ECLI:CZ:US:2020:3.US.2454.19.1
sp. zn. III. ÚS 2454/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) D. Č. a 2) O. Č., zastoupených Mgr. Markem Gocmanem, advokátem sídlem 28. října 438/219, Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019, č. j. 24 Cdo 2839/2018-410, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a STAPECOM, s.r.o., "v likvidaci", sídlem Revoluční 1712/20, Bruntál, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatelé se domáhají zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž dle jejich názoru došlo k porušení jejich základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 95 Ústavy.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Ústavní stížnost vzešla ze sporu o odporovatelnosti právních úkonů otce stěžovatelů, v němž tito vystupovali jako žalovaní a vedlejší účastnice jako žalobkyně. Podstatou tohoto sporu byla, stručně řečeno, otázka, zda převedení nemovitých věcí na stěžovatele darovacími smlouvami v roce 2007 bylo vůči vedlejší účastnici odporovatelným právním úkonem ve smyslu §42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "občanský zákoník"), z důvodu krácení věřitele. Vedlejší účastnice měla za otcem stěžovatelů pohledávku ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím, již této přiznal Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 24. 6. 2008, č. j. 47 Sm 223/2008-18, který ponechal v platnosti v plném rozsahu rozsudek téhož soudu ze dne 25. 3. 2009, č. j. 50 Cm 37/2008-79, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 30. 4. 2009. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "soud prvého stupně") ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 4 T 127/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 61 To 285/2015, byl následně otec stěžovatelů uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení věřitele, jehož se měl mimo jiné dopustit právě předmětnými darováními nemovitostí stěžovatelům. Stěžovatelé ve sporu s vedlejší účastnicí uplatňovali procesní obranu, že nemohli ani při vynaložení veškeré potřebné péče vědět, že těmito darováními by mohlo dojít ke zkrácení uspokojení věřitelů jejich otce.
4. Rozsudkem ze dne 29. 12. 2016, č. j. 7 C 83/2011-329, soud prvého stupně zamítl žalobu vedlejší účastnice na určení neúčinnosti předmětných darování vůči ní (výroky I. až III.), uložil zaplatit stěžovateli 1) vedlejší účastnici částku ve výši 150 000 Kč a stěžovateli 2) ve výši 2 800 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky IV. a V.), oběma stěžovatelům rovněž uložil zaplacení náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici (výroky VI. a VII.) a zaplacení soudního poplatku (výroky VIII. a IX.). Ačkoliv věcně dal soud prvého stupně vedlejší účastnici za pravdu v tom, že předmětné darovací smlouvy byly vůči ní neúčinnými právními úkony, vzhledem k tomu, že následně oba stěžovatelé předmětné nemovitosti převedli na třetí osoby, zamítl soud prvého stupně žalobu v rozsahu, v němž se vedlejší účastnice domáhala určení neúčinnosti předmětných právních úkonů, a vyhověl jí v rozsahu, v němž se domáhala uložení povinnosti zaplatit jí částku odpovídající majetkovému prospěchu, jehož se oběma stěžovatelům z předmětných darování dostalo.
5. Stěžovatelé proti výrokům IV. až IX. tohoto rozsudku podali odvolání, na jehož podkladě odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 54 Co 222/2017-376, potvrdil výroky IV. a V. uvedeného rozsudku soudu prvého stupně, způsobem nepodstatným pro nynější řízení o ústavní stížnosti modifikoval jeho výroky VI. až IX. a uložil stěžovatelům zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení o odvolání. Stěžovatelé podali proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením. Ani rozsudek soudu prvého stupně, ani rozsudek odvolacího soudu stěžovatelé touto ústavní stížností nenapadají.
IV. Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v úvodu své ústavní stížnosti podrobně shrnují dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a rovněž zevrubně rozebírají argumentaci, kterou uplatnili v dovolání. Následně formulují vlastní argumentaci proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Tomu vytýkají, že je nepřezkoumatelné, neboť není dostatečně odůvodněno. Stěžovatelé v dovolání obsáhle vysvětlili, proč považují právní posouzení zastávané odvolacím soudem za nesprávné, přesně označili, která konkrétní ustanovení právního řádu byla aplikována nesprávně, a uvedli, jak měla dle jejich názoru být věc správně po právní stránce posouzena. Nejvyšší soud naproti tomu jen stručně konstatoval, že jejich dovolání neobsahuje relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
7. Stěžovatelé odkazují na řadu konkrétních rozhodnutí Ústavního soudu, s nimiž je dle jejich názoru napadené dovolání v rozporu, dále rekapitulují podmínky přípustnosti dovolání a nároky na jejich vymezení v textu dovolání tak, jak vyplývají z relevantní judikatury a dovozují, že všem těmto požadavkům jejich dovolání vyhovovalo, neboť v něm jasně byly vymezeny otázky hmotného práva, které dosud vůbec (patrně v ústavní stížnosti schází slova "nebyly řešeny" - pozn. Ústavního soudu) nebo byly řešeny jen částečně s tím, že rozsudek odvolacího soudu se odchyloval od věci již judikované, případně že se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou nebo řešenou jen okrajově a že předložená otázka má být řešena nově. Tato tvrzení rovněž stěžovatelé doplnili a rozvinuli včetně odkazů na prejudikaturu, z níž by při odpovědích na jimi nastolené otázky měl Nejvyšší soud vyjít. Dle jejich názoru odmítnutí dovolání pro nevymezení předpokladů přípustnosti je za těchto okolností v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž musí předpoklady přípustnosti být z dovolání jako celku seznatelné, nemusí však být vyjádřeny jediným konkrétním způsobem či v jediné konkrétní části.
8. Dále stěžovatelé poukazují na to, že dle rozhodovací praxe Ústavního soudu může nesprávné právní posouzení vzejít i v souvislosti se skutkovými zjištěními, resp. se způsobem, jakým k nim obecné soudy dospěly. Relevantní právní otázkou je tak např. i to, zda skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Ve svém dovolání přitom stěžovatelé nesouhlasili s právním názorem odvolacího soudu, který nepovažoval za závazný závěr znaleckého posudku ohledně majetku otce stěžovatelů předloženého v trestním řízení. Pokud by tuto otázku odvolací soud posoudil jinak, mohlo to vést k odlišnému rozhodnutí ve věci samé.
9. Stěžovatelé konkludují, že všem požadavkům na obsah dovolání plynoucím z §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu vyhověli již jen tím, že v dovolání vymezili jako dovolací důvod tvrzení nesprávnosti skutkových zjištění. Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva totiž zastávají názor, že vzhledem k obtížnosti odlišitelnosti právních a skutkových otázek nelze klást k tíži dovolatelů, pokud v dobré víře vznesou v dovolání otázku, již považují za právní otázku zásadního významu, ač soudy následně dospějí k závěru, že šlo o otázku skutkovou. Stěžovatelé rovněž poukazují na to, že Ústavní soud připouští, že v dovolacím řízení dle občanského soudního řádu musí být uplatnitelné i všechny námitky týkající se porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to včetně požadavků na ústavní konformitu procesu dokazování.
V. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již v minulosti mnohokráte uvedl, že ani řízení o dovolání se nevymyká garancím vyplývajícím z ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo tak Nejvyšší soud může porušit např. tím, že odmítne dovolání pro nesplnění podmínek přípustnosti s odkazem na rozhodnutí, které řeší zcela jinou právní otázku, než jako dovolatel ve svém dovolání předestřel, a tuto zcela opomene (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4152/18 ze dne 20. 1. 2020); že na otázku předestřenou dovolatelem vůbec nereaguje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3029/17 ze dne 5. 9. 2018 (N 151/90 SbNU 453) či nález sp. zn. III. ÚS 3045/17 ze dne 13. 3. 2018 (N 47/88 SbNU 633)] či se jí vyhne [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 948/15 ze dne 11. 6. 2015 (N 108/77 SbNU 567)], resp. nereaguje na argumenty dovolatele způsobem odpovídajícím jejich závažnosti [nález sp. zn. I. ÚS 4120/17 ze dne 13. 7. 2018 (N 124/90 SbNU 89)]; že svůj závěr o nepřípustnosti dovolání nijak neodůvodní [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47) či nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391)], přičemž však tomuto požadavku nevadí, je-li odůvodnění stručné [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33)]; že rezignuje na svoji úlohu sjednocovatele judikatury (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3236/18 ze dne 9. 4. 2019); že jako nepřípustné vyhodnotí dovolání napadající rozhodnutí, které spočívá na právní otázce vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se dovolací soud odchyluje od judikatury Ústavního soudu [stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905, 460/2017 Sb.; nález sp. zn. II. ÚS 2622/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 79/85 SbNU 353); nález sp. zn. II. ÚS 2622/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 79/85 SbNU 353); či nález sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017 (N 70/85 SbNU 247)]; že účelově neidentifikuje judikaturu, o níž stěžovatel důvodnost svého dovolání opírá, a kterou v dovolání dostatečným způsobem označí [nález sp. zn. II. ÚS 2109/17 ze dne 11. 6. 2018 (N 109/89 SbNU 619)], že účelově neshledá v dovolání vymezení jeho přípustnosti, ačkoliv v něm obsaženo je [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2109/17 ze dne 11. 6. 2018 (N 109/89 SbNU 619) či nález sp. zn. III. ÚS 2288/16 ze dne 26. 4. 2017 (N 67/85 SbNU 173)] nebo na toto vymezení má přehnaně formalistické požadavky [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018 (N 28/88 SbNU 411), nález sp. zn. III. ÚS 3822/15 ze dne 6. 9. 2016 (N 165/82 SbNU 595) či nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607)]; že se odmítne věcně zabývat dovoláním, v němž je předložena otázka, o níž má Nejvyšší soud za to, že na ní napadené rozhodnutí nestojí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1461/17 ze dne 14. 11. 2017 (N 212/87 SbNU 447); či nález sp. zn. I. ÚS 425/17 ze dne 19. 4. 2017 (N 63/85 SbNU 145)]; že při předložení již vyřešené otázky, která by dle dovolatele měla být vyřešena jinak, toliko odkáže na rozhodnutí, která ji řeší, aniž se zabývá tím, proč není třeba se od tohoto řešení odchýlit [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 700/16 ze dne 24. 10. 2016 (N 197/83 SbNU 179)].
12. Na druhé straně řádné vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 14/18 ze dne 12. 3. 2019), dovolacího důvodu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2478/18 ze dne 11. 2. 2020) i napadených nosných právních důvodů rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3206/17 ze dne 2. 4. 2019) je však zásadně věcí dovolatele. Na toho je rovněž třeba klást požadavek na jednoznačné odlišení právních otázek od skutkových tím, že spornou právní otázku určitým způsobem zevšeobecní [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3127/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 236/87 SbNU 827) či nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 ze dne 26. 9. 2017 (N 179/86 SbNU 845)].
13. Ústavní soud nemůže konstatovat, že by napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo zatíženo některou z vad uvedených výše sub 11., naopak musí konstatovat, že dovolání stěžovatelů nevyhovuje požadavkům uvedeným výše sub 12., které na ně lze klást, aniž by to představovalo porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelů.
14. Předně je nutno uvést, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelů zabýval a v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí srozumitelně a logicky popsal, proč u něj nepovažuje podmínky přípustnosti za vymezené akceptovatelným způsobem. Lze shrnout, že tento závěr Nejvyšší soud zakládá na třech okruzích důvodů. Za prvé, stěžovatelé pouze obecně přiřadili otázky, které Nejvyššímu soudu položili, současně prakticky ke všem variantám přípustnosti (odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, otázka je řešena rozporně či otázka dosud nebyla řešena nebo má být řešena jinak), aniž by z toho bylo zřejmé, pod kterou variantu by jejich otázky měly spadat, přičemž to nebylo možno dovodit ani z výčtu judikatury vtěleného do další části dovolání, která se obecně týká nesprávných skutkových zjištění, odporovatelnosti právních úkonů či povaze rozhodnutí o odpůrčí žalobě, ale nelze z ní vyvodit, kterou variantu přípustnosti dle §237 občanského soudního řádu mají zakládat. Za druhé, stěžovatelé vymezili dovolací důvod v zásadě toliko nezohledněním určitých skutečností, a tedy stěžovatelé celým svým dovoláním de facto směřovali toliko k revizi skutkových zjištění učiněných obecnými soudy. Za třetí, stěžovatelé uvedli několik rozhodnutí, podle nichž má Nejvyšší soud v řízení o dovolání povinnost chránit ústavně zaručená základní práva a svobody, avšak nikterak již nevymezili, od kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu týkajících se otázky ochrany základních lidských práv či svobod se měl odvolací soud odchýlit a jakým způsobem.
15. Ústavní soud nemůže považovat žádný z těchto tří okruhů důvodů ani samostatně, natož v jejich vzájemné souvislosti, za nepřesvědčivý. Ačkoliv, jak stěžovatelé správně uvádí, nelze ani Nejvyššímu soudu tolerovat přepjatý formalismus v otázce vymezení přípustnosti dovolání a splnění tohoto požadavku je možno dovodit i tehdy, není-li provedeno uceleně, výslovně a kompaktně na jediném místě dovolání, ale je jednoznačné a určité v celkovém kontextu, o takový případ nyní nejde. Ani při značné benevolenci při výkladu textu dovolání stěžovatelů nelze dospět k jednoznačnému závěru, kterou ze tří otázek, jež stěžovatelé Nejvyššímu soudu pokládají, podřazují pod kterou variantu přípustnosti dovolání a proč. Pokud by takový přístup bylo možno považovat za vymezující řádně předpoklady přípustnosti dovolání, fakticky by došlo k přenosu tohoto vymezení na Nejvyšší soud, který by musel zkoumat, zda místo stěžovatele nalezne a argumentačně dokáže podložit alespoň jednu kombinaci korektně vymezené právní otázky a varianty přípustnosti dovolání, která by na poměry konkrétního řízení dopadala. To však ani při ústavně konformním výkladu §241a občanského soudního řádu není možné, neboť obsah §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu by se tím prakticky zcela vyprázdnil.
16. Právě to však stěžovatelé požadují, uvádí-li, že požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je splněn již jen uvedením dovolacího důvodu spočívajícího v poukázání na nesprávná skutková zjištění, neboť judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva žádá po Nejvyšším soudu, aby v řízení o dovolání dle občanského soudního řádu přihlížel i k námitkám porušení ústavně zaručených základních lidských práv a svobod. Tento požadavek však v žádném případě z judikatury ani jednoho z uvedených soudů nevyplývá. Nejvyšší soud přitom v napadeném usnesení na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů nerezignoval, pouze poukázal na to, že jejich odpovídající námitky nebyly vzneseny procesně přípustným způsobem, zejména že stěžovatelé nevymezili, který konkrétní závěr odvolacího soudu odporoval kterému konkrétnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu způsobem, který by zakládal porušení některého z ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, a že jejich pravým cílem bylo dosažení přehodnocení skutkového stavu. Takovému závěru nelze z ústavněprávního hlediska upřít legitimitu.
17. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatelé se ani ve své ústavní stížnosti nepokusili se závěry Nejvyššího soudu polemizovat a přesvědčit Ústavní soud o tom, že se Nejvyšší soud v tomto svém závěru zmýlil a jednoznačné a určité vymezení důvodů přípustnosti dovolání přehlédl. Místo toho stěžovatelé prosazují vlastní pohled na hodnocení naplnění požadavku vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, který je z výše uvedených důvodů pro Ústavní soud nepřijatelný.
18. K tomu Ústavní soud považuje za vhodné doplnit, že ani odkazy stěžovatelů na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva v otázce obtížnosti odlišení skutkových a právních otázek, která v hraničních případech nemůže jít k tíži dovolatele, nemohou na tom ničeho změnit. V nynější věci není vůbec žádného sporu o tom, zda otázky, které stěžovatelé Nejvyššímu soudu v dovolání položili, jsou otázkami právními či skutkovými. I v textu samotné ústavní stížnosti stěžovatelé výslovně uvádí, že přípustnost jejich dovolání by měla být dovozena již jen tím, že napadli skutková zjištění, neboť dle jejich názoru se tím otevírá dovolacímu soudu možnost posoudit, zda v procesu dokazování nedošlo k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelů. Sami stěžovatelé si tedy byli velmi dobře vědomi, že dovolání založili na skutkových otázkách a odlišného právního posouzení se domáhali až v závislosti na jejich vyřešení.
19. Ústavní soud proto shrnuje, že stěžovatelé Nejvyššímu soudu v zásadě vytýkají, že při posouzení, zda stěžovatelé splnili ve svém dovolání předpoklad dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, postupoval zcela v souladu s požadavky na ústavně konformní výklad tohoto ustanovení a že i ohledně námitek potenciálně se dotýkajících ochrany základních práv a svobod stěžovatelů požadoval, aby byly uplatněny příslušným procesním způsobem. Takovým postupem se však Nejvyšší soud porušení žádného z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelů dopustit nemohl.
VI. Závěr
20. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, jejích příloh a textu dovolání, bez nutnosti opatřovat si další podklady neshledal v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ničeho, co by v mezích stěžovateli uplatněných námitek bylo způsobilé dovodit byť potenciální porušení jejich ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal ani sám Ústavní soud. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu