ECLI:CZ:US:2020:3.US.2475.19.1
sp. zn. III. ÚS 2475/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2019 sp. zn. 9 To 27/2019 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2019 č. j. 10 T 12/2016-4777, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená zejména v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). V průběhu přípravného řízení byl usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. 1 KZV 48/2016 zajištěn nemovitý majetek stěžovatele pro nárok poškozené obchodní společnosti Slavia pojišťovna a. s. (dále jen "poškozená"), a to bytová jednotka specifikovaná ve výroku usnesení.
3. Dne 20. 2. 2019 došla Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") žádost stěžovatele o zrušení zajištění uvedené nemovitosti, o níž rozhodl městský soud napadeným usnesením, kterým ji podle §48 odst. 4 a contrario zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel poukazuje na to, že do současné doby nebylo o trestní věci pravomocně rozhodnuto, neboť odsuzující rozsudek městského soudu byl usnesením vrchního soudu ze dne 25. 8. 2017 sp. zn. 9 To 47/2017 zrušen a bylo nařízeno nové projednání věci s ohledem na nepřesvědčivost a předčasnost rozhodnutí. Má za to, že zajištění nemovitosti trvá již téměř tři roky a nelze očekávat, že bude v dohledné době vydáno meritorní rozhodnutí. Stěžejní otázku plynutí času však soudy nevzaly dostatečně v úvahu. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), v němž je vysloveno, že dochází-li k zásahu do vlastnického práva po nepřiměřeně dlouhou dobu, jde o neproporcionální zásah. Dále cituje z nálezu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121), přičemž je přesvědčen, že v jeho případě ústavně konformní podmínky zajištění netrvají. Orgány činné v trestním řízení odůvodňují splnění podmínek zajištění nemovitosti tím, že se jim nepodařilo dohledat peněžní prostředky, které měly být výnosem z údajné trestné činnosti, ta však prozatím stěžovateli prokázána nebyla. Má za to, že soudy při vydání napadených rozhodnutí nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a chybně vyhodnotily přiměřenost zajištění nemovitosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti takto koriguje pouze největší excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Nepřísluší mu proto, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činil vrchní soud v řízení o stěžovatelem podané stížnosti proti rozhodnutí městského soudu. Je tak primárně na soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných zajišťovacích institutů je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
8. Zdrženlivost Ústavní soud zachovává i vůči rozhodování orgánů činných v trestním řízení o dočasném zajištění majetku obviněného pro účely uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení podle §47 tr. řádu. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do zákonem vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nedošlo-li jejich postupem k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)]. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).
9. Maje na zřeteli výše naznačená ústavněprávní kritéria, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí, posuzovaná jako celek, z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s judikaturou, na niž v ústavní stížnosti odkazuje stěžovatel, obstojí.
10. Z napadených rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli je nadále vedeno trestní řízení, které se nyní nachází ve stádiu řízení před soudem, přičemž z dosud provedeného dokazování vyplývá důvodné podezření, že zločin zpronevěry stěžovatel spáchal způsobem popsaným v obžalobě, a že jím způsobil poškozené obchodní společnosti škodu ve výši nejméně 40 001 120,90 Kč. Ústavní soud není oprávněn se v této fázi zabývat argumenty směřujícími do věci samé, neboť by fakticky nerespektoval zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, vycházející z předpokladu, že se dostává "na řadu" až poté, co byly marně využity všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele. Nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že v tomto řízení není přezkoumáváno usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele ani obžaloba, nýbrž rozhodnutí o trvání zajištění nároku poškozených, což samozřejmě limituje i rámec přezkumu, který v této věci může provádět.
11. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel uplatnil obdobné námitky již ve stížnosti proti usnesení městského soudu, přičemž vrchní soud se jimi zabýval a náležitě se s nimi vypořádal. Ústavní soud považuje odůvodnění jeho rozhodnutí za ústavně souladné i srozumitelné a nemá důvod v něm učiněné závěry jakkoliv zpochybňovat. Ani ve výkladu použitých právních norem neshledal žádný náznak svévole.
12. Vrchní soud řešil stěžejní otázky, tj. přiměřenost zajištění i následky plynutí času. S ohledem na to, že se nepodařilo dohledat výnosy z trestné činnosti a trvá důvodná obava, že uspokojení nároku poškozené na náhradu škody bude mařeno nebo ztěžováno, vrchní soud nepovažoval za splněné podmínky pro zrušení zajištění podle §48 odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť důvod, pro který bylo zajištění realizováno, nepochybně nepominul. Vrchní soud se neztotožnil ani s námitkou, že trvání zajištění po dobu dvou a půl let představuje pro svou délku neúměrný a nepřiměřený zásah do stěžovatelova práva na pokojné užívání majetku. Naopak dospěl k závěru, že zajištění je stále v souladu se zásadou přiměřenosti, neboť závažnost projednávané trestné činnosti je vzhledem k výši způsobené škody značně vysoká, takže trvání zajištění po dobu delší než dva roky i jeho rozsah (bytová jednotka a spoluvlastnický podíl na společných částech domu a na pozemku) jsou stále přiměřené. Řádně odůvodněným závěrům vrchního soudu nemá Ústavní soud co vytknout. Tyto závěry nejsou v rozporu s judikáty Ústavního soudu, na něž stěžovatel odkazuje a které pouze mechanicky cituje. Samo zajištění sice stěžovatele omezuje, neboť nemůže nemovitost prodat, nebrání mu však v samotném jejím užívání. Při porovnání omezení vlastnického práva stěžovatele s veřejným zájmem na řádném provedení trestního řízení a s požadavkem na zabezpečení dosažitelnosti jeho majetku pro účely případného uspokojení nároku poškozené nebyla zásada přiměřenosti zásahu do jeho práv porušena.
13. Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí splňují požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot, vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Mají zákonný podklad, byla vydána k tomu příslušným orgánem a nejsou projevem svévole. Rozhodující soudy dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je mimo jiné i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Nadto jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatele vlastnit majetek.
14. Pouze nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí, že skutkově i právně shodnou problematiku již řešil na základě obsahově obdobné ústavní stížnosti stejného stěžovatele, podané proti dalším usnesením městského soudu a vrchního soudu, jimiž nebylo vyhověno jeho žádosti o zrušení zajištění jiné nemovitosti v jeho vlastnictví. Usnesením ze dne 12. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 2474/19 ústavní stížnost také odmítl, neboť neshledal, že by provedeným zajištěním a jeho trváním byla porušena ústavní práva stěžovatele.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu