ECLI:CZ:US:2020:3.US.257.20.1
sp. zn. III. ÚS 257/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ing. Martina Motyčky, zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou, sídlem 1. máje 144, Vimperk, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2019 č. j. 72 Co 201/2019-136 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. listopadu 2018 č. j. 31 C 55/2018-70, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno zejména jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i další práva obsažená v Listině (např. právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny, zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny nebo právo na svobodnou volbu povolání a právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 Listiny), Ústavě České republiky (dále jen "Ústava"), Úmluvě, Evropské sociální chartě, Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2018 č. j. 31 C 55/2018-70 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované jako pojistitelce) zaplacení částky 45 796,73 Kč s příslušenstvím z titulu poskytnutí pojistného plnění na doplatek nájemného za pronájem náhradního vozidla za dobu od 23. 12. 2015 do 22. 2. 2016. Toto vozidlo si stěžovatel musel pronajmout v souvislosti s totální škodou vzniklou na jeho vozidle při dopravní nehodě ze dne 11. 12. 2015 zaviněné řidičkou vozidla, jehož pojistníkem byla obchodní společnost Vodňanská drůbež, a. s. Obvodní soud při posouzení věci vyšel z §6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů a z §2796 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.").
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 25. 9. 2019 č. j. 72 Co 201/2019-136 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Odkázal na skutkové i právní závěry obvodního soudu a zdůraznil, že stěžovatel tím, že nekontaktoval vedlejší účastnici řízení, jako pojišťovnu škůdce, bez zbytečného odkladu (nýbrž až dne 8. 2. 2016), porušil prevenční povinnost předcházení škodám a jím vynaložené náklady na půjčení náhradního vozidla byly tak neúčelné. Poukázal přitom ještě na §9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, kterým byl zaveden přímý nárok poškozeného vůči pojistiteli, aby byla usnadněna cesta poškozených k náhradě jejich újmy. Vypořádal se i s dalšími odvolacími námitkami stěžovatele, které se týkaly uplatnění jeho nároku na doplatek daně z přidané hodnoty, jakož i včasnosti a řádnosti omluvy jeho právní zástupkyně z jednání před obvodním soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení celé řady shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily zejména okamžik, kdy nastala událost, se kterou ten, kdo se pokládá za oprávněnou osobu, spojuje požadavek na pojistné plnění (§2796 odst. 1 obč. zák.). Podle názoru stěžovatele to nebyl okamžik vzniku dopravní nehody, nýbrž až okamžik zaplacení půjčovného za náhradní vozidlo. Rovněž nesouhlasí s tím, že neprokázal nárok na úhradu doplatku daně z přidané hodnoty. Dále se věnuje námitce, kterou uplatnil již v odvolacím řízení, týkající se omluvy jeho právní zástupkyně z jednání u obvodního soudu. Ačkoliv připouští, že se obvodní soud o omluvě jeho právní zástupkyně před nařízeným jednáním nedověděl, přesto vyslovuje přesvědčení, že žádost o odročení jednání byla z důvodu akutního onemocnění právní zástupkyně včasná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. V dané věci stěžovatel především nesouhlasí se závěrem obecných soudů, které vyhodnotily jím vynaložené náklady na pronájem náhradního vozidla jako neúčelné, neboť svůj požadavek na pojistné plnění neoznámil vedlejší účastnici řízení bez zbytečného odkladu. Domnívá se přitom, že újma spočívající v úhradě těchto nákladů mu vznikla až v souvislosti se zaplacením nájemného, pročež nebyla aplikace §2796 odst. 1 obč. zák. namístě. Přestože v ústavní stížnosti stěžovatel uvádí celou řadu ustanovení Listiny, Ústavy i mezinárodních úmluv, je z takto postavené argumentace zřejmé, že v podstatě pouze polemizuje s právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
8. V nálezu ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 3831/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud dovodil, že využití náhradního vozidla nemůže být zcela bezbřehé a vždy musí být splněna podmínka účelnosti jeho využití, přičemž hranicím, v jejichž rámci lze užívání náhradního vozidla považovat ještě za účelné, by se měly ve své judikatuře věnovat obecné soudy. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by obvodní soud nebo městský soud vykročily z mezí daných jim ústavními předpisy při hodnocení, že stěžovatelův pronájem náhradního vozidla, bez toho, že by o něm bez zbytečného odkladu informoval vedlejší účastnici řízení, nepředstavoval účelné využití náhradního vozidla.
9. K samotné aplikaci §2796 odst. 1 obč. zák., podle něhož "[n]astane-li událost, se kterou ten, kdo se pokládá za oprávněnou osobu, spojuje požadavek na pojistné plnění, oznámí to pojistiteli bez zbytečného odkladu, podá mu pravdivé vysvětlení o vzniku a rozsahu následků takové události, o právech třetích osob a o jakémkoliv vícenásobném pojištění; současně předloží pojistiteli potřebné doklady a postupuje způsobem ujednaným ve smlouvě", nemá Ústavní soud žádné výhrady. Oproti dřívější právní úpravě je nyní primárně oznamovatelem ta osoba, které má v souvislosti s oznamovanou událostí vzniknout právo na pojistné plnění, tedy oprávněná osoba (resp. osoba považující se za oprávněnou). Podle §6 odst. 2 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla mj. platí, že poškozený musí svůj nárok uplatnit. I s ohledem na znění §9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je tedy zjevné, že stěžovateli nic nebránilo oznámit pojistnou událost a na ni navázané případné další náklady (v dané věci spočívající v nákladech za pronájem náhradního vozidla) bez zbytečného odkladu a nikoliv až po téměř dvou měsících od pojistné události.
10. Co se týče závěru o neprokázání nároku na doplatek daně z přidané hodnoty, zde jde ze strany stěžovatele jen o snahu přehodnotit skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy, a k němuž, jak již bylo naznačeno výše, není Ústavní soud oprávněn.
11. Městský soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele ohledně omluvy jeho právní zástupkyně. Jakkoliv může být nemoc omluvou z jednání a důvodem pro odročení jednání, měl by ji soud dostat na vědomí zavčas. V nyní posuzované věci právní zástupkyně stěžovatele věděla několik dní dopředu o svém akutním onemocnění, přičemž omluvu se žádostí o odročení jednání zaslala obvodnímu soudu poštou, kde nebylo zaručeno, zda ji soud do stanoveného termínu jednání obdrží. Právní zástupkyni stěžovatele přitom nic nebránilo, aby si doručení omluvy a žádosti o odročení jednání u obvodního soudu ověřila, popř. aby zvolila jiný rychlejší nebo jistější způsob oznámení. V tomto směru nejsou závěry městského soudu v rozporu s právem na soudní ochranu.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu