ECLI:CZ:US:2020:3.US.2428.18.1
sp. zn. III. ÚS 2428/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018 sp. zn. 5 Tdo 415/2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2016 sp. zn. 11 To 35/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2016 sp. zn. 40 T 6/2010, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Toho se měl dopustit, stručně řečeno tím, že společně s dalšími třemi spoluobžalovanými (stěžovatel z pozice zmocněnce a současně osoby, která se vyjadřovala k některým právním krokům obchodní společnosti X, a která za ni vedla v březnu a dubnu roku 2007 jednání se zástupci obchodních společností Atlanta Safe, a. s., GECO TABAK, a. s. a BEES, s. r. o.) dne 3. 4. 2007 při podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce března 2007 za obchodní společnost X, neuvedli v daňovém přiznání jako daň na výstupu částku 118 266 194 Kč, přestože této obchodní společnosti vznikla povinnost přiznat a uhradit tuto daň na základě kupní smlouvy, jejímž předmětem byl prodej cigaret v hodnotě nejméně 740 552 247 Kč. Přitom dalšími kroky zajistili, že uvedená společnost nebude mít dostatek finančních prostředků na úhradu této daně. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 téhož zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §82 odst. 1 a §81 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu u dalších třech obžalovaných.
3. O odvoláních stěžovatele i ostatních obžalovaných a o odvolání státní zástupkyně podaném do výroků o trestech v neprospěch obžalovaných rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád")stěžovatelovo odvolání zamítl. Vrchní soud se v podstatě ztotožnil s nejdůležitějšími závěry městského soudu, které částečně sám doplnil. Vina stěžovatele byla dle jeho názoru jednoznačně provedenými důkazy prokázána a jeho jednání jako spolupachatele naplňuje všechny znaky výše uvedené skutkové podstaty.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho dovolání bylo (spolu s dovoláním jednoho ze spoluobžalovaných) napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel obsáhle popisuje průběh řízení před soudy, do kterého dle jeho názoru nepřípustně zasáhl Nejvyšší soud svým prvním rozhodnutím ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 5 Tdo 543/2014, čímž předznamenal další způsob rozhodování ve věci. Právní názor, který Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí prosadil, podle jeho přesvědčení znamená extrémní rozšíření trestní represe, neboť trestnost daňového subjektu neváže na zatajení jakýchkoli skutečností před správcem daně; v jeho podání již zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby přestává být zvláštním případem podvodu, ale mění se na donucovací prostředek k podání daňového přiznání i za situace, kdy daňový subjekt má za to, že ke zdanitelnému plnění nedošlo. V daném případě však obžalovaní jednali v domněnce, že daňová povinnost nevznikla. Stěžovatel poukazuje na znění příslušných daňových předpisů, z něhož dovozuje, že mělo být vyčkáno vydání daňového výměru, proti němuž by bylo možno podat opravné prostředky. Nutit daňový subjekt, aby daňové přiznání podal i za situace právní nejistoty, znamená odpírat mu možnost bránit se proti platebnímu výměru.
6. I kdyby bylo možno přisvědčit názoru Nejvyššího soudu v napadeném usnesení, že trestným činem je nepodání daňového přiznání, odpovědnost stěžovatele je interpretována nesprávně, neboť se důsledně nerozlišuje vědomost o tom, že daň nebude zaplacena, s vědomostí o tom, že nebude podáno daňové přiznání. Přitom se zkreslují výsledky dokazování, jelikož původním záměrem obžalovaných bylo cigarety prodávat postupně a z výtěžku hradit daň z přidané hodnoty.
7. Za tendenční, stěžovatel označuje hodnocení své účasti v procesu vyjednávání o vnucené smlouvě v postavení advokáta. Tvrdí, že na rozhodnutí nepodat daňové přiznání se žádným způsobem nepodílel a o jeho nepodání ani nevěděl, neboť jeho role spočívala v záchraně "tonoucí" obchodní společnosti. Je trestán za projev právního názoru, který později nemusel být akceptován (neplatnost smlouvy o prodeji cigaret). Ohledně hodnocení trestnosti jednání obžalovaných stěžovatel zdůrazňuje judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kterou Nejvyšší soud podle jeho přesvědčení vyložil nesprávně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé).
10. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního pouze posuzuje, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně souladná, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu, na niž soudy adekvátně reagovaly, řádně se s ní vypořádaly a své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Bylo-li odůvodnění městského soudu o některých znacích skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nedostačující, vrchní soud dané pochybení napravil a adekvátně reagoval i Nejvyšší soud, proti jehož závěrům stěžovatel vznáší nejvíce námitek. Jak již bylo uvedeno v předchozích odstavcích, Ústavní soud není další instancí v trestním řízení, jeho úkolem není provádět znovu přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby, s výjimkou zjištění tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. Takový exces Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické, srozumitelné a odvoditelné z provedených důkazů a Ústavnímu soudu tak nepřísluší, aby je přehodnocoval. Vlastní názory stěžovatele, které v tomto směru v ústavní stížnosti činí, důvodem pro vydání kasačního rozhodnutí být nemohou.
12. Z ústavněprávního hlediska je relevantní, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy, své závěry opřely o obsah konkrétních důkazů. Namítaná existence rozporů sama o sobě neznamená, že by nebylo možné stěžovatele uznat vinným, a že by musela být uplatněna zásada in dubio pro reo.Závěr o stěžovatelově vině byl vyvozen z řádně zhodnocených důkazů, přičemž soudy jejich obsah nadstandardně shrnuly a vysvětlily své úvahy při jejich hodnocení. Konkrétní argumenty stěžovatele v podstatě kopírují námitky, s nimiž se vrchní soud a poté i Nejvyšší soud podrobně vypořádaly. To platí jak o námitkách, že v předmětných jednáních stěžovatel vystupoval pouze jako advokát řídící se pokyny svého klienta - spoluobžalovaného M. S., že daňové přiznání nepodával on a nemohl proto naplnit znak pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, že nic úmyslně nezavinil, a že v okamžiku uzavření kupní smlouvy dne 16. 3. 2007 ani neměl nikdo z obžalovaných v úmyslu podvést finanční úřad, tak o námitkách týkajících se spolupachatelství, konkrétního zapojení stěžovatele do jednání celé skupiny i okolností vzniku nepříznivé finanční situace v předmětné obchodní společnosti ovládané obžalovanými.
13. Z výsledků provedeného dokazování je dostatečně zřejmé, že všichni obžalovaní, tedy i stěžovatel, jednali ve společném úmyslu nezahrnout zdanitelné plnění do daňového přiznání k dani z přidané hodnoty, k čemuž také směřovali své kroky, každý plnil určitou část úkolů, ve svém souhrnu však tyto "články" utvořily jednotný řetězec, který byl završen podáním neúplného daňového přiznání s nesprávně stanovenou daní z přidané hodnoty ke škodě státu. Není přitom podstatné, který ze spolupachatelů byl povinen splnit daňovou povinnost, neboť jednotlivé články řetězce působily současně či postupně ve vzájemné návaznosti a směřovaly k jednotnému cíli. Odlišný názor stěžovatele je v tomto směru z právního hlediska irelevantní, což platí i o stěžovatelově odlišném názoru na výklad daňových předpisů. I v tomto směru provedl Nejvyšší soud důkladnou analýzu právního stavu, které nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Nejvyšší soud se logicky vypořádal i s námitkou nejednoznačnosti jeho starší judikatury k naplnění subjektivní stránky tzv. daňových podvodů. K výkladu sjednocujícího stanoviska velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, z něhož stěžovatel vyvozuje, že nemohlo dojít k naplnění trestného činu zkrácení daně, neboť nebyla splněna jedna z podmínek naplnění skutkové podstaty podle tohoto judikátu, a to zatajení zdanitelného plnění, se dostatečně vyjádřil v napadeném rozhodnutí již vrchní soud. K jeho vysvětlení dané problematiky lze pouze doplnit, že obžalovaní nemohli očekávat, že jestliže nezahrnuli do daňového přiznání plnění z prodeje zboží na základě kupní smlouvy ze dne 16. 3. 2007, bude daň z přidané hodnoty náležitě "vyměřena" správcem daně v rozsahu, který odpovídal způsobu jejího výpočtu ve smyslu stěžovatelem citovaných ustanovení příslušného daňového zákona.
14. Lze uzavřít, že skutkové i právní závěry, k nimž soudy dospěly, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, tudíž je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná nebo extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu. Námitky stěžovatele jsou tak pouze polemikou se způsobem, jakým soudy zjišťovaly skutkový stav, který podřadily pod příslušné právní normy, což však nemůže věc posunout do ústavní roviny.
15. Pouze nad rámec výše uvedeného lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2608/18 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ústavní stížnost spoluobžalovaného M. S., a v němž se Ústavní soud vyslovil k námitkám, které se částečně překrývají s námitkami stěžovatele uplatněnými v nyní posuzované ústavní stížnosti.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu