ECLI:CZ:US:2020:3.US.2634.19.1
sp. zn. III. ÚS 2634/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Cháry, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary - Drahovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2019, č. j. 20 Cdo 2188/2019-114, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 2019, č. j. 64 Co 29/2019-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 4. 12. 2018, č. j. 48 EXE 768/2018-55 (dále jen "usnesení okresního soudu") zastavil exekuci vedenou na základě exekučního titulu, kterým je rozhodnutí Drážního úřadu ze dne 28. 8. 2017, jímž byla stěžovateli (jako jednomu z povinných) uložena povinnost "odstranit všechny stromy rostoucí na pozemku p. č. X1 v k. ú. Ž. podél regionální železniční dráhy R. - B. n. T., v mezistaničním úseku P. - Ž. v žel. km 49,300 - 49,600 vlevo ve směru staniční, které svojí výškou a dopadovou vzdáleností mohou způsobit vznik mimořádné události na dráze s možným důsledkem ohrožení života, zdraví nebo škody značného rozsahu a jsou tedy zdrojem ohrožení dráhy, odstranění provést za součinnosti provozovatele dotčené železniční dráhy a veškeré kroky při odstranění stromů předem s provozovatelem dráhy projednat" (dále jen "exekuční titul"). Okresní soud předmětnou exekuci zastavil, jelikož dospěl k závěru, že exekuční titul je po materiální stránce nevykonatelný z důvodu nedostatečně určitě uložené povinnosti, neboť není zřejmé, které stromy mají být odstraněny. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením (dále jen "usnesení krajského soudu") změnil usnesení okresního soudu tak, že se předmětná exekuce nezastavuje. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že z exekučního titulu je zcela jasně určitelné, jaké stromy jsou jím dotčeny, tedy které stromy mají být odstraněny. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu") odmítl jako nepřípustné, neboť usnesení krajského soudu - včetně závěru krajského soudu, že exekuční titul je materiálně vykonatelný - je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a neshledal důvod, aby odpovídající právní otázky byly posouzeny jinak.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že krajský soud i Nejvyšší soud vyšly z formalistického přístupu, že exekuční titul je konečný a "i přes jeho nedostatky se s tím nedá v rámci exekučního řízení nic provést". Podle stěžovatele je ale takové lpění na přípustnosti námitek proti samotnému exekučnímu titulu pouze v rámci řízení o jeho vydání a přezkumu nepřiměřeně formalistické. Podle stěžovatele v řízení vykonávacím má být výjimečně zkoumána také opodstatněnost hmotněprávního nároku, jehož splnění se vykonávacím řízením sleduje. Stěžovatel v této souvislosti připomíná, že v řízení před obecnými soudy namítal nezákonnost vydaného exekučního titulu, proti kterému podal rovněž správní žalobu, o které nebylo dosud rozhodnuto. Podle stěžovatele takové námitky je možné v exekučním řízení uplatnit v rozsahu §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. K uvedeným námitkám poukazuje stěžovatel také na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2230/16, sp. zn. II. ÚS 2357/16 nebo sp. zn. I. ÚS 2456/16.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že i v řízení vykonávacím může být výjimečně zkoumána opodstatněnost hmotněprávního nároku, jehož vymožení (splnění) se vykonávacím řízením sleduje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 (N 206/83 SbNU 281)]. Naznačený postup, spjatý s následným využitím ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, však může být využit toliko výjimečně k odstranění zjevné nespravedlnosti (např. v citovaném nálezu se jednalo o zcela absurdní situaci, kdy bylo proti stěžovateli vedeno exekuční řízení, ačkoliv si soudy byly a musely být plně vědomy toho, že stěžovatel, jenž byl coby nevidomý pokutován za jízdu načerno, žádnou svoji právní povinnost nejen neporušil, nýbrž ani porušit nemohl). To však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu, resp. řízení, které jeho vydání předcházelo.
Proto pokud jde o závěry krajského soudu i Nejvyššího soudu - že ve vykonávacím řízení je vyloučen přezkum námitek stěžovatele, směřujících proti věcné správnosti exekučního titulu, resp. opodstatněnosti hmotněprávního nároku (jehož splnění bylo v daném vykonávacím řízení sledováno) a že tyto námitky měly být uplatněny v rámci opravného prostředku proti exekučnímu titulu - nemá jim Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, přičemž Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal nespravedlnost ve výše naznačeném smyslu.
Vzhledem k výše uvedenému zbývá uzavřít, že se stěžovateli namítané porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu