ECLI:CZ:US:2020:3.US.280.20.1
sp. zn. III. ÚS 280/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, sídlem Barrandova 1920/7a, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2019 č. j. 68 Co 293/2019-362 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. května 2019 č. j. 0 P 651/2016-309, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, L. K., M. L. a F. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl k návrhu vedlejší účastnice (matky), že vyživovací povinnost stěžovatele (otce) k vedlejším účastníkům (jeho zletilým synům), naposledy upravená rozsudkem obvodního soudu ze dne 2. 7. 2002 sp. zn. 14 Nc 545/2002 částkou 2 500 Kč měsíčně pro tehdy nezletilého M. a částkou 2 500 Kč měsíčně pro tehdy nezletilého F., se počínaje dnem 1. 9. 2015 zvyšuje na částku 7 500 Kč měsíčně pro již zletilého M. a na částku 7 500 Kč měsíčně pro již zletilého F., splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám synů stěžovatele (výrok I). Nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2015 do 31. 5. 2019 ve výši 175 500 Kč pro
každého ze synů uložil odvodní soud stěžovateli splácet k rukám každého ze synů spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku po 2 500 Kč měsíčně pro každého do zaplacení pod ztrátou výhody splátek (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se rozsudek obvodního soudu ve výroku o zvýšení výživného (výrok I), pokud jím bylo rozhodnuto o zvýšení výživného pro zletilého M. a zletilého F. za dobu od 1. 4. 2018 nadále, mění tak, že se výživné zvyšuje na částku 7 000 Kč pro každého ze zletilých, jinak se v tomto výroku potvrzuje. Ve výroku o nedoplatku na výživném (výrok II) se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že nedoplatek na výživném vzniklý jeho zvýšením za dobu od 1. 9. 2015 do
31. 10. 2019 ve výši 183 500 Kč pro zletilého F. a 183 500 Kč pro zletilého M. je stěžovatel povinen zaplatit k rukám každého z nich do 31. 1. 2020.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, jejich závěry, jakož i obsah svých argumentů předestřených v soudním řízení. Napadá shora označené rozsudky s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu zaručené čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Podle stěžovatele městský soud nesplnil úlohu orgánu projednávajícího odvolání, nepřezkoumal správnost jeho výroků ani správnost řízení jim předcházejícího, nekriticky se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, aniž by zapojil své vlastní úvahy a hodnocení. Doplnil absentující odůvodnění svým odůvodněním, které však i tak odporuje požadavku na náležité odůvodnění.
5. Stěžovatel má za to, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho argumenty týkající se podezření z užívání drog jedním ze synů, že soud nezohlednil předanou částku peněz každému ze synů, že soud nevzal v potaz matčin negativní postoj k otázce tzv. Kindergeldu, soud nezohlednil nezbytné výdaje ze strany otce na současnou manželku a její dvě děti, jakož i další nutné výdaje, resp. se nezabýval výdělkovými možnostmi na straně synů.
6. Stěžovatel má za to, že došlo k porušení rovnosti v řízení, neboť soudy přisvědčily argumentaci matky, resp. jeho synů, nikoli argumentaci stěžovatele.
7. Stěžovatel poté opakuje svou argumentaci týkající se potřeb vyživovaných synů, resp. svých možností. Připomíná, že při posuzování majetkových poměrů rodiče je vždy nutné přihlédnout nejen k faktickým příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho nemovitého a movitého majetku a k jeho životní úrovni (způsobu života). Stěžovatel zpochybňuje řádné studium synů. Připomíná, že chování zletilých dětí ke svým rodičům má vliv na rozhodování soudu o přiznání výživného, přičemž synové se se stěžovatelem odmítají stýkat, hovoří o něm neuctivě ve společnosti dcery jeho současné manželky a žijí zřejmě trvale nezřízeným životem.
8. Stěžovatel dále připomíná závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489), podle něhož stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti i po dokončení přípravy na povolání umožní dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život, může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě, jež je mu garantováno čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
9. Stěžovatel uvádí, že výše vyměřeného výživného i dlužného výživného, jakož i lhůta pro splacení, je pro stěžovatele likvidační.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil kopii rozhodnutí městského soudu. Obsah napadeného rozhodnutí obvodního soudu zjistil Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu (č. l. 339-352). Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá v tom, že se soudy jeho tvrzeními dostatečně nezabývaly, popř. že jim nepřiznaly takovou relevanci, jako protiargumentům vedlejších účastníků, resp. jiným zjištěním soudu. V tomto kontextu Ústavní soud uvádí, že z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že se všemi argumenty stěžovatele se soudy zabývaly a se všemi se též vypořádaly. Z pohledu nároků na dostatečné odůvodnění soudy požadavkům řádného procesu dostály.
13. Nelze učinit ani jakoukoli výhradu ke zjištěnému skutkovému stavu, ze spisového materiálu je zřejmé, že se soudy zabývaly skutkovým stavem dostatečně, navíc opakovaně, neboť rozhodnutí obvodního soudu bylo již jednou městským soudem zrušeno (č. l. 236 - 238) za účelem doplnění dokazování ve věci výše příjmů stěžovatele za celé rozhodné období, jakož i za účelem vyjasnění charakteru částek předaných stěžovatelem oběma synům. Tyto deficity ve zjištěném skutkovém stavu obvodní soud odstranil.
14. K samotnému hodnocení důkazů a vyvozování konkrétních právních závěrů Ústavní soud připomíná nezbytnou zdrženlivost v oblasti věcného přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
15. Řada argumentů stěžovatele byla již během řízení před obecnými soudy ze strany
jeho synů opakovaně vyvracena a zpochybňována (otázka řádného studia, nařčení z užívání drog, vzájemný vztah stěžovatele a jeho synů), soud se výpověďmi všech účastníků řádně zabýval a skutkový stav zjistil dostatečně. Ve spisu jsou založena potvrzení o studiu, posudky středních škol na oba syny stěžovatele, resp. jejich vysvědčení, doklad o přijetí na vysokou školu. Pokud soud vyšel z toho, že oba synové stěžovatele studují řádně a jde o regulérní přípravu na zaměstnání, není tento závěr v jakémkoli rozporu se spisovým materiálem. Stejně tak se soudy dostatečně zabývaly nařčením stěžovatele ve vztahu k jednomu ze synů, pokud jde o užívání drog.
16. Soudy se též vypořádaly s povahou peněž předaných stěžovatelem oběma synům, kterou odvolací soud při nově stanovené výši výživného zohlednil, stejně tak zdůvodnily nemožnost uplatnění tzv. Kindergeldu v Německu. Jejich závěry nelze považovat za jakkoli rozporné se skutkovými zjištěními. Soudům též nelze vytknout, že by dostatečně nehodnotily majetkové a příjmové poměry stěžovatele a jeho možnosti.
17. Na uvedenou situaci nelze vztáhnout závěry nálezu IV. ÚS 650/15 týkající se potřeby "zastropování" výše výživného u rodičů s nadstandardními příjmy, neboť zmíněný nález se týkal výživného v řádu až stovek tisíc korun měsíčně. Ústavní soud v uvedeném nálezu zdůraznil, že základními hledisky pro určení výše výživného nesporně jsou odůvodněné potřeby dítěte, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného rodiče; životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. V případě výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče však nelze postupovat mechanicky, neboť je právem i povinností rodičů naučit dítě hodnotě peněz a řádnému hospodaření s nimi. Stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti i po dokončení přípravy na povolání umožní dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život, může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat
právo rodiče vychovávat své dítě, jež je mu garantováno čl. 32 odst. 4 Listiny .
18. V nyní posuzované věci však nelze v žádném případě považovat výši výživného přiznaného synům stěžovatele, včetně dlužného výživného, za nadstandardní či nepřiměřeně, resp. takové, které by snad mělo optikou shora uvedeného nálezu umožnit synům stěžovatele vést "dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život", jak uvádí stěžovatel.
19. Sama výše výživného, které bylo zvýšeno po 15 letech (z 2500 Kč měsíčně), není nijak excesivní či likvidační a dostatečně reflektuje jak doložené příjmy otce a jeho majetkové poměry, tak potřeby a možnosti synů, resp. možnosti jejich matky, která je výrazně limitována invaliditou III. stupně a onkologickým onemocněním a o kterou se synové stěžovatele starají.
20. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí i spisového materiálu, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu