ECLI:CZ:US:2020:3.US.254.20.1
sp. zn. III. ÚS 254/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou se sídlem Na Zlíchově, 233, Praha 5, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019, č. j. 25 Co 97/2018-543, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku I. v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze ("krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud v řízení o náhradě škody v částce 3 250 815 Kč s příslušenstvím za poškození zdraví stěžovatele nemocnicí po operaci rozhodl nyní napadeným výrokem I. takto:
"Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku I. mění tak, že žaloba se zamítá v částce 48 142 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 15. 4. 2016 do zaplacení a dále v částce úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 54 000 Kč od 18. 5. 2017 do zaplacení; jinak se v tomto výroku potvrzuje." [Krajský soud tak rozhodl rozdílně od okresního soudu, který stěžovateli přiznal celou jím požadovanou částku.] Výrokem II. až V. pak uložil žalované Oblastní nemocnici Kladno, a.s. uhradit stěžovateli i České republice náhradu nákladů za odvolací i nalézací řízení. Fatální rozsah poškození zdraví a ani skutečnost, že poškození zdraví stěžovatele způsobila nesprávným léčebným postupem právní předchůdkyně žalované (a to zanedbáním pooperační péče po laparoskopickém odstranění slepého střeva), nebyly ani pro krajský soud sporné. Krajský soud toliko - na rozdíl od soudu prvního stupně - vycházel z jinak stanoveného průměrného výdělku pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti stěžovatele v letech 2015 a 2016. Krajský soud dále na rozdíl od soudu nalézacího dospěl k závěru, že výdělek stěžovatele za období v rozsudku definovaných měsíců roku 2015 a 2016 je třeba odečíst od mzdy, které by stěžovatel dosáhl, pokud by nedošlo k poškození jeho zdraví žalovanou, neboť nebylo prokázáno, že by výdělku v letech 2015 a 2016 dosáhl při vyvinutí nadstandardního úsilí (v této souvislosti krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1233/97).
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud se především neztotožňuje s kritikou stěžovatele vůči postupu krajského soudu, který - na rozdíl od prvostupňového soudu - při stanovení náhrady za ztrátu na výdělku za roky 2015 a 2016 vycházel ze stěžovatelova průměrného výdělku, dosahovaného před poškozením zdraví v roce 2005, a nikoliv z dat Českého statistického úřadu o průměrné mzdě kuchaře za roky 2015 a 2016. Podle Ústavního soudu je totiž volba průměrného výdělku z roku 2005 pro výpočet náhrady i za pozdější období v souladu se stěžovatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 58/2005 (srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 95/2017, dostupné na www.nsoud.cz). Není pak úkolem Ústavního soudu, aby případně korigoval konkrétní výpočty krajského soudu v tom směru, zda tento soud dostatečně přihlédl k jednotlivým složkám mzdy či výši odměn pracovníků vykonávajících stejnou nebo obdobnou práci jako stěžovatel [takový přístup ostatně sám §355 zákoníku práce zmiňuje až pro pravděpodobný výdělek a judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009) ponechává soudům v tomto ohledu značnou míru uvážení, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat].
6. Pokud stěžovatel v tomto ohledu namítá - pro něj překvapivou - změnu názoru ze strany krajského soudu, na kterou nemohl reagovat a navrhovat k této otázce případné důkazy, tak i jen z rekapitulace odvolání žalované (jak ji provedl v odst. 3 rozsudku krajský soud a stěžovatel proti její správnosti a úplnosti ničeho v ústavní stížnosti nenamítá) se podává, že žalovaná sama upozorňovala, že prvostupňový soud měl při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku vycházet z průměrného výdělku stěžovatele před vznikem pracovní neschopnosti. Stěžovatel tak evidentně mohl s eventuální změnou právního názoru soudu v této otázce počítat.
7. Jak bylo uvedeno shora, krajský soud rovněž korigoval dílčím způsobem prvostupňové rozhodnutí v tom, že za období let 2015 a 2016 započetl do výše náhrady na výdělku, kterou měla žalovaná stěžovateli nahradit, odměnu za toto období, již stěžovatel v novém zaměstnání dosáhl, neboť z řízení nevyplynulo, že by tohoto výdělku stěžovatel dosáhl jen s vynaložením nezměněného úsilí. Stěžovatel se přitom argumentaci vztažené právě k existenci nezměněného úsilí spojeného s jím nově vykonávanou prací (tedy již po poškození zdraví) v ústavní stížnosti podrobněji nevěnuje.
8. Na druhou stranu se lze domnívat, že obtížnost výkonu jakékoliv činnosti podle stěžovatele dostatečně vyplývá i jen z rekapitulace skutkového stavu, kterou provedl sám krajský soud. V daném kontextu pak ale lze dát stěžovateli za pravdu, že krajský soud svou úvahu, proč se pro stěžovatele nejednalo o činnost možnou jen s vynaložením nadstandardního úsilí (a že tedy touto činností dosažené prostředky mohly být odečteny od náhrady za ztrátu na výdělku), vysvětlil jen tak, že šlo o dlouhodobé zaměstnávání a že v něm stěžovatel dosahoval vyrovnaného příjmu. Takováto úvaha krajského soudu sice podle Ústavního soudu není a priori nesprávná, nicméně vzhledem k rozsahu poškození zdraví stěžovatele není dostatečně přesvědčivá a podložená. Zde je však nutno přihlédnout k tomu, že v dané otázce jde primárně o výklad podústavního práva, jehož nesprávnost může Ústavní soud korigovat jen výjimečně a toliko v excesivních v případech, přičemž samotná okolnost, že podústavní právo lze vyložit i odlišným způsobem, než učinil obecný soud, ještě sama o sobě nedosahuje ústavněprávní intenzity.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím (jeho dílčím výrokem) byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu