ECLI:CZ:US:2020:3.US.267.20.1
sp. zn. III. ÚS 267/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Auto Kora top s.r.o., se sídlem Mikoláše Alše 780, Valašské Meziříčí, zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2019, č. j. 8 Co 206/2019-213, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí ze dne 22. 2. 2019, č. j. 112 C 5/2015-182, za účasti Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka prodala v červnu 2012 fyzické osobě jako podnikateli (dále jen jako "žalobce") automobil Ford Mondeo. Na přání žalobce zabudovala do vozidla systém umožňující provoz na LPG (kapalný plyn). Jelikož výrobce na takto upravená vozidla neposkytuje záruku, dvouletou záruční lhůtu poskytla žalobci stěžovatelka sama. V období od února 2013 do června 2014 žalobce vozidlo několikrát reklamoval, důvodem byly především závady LPG systému, dané reklamace stěžovatelka řešila. Dva dny před koncem záruční doby žalobce znovu reklamoval vadu vestavby LPG a požádal o slevu z kupní ceny ve výši 40.000 Kč. Auto zároveň obratem prodal. Stěžovatelka se slevou z kupní ceny nesouhlasila, nabídla místo toho žalobci bezplatnou demontáž zařízení LPG a finanční kompenzaci 5.000 Kč. To naopak odmítl žalobce a uplatnil svůj nárok u soudu.
3. Nalézací soud napadeným rozsudkem žalobci plně vyhověl. Nepřisvědčil argumentům stěžovatelky, že příčinou vad bylo čerpání nekvalitních pohonných hmot a že vůbec není potvrzena přítomnost vady při poslední reklamaci, neboť jí nebylo přistaveno auto k prokázání vady. Soud měl existenci vady v předmětné reklamaci za prokázanou z předchozích reklamací stejného problému, výpovědí svědků a nakonec i jednání stěžovatelky, která nabídla žalobci kompenzaci. Dospěl k závěru, že žalobce má na slevu z kupní ceny nárok, její výši označil za přiměřenou. Odvolací soud označil skutková zjištění a právní posouzení věci provedené nalézacím soudem za "zcela úplná a správná" a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Stěžovatelka s uvedenými závěry obou rozhodnutí obecných soudů nesouhlasí. Tím, že žalobce reklamaci oznámil pouze dopisem, vozidlo jí nepřistavil a prodal je, znemožnil stěžovatelce vadu posoudit a dopustil se zneužití práva. Nalézací soud postupoval svévolně při hodnocení důkazů, protože existenci vady potvrdil pouze na základě výpovědi žalobce a jeho manželky, což jsou zaprvé osoby se zájmem na výsledku sporu, zadruhé nemají potřebné odborně technické znalosti k posouzení přítomnosti a charakteru vady. Obecné soudy zároveň opomenuly důležitý důkaz, neboť se nevypořádaly se stěžovatelčinou námitkou, že žalobce vozidlo prodal účelově a znemožnil tím stěžovatelce se účinně proti žalobě bránit.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Nejprve je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50.000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku 40.000 Kč, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10). Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem ke zmíněné možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatelka však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí a není úkolem zdejšího soudu, aby je případně domýšlel namísto samotné stěžovatelky.
9. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem (značně rozsáhlé) ústavní stížnosti a napadených rozsudků se totiž Ústavní soud domnívá, že obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatelky.
10. Postup žalobce, který písemně reklamoval vozidlo a požádal o slevu z kupní ceny, přičemž ve stejnou chvíli vozidlo prodal, lze označit - eufemisticky řečeno - za poněkud zvláštní, jelikož adresát reklamace by měl mít zásadně možnost reklamovanou věc posoudit. Je však třeba zdůraznit, že existenci reklamované vady obecné soudy neprokázaly pouze svědeckými výpověďmi žalobce a jeho manželky. Danou skutečnost potvrzuje (nepřímo) rovněž nezpochybnitelný několikanásobný předchozí výskyt obdobné vady a následná nabídka samotné stěžovatelky demontovat LPG zařízení. Stěžovatelka naopak nebyla schopna doložit, že by vadu způsobilo čerpání nekvalitního paliva a takový argument při minulých reklamacích nepoužila.
11. Celkově je proto možné shrnout, že stěžovatelka v podstatě jen opakuje námitky skutkového charakteru z odvolání a nedokládá, v čemž by měl mít zásah obecných soudů ústavněprávní rozměr.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti právním a skutkovým závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu