ECLI:CZ:US:2020:3.US.2829.20.1
sp. zn. III. ÚS 2829/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. U., zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem se sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, č. j. 3 Tdo 581/2020-444, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2020, č. j. 8 To 489/2019-411, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2019, č. j. 4 T 24/2019-386, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody, jak je zmiňují čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel byl - zjednodušeně řečeno - podle svého názoru stíhán, aniž by pro to byly dány zákonem stanovené podmínky, napadenými rozhodnutími bylo též porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu a právo na ochranu vlastnictví.
2. Z ústavní stížnosti i z napadených rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným přečiny vydírání, porušování domovní svobody a krádeže. Těchto přečinů se - zjednodušeně řečeno - dopustil tím, že jako vlastník a pronajímatel blíže specifikovaného bytu do něj v období od druhé poloviny listopadu roku 2014 za použití násilí, po následné výměně zámku vchodových dveří, vnikal, odpojil byt od energií, aby tím za použití nadávek i fyzického násilí donutil zde bydlící nájemkyni byt opustit a uhradit mu dlužné nájemné za měsíc listopad 2014 ve výši 13 000 Kč. Do bytu přicházel neohlášen, opakovaně v různých denních i nočních hodinách, v mrazivém počasí větral, neboť věděl, že nájemkyně (v trestním řízení poškozená) si nemůže zatopit, její osobní věci nechal následně odnést z bytu, když dílem tyto věci nechal užívat jinými osobami, dílem je uskladnil například na toaletě pro invalidy v restauraci. Takto si přisvojil majetek poškozené specifikovaný v odsuzujícím rozsudku a způsobil jí tím škodu ve výši 425 100 Kč. Za uvedené přečiny byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 3 let. Dále mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil, možností a schopností uhradil škodu, kterou svými trestnými činy způsobil s tím, že mu bylo konkrétně uloženo nahradit poškozené škodu ve výši shora uvedené.
3. Stěžovatelem podané odvolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") zamítnuto jako nedůvodné, neboť podle krajského soudu nemohly stěžovatelem uplatněné námitky obstát. Rozsudek okresního soudu byl shledán zákonným ve výroku o vině, ve výroku o uloženém trestu i ve výroku o náhradě škody.
4. Následné dovolání bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Co se týká zjevné neopodstatněnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, lze připomenout, že uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
10. Ústavní soud předně uvádí (obdobně jako učinil již Nejvyšší soud), že stěžovatel ve skutečnosti jen opakuje námitky doposud uplatněné obhajoby, s nimiž se ovšem obecné soudy - včetně Nejvyššího soudu - důsledně vypořádaly. Ačkoliv samotná koncepce ústavní stížnosti je zcela věcí stěžovatele, respektive jeho právního zástupce, Ústavní soud v této souvislosti nemohl přehlédnout, že stížnostní argumentace v podstatě vůbec nereaguje na skutková zjištění obecných soudů i jejich právní závěry a ve svém důsledku se tedy ani nepokouší napadená rozhodnutí jakýmkoliv způsobem relevantně zpochybnit.
11. Úvodem je tak třeba vyvrátit obecnou námitku stěžovatele, kterou uplatňoval jak k samotnému skutkovému ději, k jím páchané trestné činnosti, tak i k rozsahu škody způsobené trestnou činností, že obecné soudy vycházely jen z tvrzení samotné poškozené a nebraly vůbec v úvahu svědky, kteří vypovídali ve prospěch stěžovatele. Skutková východiska poškozené se totiž - vzdor tvrzení samotného stěžovatele - zásadně shodují se skutečnostmi, které před soudy uváděli samotní spolupracovníci stěžovatele, které k násilnému vyklizení do bytu povolal a kteří měli za úkol manipulovat s osobními věcmi poškozené včetně toho, že jí následně některé její násilně odebrané osobní věci - pokud je stěžovatel při svých návštěvách v bytě rovnou nezničil - vrátili. Je pravda, že někteří stěžovatelovi spolupracovníci, jež měli na starosti mimo jiné stěžovatelem pronajímané byty, se aktivit přímo namířených proti poškozené neúčastnili. Stěžovatel se jim však přinejmenším "chlubil", že do bytu poškozené chodí například "větrat", aby tam poškozená ve spojitosti s nemožností jakéhokoliv tepelného komfortu měla co největší zimu; městský soud také místním šetřením vyvrátil část stěžovatelovy obhajoby, když zjistil, že stěžovatel mohl poškozené vypínat elektrickou energii, aniž musel do bytu vstoupit.
12. O podstatných rysech stěžovatelem páchané trestné činnosti v dané věci proto nevznikly žádné pochybnosti. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečně podrobná a je v nich detailně vysvětleno, z jakých důkazů vycházely a jak je vyhodnotily (pro opačný závěr nemůže svědčit ani stěžovatelem blanketně odkazovaná judikatura Ústavního soudu).
13. Zpochybňuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti naplnění znaků skutkových podstat jemu za vinu kladených trestních činů, pak Ústavní soud pro stručnost v prvé řadě odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který se této otázce podrobně věnoval. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel svévolně vstupoval do bytu poškozené (aniž by jí samotné předal klíče od nově osazeného zámku), aby jí tam "větral" a soudy rovněž vycházely z toho, že jí při svých návštěvách silou tisknul, sprostě na ni křičel, to vše ve snaze docílit toho, aby opustila byt. I podle Ústavního soudu z tohoto jednání stěžovatele lze dovodit naplnění skutkové podstaty přečinu vydírání a porušování domovní svobody za účelem vystěhování stěžovatelky z předmětného bytu.
14. Pokud se stěžovatel zmocnil věcí poškozené a nakládal s nimi proti její vůli jako s věcmi vlastními (sedačku poškozené například použil v jiném jím pronajímaném bytě - srov. k tomu odst. 12 a odst. 14 odůvodnění rozsudku městského soudu), pak i znaky skutkové podstaty přečinu krádeže jsou ve věci stěžovatele naplněny; není přitom pochyb, že stěžovatel u všech přečinů kladených mu za vinu jednal v úmyslu přímém. Ostatně sám v ústavní stížnosti přiznává, že například notebook nebo zmíněnou sedačku používal (nechal používat) podle něj do doby, než se o ně sama poškozená přihlásí; nevysvětluje ovšem, z jakého právního titulu takto postupoval, neboť na jiném místě ústavní stížnosti tvrdí, že byl toliko veden snahou věci poškozené uskladnit, aby se nepoškodily. Stěžovatelova argumentace je tak v tomto ohledu spíše obecná a nadto poněkud vnitřně rozporná.
15. Pokud stěžovatel konečně namítá, že při posuzování rozsahu náhrady majetkové újmy soudy zcela rezignovaly na provádění dokazování a převzaly tvrzení poškozené, pak ani této argumentaci nemohl Ústavní soud přiznat ústavněprávní relevanci. Poškozená původ prostředků, z nichž vybavení bytu pořídila, vysvětlila; k některým věcem dokonce soudu předložila doklady o bankovních převodech, kterými věci hradila, zmínila také například finanční dary od prarodičů. Navrhoval-li v této situaci stěžovatel teprve až před krajským soudem, aby byly dotazem u příslušného finančního úřadu prověřeny majetkové poměry poškozené s tím, že si jí tvrzené vybavení bytu ani nemohla dovolit, pak krajský soud podle Ústavního soudu nepochybil, pokud takový dodatečný důkazní návrh stěžovatele za dané situace hodnotil jen jako účelovou snahu oddálit meritorní rozhodnutí ve věci a návrhu nevyhověl.
16. Jak je rovněž zřejmé, tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti zcela blanketně porušení zásady in dubio pro reo, jakož i neúplně zjištěný skutkový stav, existenci opomenutých důkazů, nedostatečná odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí atp., jde o zcela nekonkrétní námitky, které už jenom vzhledem k velmi podrobnému a věcnému odůvodnění zejména rozhodnutí městského soudu a krajského soudu nemohou obstát.
17. Nezbývá tedy než konstatovat, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími žádná základní práva, svobody ani ústavněprávní principy porušeny nebyly. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu