ECLI:CZ:US:2020:3.US.2735.19.1
sp. zn. III. ÚS 2735/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Suché, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2019 č. j. 30 Cdo 1779/2019-124, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou ze dne 20. 8. 2017 domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 301/2013, které bylo samo kompenzačním řízením. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 6. 2018 č. j. 18 C 137/2017-58 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 55 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu v části, jíž se domáhala zaplacení částky 95 000 Kč s příslušenstvím (II. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok).
3. Rozsudkem ze dne 23. 1. 2019 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek obvodního soudu v I. výroku tak, že zamítl žalobu co do částky 6 625 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (I. výrok), dále jej potvrdil ve II. výroku (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že nedošlo u rozhodujících soudů k žádným průtahům, soudy postupovaly plynule a rozhodovaly v přiměřených lhůtách, přesto však celkovou dobu řízení přesahující čtyři a půl roku nelze s ohledem na povahu kompenzačního řízení považovat za přiměřenou, neboť u tohoto řízení coby prostředku sloužícího k odškodnění za nepřiměřenou dobu trvání jiného soudního řízení je důvodné požadovat, aby kompenzace byla poskytnuta v přiměřené době, a byl tak odčiněn následek nesprávného úředního postupu v jiném řízení.
4. Rozsudek městského soudu v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 7. 2019 č. j. 30 Cdo 1779/2019-124 odmítl. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu uvedl, že otázka snížení přiměřeného zadostiučinění nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť městský soud, který při stanovení jeho výše hodnotil složitost řízení, jež v daném případě plynula z opakovaného průběhu sporu na vícero stupních soudní soustavy a z obtížnosti posuzované otázky, ohledně níž bylo soudy nižších stupňů rozhodováno v souladu s ustálenou judikaturou, následně však modifikovanou vdůsledku rozhodnutí Ústavního soudu, se neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Stejně tak otázka, zda posuzované kompenzační řízení požívá zvýšeného významu pro stěžovatelku, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek městského soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že napadené rozhodnutí je překvapivé a popírá konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a jeho sjednocovací úlohu. Stěžovatelka také namítá, že se soudy nezabývaly vztahem mezi složitostí řízení a postupem soudů ve věci a jeho vlivem na délku řízení. Stěžovatelka uvádí, že ona a Bohumil Kališ zůstali jediní dva neodškodnění z celkem sedmnácti totožných kauz. V této souvislosti stěžovatelka zmiňuje nález sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771), ve kterém Ústavní soud posuzoval právě ústavní stížnost Bohumila Kališe, a jehož závěry o porušení základních práv ve smyslu porušení principu předvídatelnosti rozhodování dopadají i na věc stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
8. Výše uvedené předurčuje, v jaké míře může Ústavní soud zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů týkající se určení výše přiměřeného zadostiučinění jako náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě průtahů v řízení. Jak Ústavní soud zdůrazňuje ve své konstantní judikatuře, přísluší mu toliko posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. Teprve takový postup soudu by mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně však není způsobilý dosáhnout "pouhý" nesouhlas stěžovatelky s tím, jak soudy zhodnotily tu kterou okolnost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
9. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit jednotlivé kroky metodiky obecných soudů pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, ale pouze posoudit, zda není konečná výše zadostiučinění zjevně nepřiměřená. V judikatuře Ústavního soudu se uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši [např. nález ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643)]. Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být ústavně souladným způsobem odůvodněna. V posuzované věci jsou závěry soudů řádně a logicky zdůvodněny s ohledem na individuální okolnosti případu, nelze je považovat za extrémně nesouladné se skutkovými zjištěními, a Ústavní soud v nich proto neshledal porušení základních práv stěžovatelky.
10. Stěžovatelce předně nelze přisvědčit v tom, že se soudy nezabývaly vztahem mezi složitostí řízení a postupem soudů ve věci a jeho vlivem na délku řízení. Městský soud, s jehož závěry se ztotožnil v napadeném usnesení Nejvyšší soud, v dovoláním napadeném rozsudku konstatoval, že namítané řízení sice nebylo skutkově složité, ovšem nelze odhlédnout od právní náročnosti celé věci, když rozhodování soudů nižších stupňů plně odpovídalo do té doby platným judikaturním závěrům a teprve následně došlo ke změně těchto závěrů v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu. Městský soud nesouhlasil s obvodním soudem v tom, že není rozhodné, z jakých důvodů je rozhodnutí soudů nižších stupňů rušeno, naopak důsledně rozlišoval, zda je rozhodnutí rušeno v důsledku zaujetí jiného právního názoru soudem vyššího stupně (jako ve věci stěžovatelky), nebo zda je rozhodnutí rušeno z důvodu procesních vad nebo nerespektování závazných názorů soudů vyšších stupňů. Městský soud přisvědčil stěžovatelce, že jí nelze klást k tíži, že podávala důvodné opravné prostředky, na jejichž základě byla vyššími soudy rozhodnutí nižších soudů zrušena, na druhé straně však každé přezkumné řízení s sebou nutně nese prodloužení celkové doby trvání řízení, a probíhá-li řízení před všemi zákonem předpokládanými instancemi, jde o řízení z procesního hlediska více složité, což ospravedlňuje prodloužení doby jeho trvání. Za tohoto stavu nelze konstatovat, že by k prodloužení namítaného řízení došlo v důsledku postupu soudů, které naopak postupovaly bez průtahů a jejich rozhodnutí nebyla rušena z důvodu vážných procesních vad, nepřezkoumatelnosti nebo nerespektování závazného právního názoru, a proto není dán důvod pro zvýšení základní částky odškodnění podle §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.
11. Poukazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti na nálezy ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 899/17 (N 146/86 SbNU 473), ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17 (N 107/85 SbNU 759) a ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/11 (N 172/63 SbNU 19), v uvedených věcech soudy považovaly za dostačující formu zadostiučinění dle §31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. konstatování porušení práva stěžovatelů na projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené době, nálezem ze dne 24. 11. 2016 ve věci sp. zn. II. ÚS 2588/16 (N 223/83 SbNU 481) byla žaloba na přiznání přiměřeného zadostiučinění zamítnuta. Jde-li o stěžovatelkou citovanou věc Bohumila Kališe, zde soudy svůj závěr o přiměřenosti celkové doby trvání posuzovaného řízení odůvodnily procesní složitostí posuzovaného řízení, nadto zapříčiněnou stěžovatelem, jehož podíl na tomto stavu (a tedy celkové délce řízení) shledaly v jeho "neustálé" procesní aktivitě zahrnující mj. opětovné návrhy na záměnu účastníků a dále návrh na přerušení řízení do skončení hned dvou řízení vedených u soudu prvního stupně o skutkově a právně shodných nárocích jiných žalobců. Ústavní soud nálezem ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771) rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil a v odůvodnění nálezu konstatoval, že bylo povinností krajského soudu vyplývající z práva stěžovatele na spravedlivý proces i z §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v odůvodnění vysvětlit, proč má na věc jiný názor než jiný senát stejného soudu v předchozím rozhodnutí, a dále uvedl, že přerušení řízení na návrh stěžovatele nelze klást pouze k tíži stěžovatele, neboť přerušení řízení je na úvaze soudu (viz §109 odst. 2 o. s. ř. ), a jsou to soudy, které mají povinnost zajistit řízení bez průtahů.
12. V posuzované věci naproti tomu obvodní soud stěžovatelce přiznal zadostiučinění ve výši 55 500 Kč, když dospěl k závěru, že namítané řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a že stěžovatelka svým jednáním k délce řízení nepřispěla. Taktéž městský soud uvedl, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a stěžovatelce náleží přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, které je třeba poskytnout v penězích, neboť samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující s ohledem na celkovou dobu řízení. Stěžovatelka tedy nemá pravdu, tvrdí-li v ústavní stížnosti, že na její věc dopadají závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3324/15, a že nebyla jediná spolu s Bohumilem Kališem odškodněná. Jak vyplývá ze shora uvedeného, postup soudů byl ve věci stěžovatelky odlišný od postupu soudů v ostatních stěžovatelkou uváděných rozhodnutích.
13. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného usnesení, v němž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje dovolací námitky za důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a uvedl, že městský soud argumentoval v souladu se zákonem, Nejvyšší soud přitom nepominul ani námitku stěžovatelky týkající se rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu