ECLI:CZ:US:2020:3.US.279.20.1
sp. zn. III. ÚS 279/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kuliše, zastoupeného Mgr. Jakubem Kerestešim, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 21 Cdo 2808/2019-235, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 62 Co 64/2019-204, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když napadená rozhodnutí vykazují prvky svévole a libovůle, jsou překvapivá a soudy se při jejich vynesení odchýlily od rozhodovací praxe Ústavního soudu.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává zejména následující. Stěžovatel utrpěl pracovní úraz, ke kterému došlo po přeložení stěžovatele k výkonu práce do jiného místa, než které bylo sjednáno v pracovní smlouvě. Stěžovatel coby žalobce se u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhal po žalovaném zaměstnavateli úhrady dlužné částky v celkové výši (po částečném zpětvzetí) 31 050 Kč, a to z titulu náhrady újmy v důsledku utrpěného pracovního úrazu, náhrady mzdy a náhrady nevyčerpané dovolené. Se svým nárokem byl stěžovatel úspěšný a obvodní soud žalobě vyhověl. Žalovaný však proti rozhodnutí obvodního soudu podal odvolání a městský soud nyní ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí obvodního soudu a sám rozhodl tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a stěžovateli uložil povinnost žalovanému uhradit náklady řízení ve výši 41 552 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které však napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.
3. Stěžovatel nesouhlasí s postupem městského soudu, který - aniž by prováděl nové dokazování - dospěl ke zcela opačným závěrům a ke zcela odlišnému právnímu názoru, přičemž stěžovatele se svým právním názorem řádně neseznámil. Městský soud prý založil své rozhodnutí toliko na tvrzení žalovaného, přičemž zcela odhlédl od ostatních provedených důkazů. Na základě tohoto hodnocení důkazní situace pak městský soud dospěl k závěru, že žalovaný neodpovídá za pracovní úraz, neboť vzniklou situaci nebylo možné podřadit pod žádné ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), a tedy žalovaný nebyl v tomto sporu ani pasivně legitimovaný. Tím odvolací soud zcela popřel skutková zjištění obvodního soudu, aniž by sám provedl dokazování. Ve svém hodnocení se však nevypořádal se základními principy zakotvenými v ustanovení §18 a §19 odst. 3 zákoníku práce a daným rozhodnutím popřel základní pracovněprávní princip ochrany slabší strany. Tím, že městský soud dospěl k opačnému závěru než soud prvostupňový za situace, kdy se na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně odvolával a další dokazování neprováděl, zatížil celé řízení minimálně vadou nepřezkoumatelnosti a překvapivosti. V tomto kontextu stěžovatel odkazuje i na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu, podle kterých je v rozporu s principy spravedlnosti, jestliže zaměstnanec, který na pokyn zaměstnavatele odejde pracovat na jím sdělené místo a tam řádně vykonává pracovní povinnosti, nemá možnost se dovolat svých práv jen z důvodu formalistického hodnocení pracovněprávních jednání ze strany obecných soudů.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Předně je nutné uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které zahrnul již do svého dovolání a se kterými se Nejvyšší soud řádně vypořádal.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Z napadených rozhodnutí je patrné, že pro rozhodnutí městského soudu bylo stěžejní zodpovězení otázky, zda může být stěžovatel s žalovaným nárokem úspěšný, resp. zda je žalovaný ve sporu pasivně legitimován. Městský soud dospěl k závěru, že nikoliv, od čehož se odvíjel i výsledek řízení. Městský soud totiž uzavřel, že se v projednávaném případě nemohlo jednat o dočasné přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli podle §43a odst. 1 zákoníku práce, a to hned z několika důvodů, a za této situace (kdy dohoda o dočasném přidělení právně nevznikla) nemohl v době utrpění úrazu stěžovatel vykonávat práci, která mu byla přidělena podle pracovní smlouvy (viz odst. 25 a odst. 26 napadeného rozsudku městského soudu). Jak je dále patrné z napadeného rozhodnutí, městský soud nepotřeboval provádět další důkazy, aby dospěl k výše nastíněnému závěru.
8. V tomto ohledu není možné učiněné závěry obecných soudů překonat ani ustanovením §19 odst. 3 zákoníku práce, kterým stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje a podle něhož neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám. Dané ustanovení se totiž vztahuje, jak je z jeho dikce patrné, na právní jednání, tzn. na součinnost dvou stran, ke které však v nyní projednávaném případě nedošlo. Za dvoustranné právní jednání totiž nelze označit situaci, kdy žalovaný jako zaměstnavatel stěžovateli sdělí, že pro něj nemá práci, ale ví o někom, kdo by pro něj práci mít mohl (viz odst. 24 napadeného rozsudku městského soudu a str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Z jednání stěžovatele totiž nelze automaticky vyvozovat konkludentní souhlas s tímto návrhem, a to zejména z toho důvodu, jak ostatně již vyložil Nejvyšší soud, že projevem vůle zaměstnavatele nebylo, aby stěžovatel přímo nastoupil k jinému subjektu a začal pro něj vykonávat práci (ať již podle §43 nebo §43a zákoníku práce), ale aby se šel pouze na možnost práce zeptat.
9. Ani judikatorní závěry Ústavního soudu, kterými stěžovatel argumentuje, není možné na nyní projednávaný případ vztáhnout, neboť stěžovatel se při výkonu práce, u níž došlo k pracovnímu úrazu, neřídil pokynem svého zaměstnavatele. K úrazu došlo mimo provozovnu žalovaného, přičemž na toto jiné místo, kde k úrazu došlo, nebyl stěžovatel ani platně přeložen ve smyslu §43 zákoníku práce, ani přidělen ve smyslu §43a zákoníku práce. Je tedy vůbec sporné, zda úraz, který stěžovatel utrpěl, je možné označit za úraz pracovní, avšak to pro rozhodnutí obecných soudů nebylo podstatné. Podstatná pro rozhodnutí tohoto sporu byla skutečnost, že žalovaný nebyl dle závěru městského soudu, jenž byl následně stvrzen i Nejvyšším soudem, ve sporu pasivně legitimován. Tyto závěry Ústavní soud nepovažuje - s ohledem na svoje postavení v ústavním systému - za nikterak ústavně excesivní.
10. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené soudní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu