ECLI:CZ:US:2020:3.US.2362.20.1
sp. zn. III. ÚS 2362/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Pravdy, advokáta, sídlem Stroupežnického 2327/28, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020 sp. zn. 7 To 154/2020, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 8. 2020, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl ustanoven obhájcem obviněného J. I. v trestním řízení vedeném proti němu pro trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 a 4 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon"). Trestní stíhání obviněného I. bylo součástí rozsáhlého trestního řízení vedeného proti 132 osobám zejména pro trestné činy pojistného podvodu podle §210 trestního zákoníku (nebo §250a trestního zákona), i pro trestné činy další. Obviněný I. byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 6. 2018 sp. zn. 67 T 33/2018 a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
3. Stěžovatel podle §151 trestního řádu po skončení trestního stíhání navrhl, aby mu byla za realizovanou obhajobu přiznána odměna a náhrada hotových výdajů a promeškaného času ve výši 562 260 Kč. Obvodní soud návrh přezkoumal a usnesením ze dne 24. 9. 2018 č. j. 67 T 33/2018-799 přiznal odměnu a náhradu ve výši 46 460 Kč, přičemž toto usnesení bylo zrušeno usnesením městského soudu ze dne 29. 11. 2018 sp. zn. 7 To 400/2018 a věc byla vrácena obvodnímu soudu. Podruhé obvodní soud stěžovateli přiznal odměnu a náhradu usnesením ze dne 20. 12. 2018 č. j. 67 T 33/2018-897 ve výši 48 300 Kč, i toto usnesení bylo zrušeno a věc vrácena k novému rozhodnutí usnesením městského soudu ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. 7 To 41/2019. Potřetí obvodní soud rozhodl usnesením ze dne 22. 7. 2019 sp. zn. 67 T 33/2018, kterým přiznal stěžovateli odměnu a náhradu ve výši 113 720 Kč. Třetí usnesení obvodního soudu bylo taktéž zrušeno usnesením městského soudu ze dne 27. 9. 2019 sp. zn. 7 To 374/2019.
4. V pořadí čtvrtým rozhodnutím o návrhu stěžovatele, a to usnesením obvodního soudu ze dne 2. 3. 2020 sp. zn. 67 T 33/2018, přiznal obvodní soud stěžovateli odměnu a náhradu ve výši 115 440 Kč. Obvodní soud shrnul předchozí rozhodnutí o návrhu stěžovatele a uvedl, že nemůže vyhovět návrhu stěžovatele v plném rozsahu, neboť je v nepoměru k trestnímu řízení vedenému proti jeho klientovi. Obviněný I. byl stíhán pouze pro jeden skutek z celkového počtu 90 skutků zahrnutých v obžalobě. V dalších skutcích žádným způsobem nefiguruje. Obvodní soud proto stěžovateli přiznal odměnu za úkony, které souvisejí s obviněním proti jeho klientovi, konkrétně výslechy osob spoluobviněných a svědků figurujících u skutku obviněného a u dalších skutků týkajících se dotčeného vozidla označeného "ADAM". Takto stanovený okruh osob, jejichž souvislost se skutkem obviněného I. vyplynula z usnesení o zahájení trestního stíhání a u svědků z vyrozumění o plánovaných výsleších, odpovídá okruhu osob, který byl ve stěžovateli schopen vyvolat oprávněné očekávání, že vyšetřovací úkony spojené s těmito osobami se mohou týkat i jeho klienta. Oproti tomu obvodní soud nepřiznal odměnu za úkony nesouvisející s trestním stíháním jeho klienta, byť konanými ve stejném (přípravném) řízení. Obvodní soud uvedl, že nerozporuje, že obhájce je povinen vést obhajobu řádně, ale je na něm, aby vyhodnotil, nakolik je jeho účast na jednotlivých úkonech nezbytná. Odměna advokáta - byť zvoleného klientem na plnou moc - musí být podle čl. 10 odst. 2 Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), ve znění pozdějších předpisů, přiměřená a nesmí být ve zjevném nepoměru k hodnotě a složitosti věci. Stěžovatelem nárokovaných 562 260 Kč za obhajobu v této věci jistě přiměřenou odměnou není, přičemž uvedené ustanovení etického kodexu se dá použít jako korektiv i u ustanovených obhájců, neboť tito si musí být vědomi, že ačkoli náklady nutné obhajoby hradí stát, bude takto uhrazená částka následně vyžadována po jejich klientech. Všichni obhájci byli policejním orgánem v přípravném řízení podrobně vyrozumívání o obsahu plánovaných výslechů, ve vyrozumění bylo popsáno, k jakému skutku se daný výslech bude vztahovat a příslušný obhájce si mohl být na základě takového vyrozumění ve spojení s usnesením o zahájení trestního stíhání vědom toho, na kterých vyšetřovacích úkonech je jeho přítomnost vhodná či nezbytná a na kterých je nadbytečná. Obvodní soud neshledal důvod pro přiznání odměny stěžovateli za účast u výslechů obviněných a svědků náležejících ke zbylým skutkům obžaloby a nesouvisejícím s jeho klientem.
5. Napadeným usnesením městského soudu bylo zrušeno usnesení obvodního soudu a znovu bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli byla přiznána odměna a náhrada v celkové výši 115 740 Kč. Městský soud shrnul dosavadní řízení o posuzovaném návrhu a stížnostech stěžovatele a uvedl, že stížnost stěžovatele je částečně důvodná, a to pouze co se týče nepřiznané náhrady ve výši 300 Kč za promeškaný čas dne 21. 6. 2018. Ve zbytku se městský soud ztotožnil s usnesením obvodního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právní názor městského soudu vytváří obtížně řešitelný konflikt mezi povinnostmi obhájce, u něhož v případě volby kterékoli z možností vynucuje jednání, které zákon neukládá. Právní názor městského soudu vychází z celé řady předpokladů, které neodpovídají realitě. Prvním z nich je představa orgánů činných v trestním řízení, že je možno předvídat jejich postup ve věci a obsah výpovědi každého z obviněných a svědků, jakož i odpovědí na otázky, které budou kladeny na základě prvotní výpovědi. Dalším předpokladem je objektivita policejního orgánu, u kterého nelze předpokládat porušení práv obviněných. Je ovšem nesporné, že takové schopnosti reálný policejní orgán nemá a právní úprava to ani nepředpokládá, což je zřejmé již z toho, že upravuje dozor nad zákonností trestního řízení, obhajobu a rozhodování o vině i provádění dokazování před soudem. Stěžovatel si jako obhájce byl vědom významu přípravného řízení a skutečnosti, že obsah vyrozumění policejního orgánu o provedeném úkonu je pouze odrazem jeho přesvědčení o očekávaném obsahu výpovědi. Musel tak být připraven vysvětlit či vyvrátit jakoukoli informaci, která by nad rámec takto limitované informace o předpokladu policejního orgánu vyšla najevo a týkala se jeho klienta. Dále bylo, s ohledem na množství obdobných skutků, nutné zjistit odlišnosti i shodné rysy jednání různých pachatelů, porovnat je a založit na nich argumentaci, jakým způsobem reálně snížit vyhlídky na případný trest na absolutní minimum. Stěžovatel se nemohl na obsah vyrozumění policejního orgánu spolehnout. Městský soud pak staví stěžovatele před nutnost volby mezi porušením pokynu klienta, který mu dal pokyn účastnit se všech procesních úkonů, a omezením rozsahu obhajoby dle hlediska "co mi asi stát proplatí".
7. Argumentace městského soudu i obvodního soudu, která podsouvá stěžovateli záměr jednat v rozporu se zájmy klienta, nebere v úvahu skutečnost, že klient stěžovatele není rozhodnutím o nákladech obhajoby nijak dotčen, neboť byl obžaloby zproštěn. Náklady obhajoby tak hradí stát a nemůže po jeho klientovi vymáhat jejich náhradu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, tudíž nemusí být v souladu se stanoviskem pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 [ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] zastoupen v řízení před Ústavním soudem jiným advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
11. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu shledal Ústavní soud, že námitky stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné. V prvé řadě nutno poukázat na skutečnost, že obecné soudy srozumitelně a logicky vysvětlily, proč nebylo možné přiznat odměnu ve stěžovatelem navrhované výši, a stěžovatel nepředložil relevantní argumenty, proč mu měla být přiznána odměna za úkony, které nesouvisely s obviněním jeho klienta. Obvodní soud pečlivě a dostatečně vysvětlil, jakými úvahami se řídil při výpočtu odměny stěžovatele, a tyto úvahy jsou potvrzeny a rozvedeny v napadeném usnesení městského soudu. Konkrétně obecné soudy uznaly odměnu za úkony týkající se svědků a vozidel souvisejících se skutky, pro které byl klient stěžovatele obviněn. Vzhledem k tomu, že policejní orgán ustanovené obhájce vyrozumíval o obsahu plánovaných výslechů a popisoval, k jakému skutku se daný výslech bude vztahovat, obhájci mohli a měli vědět, u kterých úkonů bude jejich přítomnost nadbytečná.
12. Stěžovatel předkládá obsáhlou abstraktní argumentaci, která snad má Ústavní soud přesvědčit o tom, že jeho účast na výsleších osob nesouvisejících se skutkem jeho klienta nebyla nadbytečná a měla mu za ni být poskytnuta odměna. Ve skutečnosti však nepředkládá jedinou námitku, která by již nebyla vysvětlena obecnými soudy. Způsob, jakým obecné soudy odměnu stanovily, kdy vyšly ze souvislosti skutku s konkrétními osobami a případně s dotčeným vozidlem, je srozumitelná, logická a dostačující. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením je nucen omezovat poskytovanou obhajobu podle hlediska "co mi stát proplatí", avšak v této věci nevyšlo najevo, že by obhájcům bylo propláceno méně, než je potřeba k naplnění práva na obhajobu, neboť všechny procesní úkony alespoň částečně související s obviněním klienta stěžovatele byly proplaceny. Není třeba připomínat, že dotčené trestní stíhání týkající se 132 osob bylo propojeno toliko několika jedinci (za jejichž výslechy stěžovatel odměnu obdržel) a skutky desítek obviněných spolu pak nijak nesouvisely a mohly být od sebe odděleny. Tyto skutečnosti byly ustanovených obhájcům již ve stádiu přípravného řízení známy.
13. Nadto považuje Ústavní soud za nutné poukázat na to, že stěžovatel vyzdvihuje toliko právo obviněného na obhajobu a jeho pokyn účastnit se všech úkonů, ale zcela pomíjí povinnost obviněného následně nést náklady obhajoby a s tím související povinnost obhájce vyhodnotit nutnost jeho účasti na probíhajících vyšetřovacích úkonech, jak bylo stěžovateli opakovaně vysvětleno i obecnými soudy. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice tvrdí, že tento argument neobstojí, neboť jeho klient byl obžaloby zproštěn, pročež nebude stejně hradit náklady obhajoby, avšak tato námitka je zcela v rozporu se skutečností, neboť obviněný I. byl pravomocně odsouzen, což sám stěžovatel v úvodu svého podání potvrzuje.
14. Ústavní soud si je vědom toho, že u jednoho z obhájců ustanovených v tomto trestním řízení jinému obviněnému bylo jeho ústavní stížnosti nálezem ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 748/19 vyhověno, avšak důvodem zrušení tehdy napadeného rozhodnutí o stěžovatelově odměně byla skutečnost, že obecné soudy nedostatečně zdůvodnily ve vztahu k jednotlivým úkonům, proč byl ten který úkon nadbytečný a proč to stěžovatel měl a mohl v dané chvíli vědět. Obecné soudy však své pochybení následně napravily a další ústavní stížnost téhož stěžovatele již byla odmítnuta usnesením ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 2341/20 pro zjevnou neopodstatněnost. V tomto usnesení Ústavní soud uvedl, že: "Již z obžaloby zastoupeného jasně plyne, že byl obviněn jen z jednoho z velké řady skutků, o nichž se trestní řízení vedlo. Stěžovatel pak požaduje náhradu nákladů řízení za svou účast u výslechů svědků či spoluobviněných, týkajících se skutků, s nimiž zastoupený neměl nic společného. Tyto skutkové závěry obecných soudů stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nerozporuje, a proto z nich Ústavní soud při svém hodnocení vychází. (...) Advokát by měl vždy klienta řádně poučit o tom, zda je jeho zastupování účelné, a v souladu s výše citovaným advokátním etickým kodexem hledět na to, aby odměna byla přiměřená a nebyla ve zjevném nepoměru k hodnotě a složitosti věci. Je tedy třeba odmítnout poukazování stěžovatele na nejednoznačný pokyn zastoupeného, který navíc neobsahuje část o jeho řádném poučení ze strany obhájce o možné výši nákladů, k jejichž úhradě bude pravděpodobně následně zavázán. Zdůraznění zájmů a pokynu klienta za tím účelem, aby obecné soudy přiznaly stěžovateli zbytečně vynaložené náklady, které následně zastoupený bude nucen platit, Ústavní soud nevedou k závěru, že by snad obecné soudy postupovaly proti zájmům zastoupeného, jichž se stěžovatel tak vehementně dovolává." Závěry obsažené v právě citovaném usnesení jsou plně uplatnitelné i v nyní posuzované věci.
15. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu