ECLI:CZ:US:2020:3.US.2463.19.1
sp. zn. III. ÚS 2463/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Chládka, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 - Dolní Chabry, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. května 2019 č. j. 4 As 41/2019-34 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. ledna 2019 č. j. 59 A 87/2018-61, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Městského úřadu Železný Brod, sídlem náměstí 3. května 1, Železný Brod, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Městský úřad Železný Brod (dále jen "městský úřad") vydal dne 10. 10. 2017 příkaz č. j. OD-11840/2017-HUSR, kterým stěžovatele uznal vinným z přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Stěžovatel proti tomuto příkazu podal dne 23. 10. 2017 odpor elektronickou zprávou (e-mailem) bez zaručeného elektronického podpisu, který následně potvrdil e-mailem s elektronickým podpisem ze dne 30. 10. 2017. Na e-mail ze dne 23. 10. 2017 reagovala elektronická podatelna městského úřadu e-mailovou zprávou, ve které je uvedeno, že odpor byl odmítnut jako spam, neboť nebyl podepsán elektronickým podpisem. Stěžovatel dne 2. 7. 2018 bezvýsledně podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, žalobou se proto domáhal, aby Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen krajský soud") městskému úřadu přikázal vydat v řízení sp. zn. OD-976/2017 rozhodnutí.
3. Krajský soud usnesením ze dne 9. 1. 2019 č. j. 59 A 87/2018-61 žalobu odmítl, neboť stěžovatel nevyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Krajský soud poukázal na skutečnost, že písemnost "Žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti" ze dne 29. 6. 2018 nebyla nadřízenému správnímu orgánu vůbec doručena, když z příloh, které stěžovatel připojil k žalobě, vyplývá, že tuto písemnost zaslal právní zástupce stěžovatele dne 2. 7. 2018 do datové schránky statutárního města Liberec, které však není nadřízeným správním orgánem městského úřadu. Z §12 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), sice vyplývá, že statutární město Liberec mělo uvedenou písemnost postoupit Krajskému úřadu Libereckého kraje (dále jen "krajský úřad") a stěžovatele o tom uvědomit, avšak neučinilo-li tak, a stěžovatel se o osud písemnosti dále nezajímal, tj. nežádal o postoupení svého podání ze dne 29. 6. 2018 krajskému úřadu, ani tuto žádost krajskému úřadu sám nepodal, nevyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, protože jeho "Žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti" ze dne 29. 6. 2018 se do dispozice nadřízeného správního orgánu vůbec nedostala.
4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 5. 2019 č. j. 4 As 41/2019-34 zamítl. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil se shora uvedenými závěry krajského soudu a dodal, že pochybení statutárního města nic nemění na výše uvedeném závěru, že stěžovatel v posuzované věci nevyužil prostředek na ochranu proti nečinnosti. Navíc je třeba zdůraznit, že to byl primárně stěžovatel, resp. jeho zástupce, který pochybil, když žádost zaslal nesprávnému subjektu. To platí tím spíše, že zástupce stěžovatele je advokát, tj. profesionál a odborník v oblasti práva, o kterém je navíc zdejšímu soudu z úřední činnosti známo, že se na oblast správního (přestupkového) práva specializuje, má v této oblasti práva bohaté zkušenosti, zastupuje mnoho klientů, přičemž neváhá právní úpravu aplikovat čistě účelově a správní orgány i soudy mnohdy zahrnovat neopodstatněnými podáními a námitkami. Tvrzení stěžovatele o tom, že záměna správních orgánů, jimž žádost zaslal, je omluvitelné nedopatření, proto považuje Nejvyšší správní soud za účelové. Nejvyšší správní soud považuje za běžné, racionální a nikoli nad míru zatěžující, když účastník řízení sleduje, zda a jakým způsobem je jeho žádost vyřizována a pokud se vyřízení žádosti protahuje, že zkontroluje její náležité podání a bude případně urgovat její vyřízení. Rovněž v řízení o žalobě byl stěžovatel navíc zastoupen advokátem, kterému muselo být zřejmé, že vyčerpání prostředku na ochranu proti nečinnosti je podmínkou přípustnosti žaloby, a bylo tedy na místě, aby si stěžovatel před podáním žaloby ověřil, jak dopadlo vyřízení jeho žádosti.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že správní soudy postupovaly přepjatě formalisticky, neboť mu odmítly poskytnout soudní ochranu proti nečinnosti správního orgánu jen proto, že podal žádost nepříslušnému správnímu orgánu, ačkoli ten měl dostatek času (více než 3 měsíce) k tomu, aby žádost postoupil příslušnému orgánu. Krajský soud a Nejvyšší správní soud porušily stěžovatelovo ústavně zaručené právo na legitimní očekávání, že statutární město Liberec postoupí podání krajskému úřadu podle §12 správního řádu a podle zásady dobré správy a zavedené správní praxe. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší správní soud svými závěry popřel svou judikaturu, podle které případné nepostoupení odvolání nepředstavuje nezákonný zásah (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2019 č. j. 9 As 434/2018-35), ale adekvátní obranou proti nepostoupení podání je právě například žaloba na ochranu proti nečinnosti v řízení, kde by bývalo bylo vydáno rozhodnutí, bylo-li by podání postoupeno. Uvedeným postupem Nejvyšší správní soud porušil právo stěžovatele na zákonného soudce, neboť v takovém případě byl nadán rozhodovací pravomocí pouze rozšířený senát; nikoli senát tříčlenný, jehož předseda je vůči stěžovateli zjevně podjatý. Stěžovatel tak usuzuje z odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož vyplývá, že kdyby byl stěžovatel zastoupen jiným advokátem, svého práva by se domohl. Kasační stížnosti tedy Nejvyšší správní soud nevyhověl proto, že je mu advokát stěžovatele údajně znám z jiných s danou věcí nesouvisejících řízení, která blíže nespecifikoval, a jde proto o nepřezkoumatelné tvrzení. Stěžovatel zdůrazňuje, že oni on ani jeho zástupce předsedu dotčeného senátu Nejvyššího správního soudu nikdy neviděli, neměli s ním osobní či pracovní konflikt a není jim zřejmé, proč soud prostřednictvím napadeného rozsudku zástupce stěžovatele hrubě pomlouvá a de facto mu připisuje špatné povahové vlastnosti (viz "neváhá právní úpravu aplikovat čistě účelově"). K tomu stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší správní soud své rozsudky zveřejňuje na webové stránce Nejvyššího správního soudu, přičemž jméno, příjmení a sídlo advokátů neanonymizuje, a tudíž hrubá pomluva zástupce stěžovatele je nyní veřejně přístupná na celosvětové komunikační síti internetu. Stěžovatel má za to, že jednání předmětného soudce je nevhodné a narušuje důstojnost soudního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel část shora předestřených námitek (týkajících se nevyčerpání prostředku na ochranu proti nečinnosti) uplatnil již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě ústavně souladným způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že krajský soud i Nejvyšší správní soud v napadených rozhodnutích řádně a podrobně odůvodnily, že žádost stěžovatele o uplatnění ochrany proti nečinnosti nebyla předložena u nadřízeného správního orgánu příslušného k přijetí opatření proti nečinnosti podle §80 odst. 4 správního řádu, kterým je v posuzované věci krajský úřad, a nebyla mu ani nepříslušným správním orgánem postoupena. Tento nadřízený správní orgán se proto ani nemohl žádostí stěžovatele o uplatnění ochrany proti nečinnosti zabývat a rozhodnout o ní, stěžovatel tedy příslušný prostředek na ochranu proti nečinnosti řádně nevyužil.
9. Ústavní soud má za to, že tento závěr krajského soudu i Nejvyššího správního soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování kasační stížnosti soudy vycházely, a jejich závěry jsou řádně odůvodněné, přesvědčivé a ústavně konformní. Nejvyšší správní soud se vypořádal i s odkazem stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 324/99 ze dne 31. 10. 2000 (N 156/20 SbNU 105) a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2008 č. j. 2 As 47/2007-53 a ze dne 27. 9. 2017 č. j. 10 Azs 207/2017-41. Z uvedené judikatury plyne, že kdyby nepříslušný orgán ve lhůtě určené k podání odvolání zjistil, že odvolání bylo podáno u tohoto nepříslušného orgánu, a orgán příslušný k podání odvolání by mu byl zároveň znám, avšak přesto by odvolání příslušnému orgánu nepostoupil, nýbrž by úmyslně vyčkal na uplynutí lhůty k podání odvolání určené, znamenalo by následné zamítnutí odvolání pro opožděnost natolik extrémní výklad zákona, že by vybočil z mezí ústavnosti.
10. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že v posuzované věci nešlo o podání odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a z ničeho nevyplývá, že šlo o situaci (exces), kdy by statutární město Liberec úmyslně podání stěžovatele nepostoupilo krajskému úřadu. Přihlédnout je dle Nejvyššího správního soudu nutno také ke skutečnosti, že délka lhůty jednoho roku pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti (§80 odst. 1 s. ř. s.) je výrazně delší než lhůta patnácti dnů pro podání odvolání proti rozhodnutí správního orgánu (§83 odst. 1 správního řádu), a stěžovatel tudíž měl před podáním žaloby k dispozici velký časový prostor k řádnému uplatnění opatření na ochranu proti nečinnosti podle správního řádu. Taktéž tomuto závěru nemá z pohledu ústavnosti Ústavní soud co vytknout. To platí i pro odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2019 č. j. 9 As 434/2018-35. Také tento rozsudek se zabývá situací, kdy bylo nesprávně podáno dovolání, byť v uvedené věci Nejvyšší správní soud odmítl zásahovou žalobu stěžovatele jako nepřípustnou, neboť existoval jiný prostředek ochrany v podobě žaloby proti nečinnosti správního orgánu. Nejvyšší správní soud v odůvodnění citovaného rozsudku uvedl, že z §12 správního řádu sice vyplývá, že správní orgán, kterému dojde podání a není věcně nebo místně příslušný, je usnesením bezodkladně postoupí příslušnému správnímu orgánu, z uvedené právní úpravy však neplyne žádné veřejné subjektivní právo účastníka řízení, do nějž by mohlo být zasaženo, nýbrž jde o úpravu pouhého procesního postupu situace, kdy podání dojde věcně nebo místně nepříslušnému správnímu orgánu.
11. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí ústavně souladným způsobem uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Stěžovatel toliko polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich použitím §79 odst. 1 s. ř. s. a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.
12. Na výše uvedeném nic nemění skutečnost, že Nejvyšší správní soud vytkl zástupci stěžovatele, že žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti předložil nesprávnému subjektu, a tvrzení zástupce stěžovatele o tom, že záměna správních orgánů, jimž žádost zaslal, je omluvitelné nedopatření, považoval za účelové. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom nevyplývá, že by Nejvyšší správní soud kasační stížnosti v případě, že by byl stěžovatel zastoupen jiným advokátem, vyhověl. Naopak, jak bylo shora uvedeno, odmítnutí žaloby bylo odůvodněno postupem stěžovatele, respektive jeho zástupce, v jehož důsledku stěžovatel řádně nevyužil prostředek na ochranu proti nečinnosti. Tím, že Nejvyšší správní soud nadto zdůraznil, že je mu z úřední činnosti známo, že se zástupce stěžovatele na oblast přestupkového práva specializuje a neváhá při své činnosti použít právní úpravu čistě účelově, nijak do práv stěžovatele nezasáhl.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu