ECLI:CZ:US:2020:3.US.2637.20.1
sp. zn. III. ÚS 2637/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2020 č. j. 7 Tdo 713/2020-2077, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2020 č. j. 6 To 47/2019-1844 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2019 č. j. 1 T 6/2015-1735, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Stěžovatelce byl též uložen peněžitý trest v celkové výměře 200 000 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl jí stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce šesti měsíců. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti, a to na pět let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody. Rozsudkem krajského soudu bylo taktéž rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. M. Stěžovatelka se předmětného zločinu dopustila tak, že jako jediná jednatelka společnosti A, po předchozích obchodních jednáních s poškozenými maďarskými společnostmi uzavřela v roce 2011 v Brně písemné kupní smlouvy na dodávku cukru krystalu, přičemž se zavázala zboží vydat až po plném uhrazení kupní ceny. Stěžovatelka však poškozeným společnostem zboží po úhradě kupní ceny nevydala, čímž jim způsobila škodu ve výši 8 926 569 Kč. Následně stěžovatelka, po předchozí domluvě s obviněným M., převedla peníze na účet společnosti B, přičemž obviněný dále peníze po menších částkách dílem vybral v hotovosti, dílem převedl na účet třetích fyzických osob a dílem převedl na účet společnosti C, se sídlem v B. v Srbské republice.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu odvoláním, jež bylo Vrchním soudem v Olomouci (dále jen "vrchní soud") jako nedůvodné dle §256 trestního řádu zamítnuto.
4. Stěžovatelka napadla usnesení vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména rozporuje skutková zjištění, která byla učiněna v průběhu dokazování před krajským soudem. Takto stěžovatelka poukazuje především na to, že již dříve měla s maďarskými společnostmi negativní zkušenosti, kdy jim dodala zboží a ony jí za zboží nezaplatily. Z tohoto důvodu stěžovatelka začala praktikovat zajištění tzv. depozitem, kdy přijala plnění od poškozených společností, nicméně nikoliv jako kupní cenu, nýbrž jako depozitum, a tudíž jí ani nevznikla povinnost vydat odběratelům po uhrazení depozita požadované zboží. V písemné smlouvě bylo sice uvedeno sousloví "kupní cena", nicméně to byl omyl, myšleno bylo "depozitum". Stěžovatelka takto uvádí, že její verze nebyla dokazováním vyvrácena, a proto měl krajský soud postupovat v souladu s principem presumpce neviny. Stěžovatelka považuje dokazování za jednostranné.
6. Stěžovatelka dále brojí proti poškozeným společnostem, o nichž tvrdí, že jsou nedůvěryhodné a nebyly založeny za účelem řádného podnikání. Takto stěžovatelka poukazuje na to, že na jednu z poškozených společností byla nařízena likvidace, neboť tato společnost neuhradila své daňové závazky. Obdobný osud sdílí i druhá poškozená společnost. Tyto společnosti, které jsou údajně poškozené ani nikde neevidovaly své pohledávky za společností A, a toliko využily trestního řízení, aby získaly peněžní prostředky na úkor stěžovatelky.
7. Stěžovatelka dále rozporuje skutečnost, že M. byl uznán vinným pouze zločinem podílnictví. Stěžovatelka je toho názoru, že buď se M. ničeho nedopustil, stejně tak jako stěžovatelka, anebo musí být uznán vinným též zločinem podvodu. Nelze se totiž domnívat, že by stěžovatelka spáchala zločin podvodu jen proto, aby obohatila M. M. byl nadto krajským soudem zvýhodněn, když byl fakticky stavěn do pozice osoby zneužité stěžovatelkou. V tomto rozdílném přístupu soudů ke stěžovatelce a k M. spatřuje stěžovatelka porušení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
8. Stěžovatelka taktéž vznáší námitky proti způsobu vedení dokazování, kdy nebylo vyhověno některým jejím důkazním návrhům. Návrh důkazu výslechem svědka T. G. byl zcela opomenut. Návrhy na výslech svědků S. S. a G. K. byly zamítnuty.
9. Stěžovatelka poukazuje i na skutečnost, že při ukládání trestu nebylo přihlédnuto k době, která uplynula od spáchání trestného činu a k nemocem, jimiž stěžovatelka trpí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatelka staví svou argumentaci v ústavní stížnosti na námitkách brojících proti zjištěnému skutkovému stavu, jehož rekonstrukce vychází ze způsobu provádění důkazů před krajským soudem. Stěžovatelka v této souvislosti implicitně dovozuje existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Ústavní soud však této argumentaci nemůže přisvědčit, neboť z napadených rozhodnutí vyplývá, že krajský soud postupoval velmi pečlivě při zjišťování skutkového stavu a právní závěry vyvozené na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu odpovídají skutkovému ději. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ani dalších jejích článků tedy nelze v posuzované věci dovodit. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá především toho, aby důkazy, v její trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není až na výjimky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, což však v posuzované věci bylo vyloučeno, v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
14. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že skutková verze stěžovatelky týkající se depozita byla vyvrácena, když krajský soud vycházel ze skutkové verze poškozených společností, dvou nezávislých subjektů, neboť tato verze dává logický smysl, na rozdíl od skutkové verze předestřené obhajobou (zejména str. 10 - 12 rozsudku krajského soudu). Nadto je verze poškozených podporována i dalšími svědeckými výpověďmi. Stěžovatelka uvádí, že částky, které poškození zaplatili, měly sloužit toliko jako depozitum, přičemž za každé jednotlivé dílčí plnění měli poškození platit kupní cenu a až při odběru posledního plnění, by bylo poškozeným navráceno i depozitum. Z hlediska logiky nemůže verze stěžovatelky obstát, neboť pokud by poškození byli seznámeni s podmínkami kladenými stěžovatelkou ve smyslu depozita (což mělo být údajně dohodnuto ústně mimo rámec písemné kupní smlouvy), nedává smysl, proč by se tedy této ústní dohody nedrželi a nezaplatili při jednotlivých odběrech kupní cenu (i s vidinou následného vrácení depozita). Jednání poškozených, kteří odmítli platit poté, co již prokazatelně v souladu s uzavřenou kupní smlouvou za zboží zaplatili, naopak dává zcela smysl ve světle uzavřené kupní smlouvy, kde bylo stanoveno zaplacení kupní ceny dopředu, tedy před samotným odběrem zboží. Skutková verze předestřená stěžovatelkou tedy z hlediska obecné logiky nemůže obstát a způsob, jakým krajský soud důkazy hodnotil nelze z hlediska ústavně právního považovat za nikterak extrémní. Ústavní soud tedy neshledal zásah do čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by byl porušen princip in dubio pro reo, neboť Ústavní soud neshledává, že by v posuzované věci byl dán prostor pro jeho uplatnění, když žádné důvodné pochybnosti o vině stěžovatelky nevyvstaly, tudíž nelze konstatovat ani zásah do jejího práva podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
15. Stěžovatelka též namítá, že poškozené subjekty nepodnikaly řádně, resp. namítá nerovný přístup soudů k obviněnému M., když tento byl uznán vinným toliko zločinem podílnictví. Ústavní soud k tomu podotýká, že z hlediska trestního řízení je rozhodné naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vůči konkrétní osobě, kterou je stěžovatelka. Mezi znaky skutkové podstaty zločinu podvodu nepatří obchodní praktiky poškozených, likvidace poškozených společností apod., když tyto obecné okolnosti, které sice mohou být pravdivé, nejsou předmětem řízení v trestní věci stěžovatelky. Stejně tak není předmětem trestního řízení vedeného proti stěžovatelce posouzení právní kvalifikace, která byla aplikována na jednání M. K právní kvalifikaci jednání M. není Ústavní soud oprávněn se vyjadřovat.
16. Stěžovatelka taktéž namítá, že obecné soudy nevyhověly jejím důkazním návrhům, resp. důkazní návrh výslechem svědka T. byl dokonce opomenut. Ústavní soud konstatuje, že tato námitka byla vypořádána již vrchním soudem a posléze i Nejvyšším soudem. Vrchní soud napravil pochybení krajského soudu, který se skutečně opomněl s důkazním návrhem na výslech svědka T. vypořádat, když provedení výslechu tohoto svědka jako zjevně nadbytečný důkaz zamítl. Zamítnutí provedení ostatních důkazů před obecnými soudy nelze hodnotit jako zásah do práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když krajský soud a posléze vrchní soud svá stanoviska ke konkrétním důkazním návrhům řádně odůvodnily a provedení těchto důkazů by zjevně nevedlo k dalšímu podrobnějšímu rozkrytí skutkového stavu, který ostatně byl dle náhledu Ústavního soudu spolehlivě zjištěn v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu.
17. Konečně svou poslední námitkou stěžovatelka rozporuje výrok o trestu, kdy krajský soud nepřihlédl k době, která uplynula od spáchání trestného činu, resp. nepřihlédl k chorobám, kterými stěžovatelka trpí. Ani této námitce však nelze přisvědčit, neboť z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že při stanovení výše trestu vycházel i z okolnosti, že k trestnému jednání došlo již v roce 2011, když tuto skutečnost i explicitně zmínil a uložil stěžovatelce trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Pokud jde o choroby, kterými stěžovatelka údajně trpí, lze nepochybně tíživý zdravotní stav považovat za významnou okolnost v osobních poměrech obviněného, kterou však nelze interpretovat tak, že by nebylo možné uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v případě nepříznivého zdravotního stavu obviněného. Tato okolnost však může sloužit jako podklad pro žádost o přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle §325 odst. 1 trestního řádu.
18. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jiří Zemánek, v.r.
předseda senátu