak nezanedbali údržbu stromu. Uvedl, že to byla naopak stěžovatelka, která svým jednáním umožnila vznik této škody, když zaparkovala automobil pod strom ve dnech, "kdy veřejné sdělovací prostředky hlásily ledovku a námrazu a možné lámání stromů".
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil podle ustanovení §219 o. s. ř.
5. Bližší obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže Ústavní soud nepovažuje za nutné ho podrobněji reprodukovat.
6. Stěžovatelka se se závěry krajského soudu neztotožnila a napadá je ústavní stížností, v níž překládá prakticky shodnou argumentaci jako v předchozím řízení. Opětovně tudíž uvádí, že obecné soudy aplikovaly zákon nesprávně k její tíži, a nezaručily jí tak právo na spravedlivý proces. Obecné soudy dle jejího názoru zcela pominuly okolnost, že žalovaní věděli, že stěžovatelka pod daným stromem dlouhodobě parkuje a stejně tak věděli o nebezpečí lámání větví, přesto ji však na toto nebezpečí neupozornili. Stěžovatelka se tedy "nemůže smířit s názorem obecných soudů, že škodě zabránit nešlo, když [přitom] stačilo pouhé upozornění."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 90 a čl. 92 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je jen nesouhlas s výkladem podústavního práva, procesními postupy, skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými obecnými soudy. Byť stěžovatelka zmiňuje mj. své právo na spravedlivý proces, tak v posuzovaném případě používá argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat.
11. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by v postupu a závěrech obecných soudů došlo k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí, navazující na rozhodnutí nalézacího soudu, je adekvátně odůvodněno a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole či bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů proto - s ohledem na shora naznačený vztah Ústavního soudu k soudům obecným - tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů neztotožňuje, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Závěry obecných soudů, že žalovaní za škodu vzniklou na stěžovatelčině automobilu neodpovídají, jsou zcela přiléhavé, Ústavní soud se s nimi ztotožňuje a pro jejich přesvědčivost na ně na tomto místě toliko odkazuje (srov. rozsudek krajského soudu, body 10-13).
12. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je dále nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o tzv. bagatelní částce. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01; ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04; ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 602/05; ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07; ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).
13. Pokud však Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného rozhodnutí v bagatelní výši, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, jež by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Jak se totiž podává z obsahu napadeného rozhodnutí, krajský soud, vycházeje z rozhodnutí okresního soudu, svoje závěry dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnil a toto rozhodnutí je proto z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelné.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu