ECLI:CZ:US:2020:3.US.2588.20.1
sp. zn. III. ÚS 2588/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., zastoupeného JUDr. Elenou Kotorovou, MBA, advokátkou, sídlem Panská 892/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2020 č. j. 54 Co 56/2020-148, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a 1) J. Z. a 2) nezletilé N. Z., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") vyplývají následující skutečnosti. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 16. 10. 2019 č. j. 60 Nc 2608/2018-94 v části I. výroku ohledně výživného jen tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu druhé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") částkou 20 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 3. 2018, a že dlužné výživné za dobu od 1. 3. 2018 do 31. 5. 2019 ve výši 223 873 Kč je stěžovatel povinen zaplatit v částce 73 873 Kč k rukám první vedlejší účastnice (dále jen "vedlejší účastnice") a v částce 150 000 Kč na spořící účet, a dále tak, že výživné 10 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 6. 2019 je stěžovatel povinen platit vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám vedlejší účastnice, a že dluh na výživném za dobu od 1. 6. 2019 do 31. 5. 2020 stěžovateli nevznikl, jinak se v této části I. výroku a ve II. výroku potvrzuje (I. výrok) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok).
3. Krajský soud na rozdíl od obvodního soudu, který stanovil počátek plnění výživného na nezletilou dnem 1. 9. 2018, dospěl ve shodě s vedlejší účastnicí i kolizním opatrovníkem k závěru, že je namístě stanovit výživné stěžovateli již od 1. 3. 2018, kdy se vedlejší účastnice s dcerami zdržovala převážně v P., nikoli v místě dosavadního společného bydliště. Tento závěr je dle městského soudu podporován mj. i tím, že pokud by rodiče žili s oběma dětmi společně v P. až do září 2018, kdy se vedlejší účastnice s dcerami do P. definitivně odstěhovala, nebylo by důvodu, aby stěžovatel vedlejší účastnici platil od března 2018 na výživu nezletilé 5 000 Kč měsíčně.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízení před městským soudem nebyly řádně provedeny důkazy, jak stanoví §213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého musí odvolací soud dosud provedené důkazy zopakovat vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil obvodní soud. V dané věci obvodní soud vyšel při určení okamžiku zrušení společné domácnosti z návrhu vedlejší účastnice na zahájení řízení, z výpovědí účastníků a provedeného výslechu nezletilé, a o době odstěhování vedlejší účastnice s dětmi ze společného bydliště od září 2018 neměl nejmenších pochyb. Městský soud však bez jakéhokoliv doplnění či opakování důkazů dospěl k překvapivému závěru, že se vedlejší účastnice zdržovala s dcerami převážně v P. od března 2018, aniž by ve svém rozhodnutí zohlednil vyjádření stěžovatele k odvolání vedlejší účastnice, ve kterém uváděl, že vedlejší účastnici až do února 2018 poskytoval částku cca 22 000 Kč, a od března 2018 ji snížil na částku 5 000 Kč určenou na přímé výdaje na nezletilou. Snížení plateb však není žádným důkazem o tom, že v tutéž dobu došlo k ukončení společného soužití odstěhováním vedlejší účastnice s dětmi ze společného bydliště. Stěžovatel se tak nemohl k provedeným důkazům v rámci odvolacího řízení vyjádřit, a případně navrhnout k prokázání svých tvrzení další důkazy, neboť nemohl důvodně předpokládat, že městský soud v rámci odvolacího řízení změní argumentaci k otázce okamžiku zrušení společné domácnosti oproti závěrům obvodního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavní soud dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje ve věcech týkajících se stanovení výše výživného pouze v případech skutečně extrémních, neboť je právě na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
7. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že napadený rozsudek je překvapivý, neboť městský soud bez doplnění či opakování dokazování dospěl k odlišným závěrům než soud prvního stupně, aniž by seznámil stěžovatele s tímto svým záměrem, a stěžovatel tak neměl možnost se odlišnému právnímu závěru městského soudu vyjádřit.
8. Ústavní soud předně nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že v odvolacím řízení nebyly provedeny žádné důkazy. Ze zvukového záznamu z jednání konaného dne 28. 5. 2020 vyplývá, že městský soud provedl důkaz výslechem rodičů a listinami týkajícími se stěžovatelem realizovaných plateb ve prospěch nezletilé nad rámec běžného výživného. Vedlejší účastnice se vyjádřila, že od března roku 2018 hospodařil každý z rodičů za své, stěžovatel posílal na nezletilou částku 5 000 Kč. Stěžovatel ve svém účastnickém výslechu tvrdil, že je tímto vyjádřením vedlejší účastnice překvapen, a že od března do září matka pobývala s dětmi v P. Na výslovný dotaz soudu, který upozornil na rozdíl mezi tvrzeními účastníků o okamžiku odstěhování vedlejší účastnice, a tázal se stěžovatele, proč tedy začal od března 2018 posílat matce 5 000 Kč na nezletilou a se starší zletilou dcerou 19. 4. 2018 uzavřel dohodu, že jí bude posílat 8 000 Kč, když rodiče hospodařili společně, neuvedl stěžovatel nic jiného, než že starší dcera si přála založit si vlastní hospodaření.
9. Jde-li o stěžovatelem namítaný zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí, resp. požadavek, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné, podle judikatury Ústavního soudu jde o překvapivé rozhodnutí mimo jiné tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů [viz nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23), body 14-15 odůvodnění] nebo k odlišnému právnímu hodnocení [viz nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181), bod 15]. Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [viz nález ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2804/10 (N 81/61 SbNU 269); nález ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77), bod 15]. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat k otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [viz nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), bod 42].
10. V posuzované věci vedlejší účastnice ve svém odvolání, které bylo soudem zasláno stěžovateli na vědomí, namítala, že výživné mělo být stanoveno od 1. 3. 2018, neboť se rodiče rozešli v únoru 2018 a již v tu dobu se s dcerami zdržovala v P. pouze o víkendech, když přes týden s nimi bydlela v P., kam se definitivně odstěhovaly v září 2018. Tomu odpovídá jak to, že stěžovatel přispívá na výživu nezletilé od března 2018 částkou 5 000 Kč měsíčně, tak i výše nedoplatku na službách za rok 2018 ve výši 17 195 Kč (od září 2018, tj. za 4 měsíce by nemohl vzniknout). Navrhla proto, aby byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že výživné bude stanoveno již od 1. 3. 2018. Stejně tak městský soud zaslal stěžovateli vyjádření opatrovníka k odvolání, který uvedl, že dokazováním bylo podle něj dostatečně prokázáno, že společná domácnost rodičů zanikla již počátkem března 2018, kdy stěžovatel začal v březnu 2018 přispívat na výživu nezletilé částkou 5 000 Kč.
11. K vedlejší účastnicí podanému odvolání se tedy stěžovatel měl možnost vyjádřit, což také učinil a ve svém vyjádření uvedl, že se vedlejší účastnice s dcerami od 1. 3. 2018 zdržovaly převážně ve společném domě v P. a bezprostředně po oznámení vedlejší účastnice, že se chce rozvést, se na chodu jejich společné domácnosti naprosto nic nezměnilo. Stěžovatel zdůraznil, že na výživu nezletilé nepřispívá od března 2018, nýbrž po celý její život, od března 2018 pouze snížil částku, kterou vedlejší účastnici posílal na účet, na 5 000 Kč, neboť nebyl spokojen s jejím rozmařilým způsobem hospodaření. Dle stěžovatele ani nedoplatky na službách za rok 2018 v jejich pražském bytě neznamenají, že v něm vedlejší účastnice s dcerami bydlela, ostatně úplně se z P. neodstěhovala dosud, v domě zanechala řadu osobních věcí a dokumentů spojených s její podnikatelskou činností. Stěžovatel taktéž podal písemné stanovisko k vyjádření opatrovníka, s jehož závěrem, že společná domácnost rodičů zanikla již počátkem března 2018, nesouhlasil.
12. Z uvedeného je zřejmé, že závěr městského soudu nelze považovat ve světle judikatury Ústavního soudu za překvapivý, když postupem soudu nebyl stěžovatel zbaven práva vyjádřit se k otázkám, na jejichž řešení rozhodnutí soudu spočívalo.
13. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Městský soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Napadené rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu