ECLI:CZ:US:2020:3.US.2685.18.1
sp. zn. III. ÚS 2685/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Tijce, zastoupeného Mgr. Simonou Hejdovou, advokátkou, sídlem Koliště 1965/13a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2018 č. j. 25 Cdo 393/2018-244 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. srpna 2017 č. j. 17 Co 149/2016-224, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a JUDr. Josefa Šlampy, advokáta, sídlem Komenského 617/20, Kyjov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh se podává, že Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 4. 2016 č. j. 14 C 276/2014-168 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli 59 228 Kč a nahradit mu náklady řízení. Rozhodl tak o nároku stěžovatele na náhradu škody, která mu měla vzniknout tím, že vedlejší účastník jako advokát, který ho zastupoval v řízení před Okresním soudem Praha-západ ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 164/2009, neoznačil v žalobě všechny důkazy, nedostavil se bez omluvy k jednání dne 5. 8. 2010, o němž stěžovatele neinformoval, v důsledku čehož byla rozsudkem ze dne 5. 8. 2010 jeho žaloba zamítnuta a stěžovatel byl zavázán nahradit protistraně náklady řízení ve výši 34 060 Kč. Odvolání proti zmíněnému rozsudku bylo jako opožděné odmítnuto a řízení o dvou žalobách pro zmatečnost byla zastavena pro nezaplacení soudního poplatku. V mezidobí byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele k vymožení pohledávky přiznaných nákladů řízení, přičemž stěžovatel byl zavázán k úhradě nákladů exekuce ve výši 25 168 Kč. Stěžovatel zaplatil na účet příslušného exekutorského úřadu vymáhanou pohledávku a náklady exekuce dne 6. 1. 2012 a dne 9. 1. 2012. Okresní soud uzavřel, že nárok stěžovatele je dán podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.") a §16 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"). K námitce promlčení, kterou vznesl vedlejší účastník, okresní soud uvedl, že otázku, kdo za způsobenou škodu odpovídá, byl stěžovatel schopen posoudit předběžně až od 5. 11. 2013, kdy mu Česká advokátní komora sdělila, že s vedlejším účastníkem bylo zahájeno kárné řízení. Neshledal tedy, že by nárok stěžovatele na náhradu škody, uplatněný žalobou podanou dne 22. 8. 2014, byl promlčen.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, shledal však, že stěžovatel věděl o vzniku škody v podobě náhrady nákladů nalézacího řízení a náhrady nákladů exekuce v okamžiku, kdy tyto částky sám uhradil na účet Exekutorské komory. Protože nevyloučil, že stěžovatel mohl na základě mylných informací od vedlejšího účastníka předpokládat, že řízení není skončeno, protože byly podány žaloby pro zmatečnost, za počátek běhu tzv. subjektivní dvouleté promlčecí doby určil až datum 1. 6. 2012, kdy stěžovatel obdržel usnesení, kterým bylo již druhé řízení o žalobě pro zmatečnost zastaveno, a dospěl k závěru, že byla-li žaloba podána až 22. 8. 2014, je uplatněný nárok promlčen.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení promlčení, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť neshledal, že by se krajský soud při řešení promlčení nároku stěžovatele odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že pro určení okamžiku vědomosti poškozeného o škůdci není rozhodné, zda a kdy byl poškozený sám schopen vyhodnotit, kdo za vzniklou škodu odpovídá, ale kdy disponoval takovými informacemi o skutkových okolnostech, z nichž mohl učinit závěr o totožnosti odpovědného subjektu. Uzavřel, že tento okamžik stanovil krajský soud v souladu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu na den 1. 6. 2012 (jako nejzazší možné datum), takže žaloba podaná 22. 8. 2014 byla učiněna po uplynutí dvouleté tzv. subjektivní promlčecí doby.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel poukazuje na průběh řízení vedeného před Okresním soudem Praha-západ, v němž ho vedlejší účastník jako advokát zastupoval, a které skončilo zamítnutím jeho žaloby podané proti obchodní společnosti AAA AUTO, a. s., a uložením povinnosti zaplatit této společnosti náklady řízení ve výši 34 060 Kč. Dne 26. 7. 2011 byla na jeho majetek nařízena exekuce ve prospěch jmenované obchodní společnosti pro soudně přiznanou pohledávku a náklady exekučního řízení. Na jejím základě pak zaplatil celkem 59 228 Kč. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory ze dne 7. 4. 2014, z něhož se dozvěděl, že vedlejší účastník nechránil a neprosazoval jeho práva a oprávněné zájmy a neřídil se jeho pokyny. Za správné považuje rozhodnutí okresního soudu, které dospělo k závěru, že vedlejší účastník vůči němu neplnil své povinnosti dle zákona o advokacii a pravidel profesionální etiky a kdy postupoval zcela neodborně. Má za to, že v jeho věci pochybil nejen vedlejší účastník, ale též soud, neboť se domnívá, že jeho právo nebylo promlčeno.
7. Podle názoru stěžovatele krajský soud i Nejvyšší soud nepostupovaly správně, neboť vědomost zakládající počátek promlčecí doby nezaložily na žádném provedeném důkazu, ale na ničím nekonkretizovaném tvrzení, že byl v lednu 2011 s rozsudkem seznámen. Jejich závěry tak postrádají racionální, skutkovou a logickou oporu v provedeném dokazování. Uvádí, že jako laik se spoléhal na právní rady vedlejšího účastníka, kterému důvěřoval. Ten ho však neustálým ubezpečováním, že řízení není skončeno, dlouhodobě uváděl v omyl. Stěžovatel proto nesouhlasí ani s argumentací krajského soudu, kterou odůvodnil závěr o tom, že vznesená námitka promlčení nebyla shledána jako uplatněná v rozporu s dobrými mravy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 a §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů přísluší civilním soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud poté, co posoudil argumenty stěžovatele a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, pochybení dosahující ústavněprávní roviny neshledal. Přestože stěžovatel v postupu krajského soudu a Nejvyššího soudu spatřuje porušení svého ústavního práva na soudní ochranu a druhotně práva vlastnit majetek, námitkami se v podstatě domáhá "revize" jejich závěrů o promlčení uplatněného práva, což, jak již bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. Aby mohlo být dovolání stěžovatele posouzeno jako přípustné, muselo být podle §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí krajského soudu shledáno, že nastala jedna z okolností vyjmenovaných v uvedeném ustanovení. Stěžovatel se ve svém dovolání ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti výslovně domáhal toho, že rozhodnutí krajského soudu závisí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se tento soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť posoudil nesprávně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Odkázal přitom na judikáty Nejvyššího soudu, které podle jeho názoru uvedenou problematiku řeší odlišně.
12. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že dovolání bylo odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť nebylo shledáno, že by krajský soud řešil otázku promlčení nároku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
13. Stěžovatel tedy sice vymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud však tvrzený odklon od soudní judikatury nezjistil. Naopak z obsahu rozsudku krajského soudu vyvodil, že se tento soud při svém rozhodování řídil zásadami vytyčenými v soudní judikatuře, podle níž znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si mohl učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 25 Cdo 871/2002, ze dne 12. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 210/2003a ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2891/2007), přičemž se vychází z prokázané vědomosti poškozeného. S odkazem na další judikáty uvedl, že citovaná judikatura je použitelná i při posouzení nároku na náhradu škody uplatněného klientem vůči advokátovi. Ze skutkových zjištění, která podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu, stejně jako krajský soud vyvodil, že o výsledcích, tedy neúspěchu zmíněného nalézacího řízení se stěžovatel dozvěděl již v lednu 2011, kdy byl s vydanými rozhodnutími seznámen, přičemž 1. 6. 2012 obdržel i usnesení, kterým bylo již druhé řízení o žalobě pro zmatečnost zastaveno. Měl tedy k dispozici relevantní rozhodnutí, z nichž mohl čerpat informace relevantní pro určení počátku tzv. subjektivní promlčecí lhůty - o vzniku škody a tedy i o subjektu, který za ni odpovídá. Nejpozději od 1. 6. 2012 měl vědomost o rozhodných skutkových okolnostech, tedy i o tom, že se nepodařilo právní moc a vykonatelnost exekučního titulu zvrátit žalobami pro zmatečnost a že je povinen náklady nalézacího řízení uhradit, což také v uvedený den učinil, takže podal-li žalobu až 22. 8. 2014, stalo se tak zjevně po uplynutí dvouleté tzv. subjektivní promlčecí lhůty.
14. Na podání žaloby měl stěžovatel dostatek času, nic mu v tom nebránilo, ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí žádné okolnosti, které by mu v tom bránily, takže nemůže krajskému soudu důvodně vytýkat, že neshledal, že by námitka vznesená žalovaným byla v rozporu s dobrými mravy.
15. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda postupoval v souladu s ústavními principy ovládajícími soudní řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho mimořádný opravný prostředek stanoveným postupem projednán. Jak vyplývá ze shora uvedeného, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání, a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč jeho přípustnost v předmětné věci neshledal.
16. Stěžovatel sice poukazuje na to, že vědomost zakládající počátek promlčecí lhůty soudy nezaložily na žádném provedeném důkazu ale na ničím nekonkretizovaném tvrzení, že byl v lednu 2011 s rozsudkem nalézacího soudu seznámen, již z napadeného rozsudku krajského soudu se však podává, že tyto informace stěžovatel soudu poskytl přímo v žalobě. Také v době úhrady dlužných částek v exekučním řízení mu muselo být známo, co tyto částky představují a na základě jakého titulu je povinen je uhradit. Vyšly-li oba soudy při posouzení promlčení z tohoto nejzazšího termínu, nelze jejich závěru z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
17. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu a Nejvyššího soudu v předmětné věci byl řádně odůvodněn a závěry vyslovené v napadených rozhodnutích odpovídají ustálené rozhodovací soudní praxi.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova základní práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu