ECLI:CZ:US:2020:3.US.2856.20.1
sp. zn. III. ÚS 2856/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Jiřím Hajdukem, advokátem se sídlem Čs. legií 5, Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2020, č. j. 1 To 417/2020-60, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2020, č. j. 0 PP 129/2020-48, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí bylo zjištěno následující. Napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byla podle §88 odst. 3, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a contrario zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "VTOS"). Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pak byla stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí okresního soudu zamítnuta a rozhodnutí okresního soudu bylo potvrzeno.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že splnil veškeré zákonné podmínky pro podmíněné propuštění z VTOS. Toto splnění zákonných podmínek lze spatřovat v jeho polepšení se, přičemž lze i důvodně očekávat, že v budoucnu povede řádný život. V rámci výkonu svého trestu odnětí svobody měl dostatečný časový prostor na to, aby si uvědomil závažnost svého jednání, které již v budoucnu nebude opakovat. Současně u něj došlo i k naplnění obligatorní podmínky vykonání dvou třetin uloženého trestu. Namítá, že mu rozhodně nemůže být kladeno k tíži, že ve své žádosti o podmíněné propuštění uvedl určité laické formulace v tom smyslu, že byl v době páchání trestné činnosti mladý a hloupý. Navíc brojí proti tomu, že soudy při posuzování jeho žádosti o podmíněné propuštění z VTOS kladly přílišný důraz na okolnost, že je s ním aktuálně vedeno kázeňské řízení, které ke dni rozhodování o stěžovatelově žádosti ještě nebylo ukončeno. Přičítání této okolnosti k tíži stěžovatele lze hodnotit jako porušení zásady presumpce neviny. Proto žádá, aby byla napadená rozhodnutí zrušena.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud v dřívější judikatuře opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a zvážily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů a je oprávněn zasáhnout kasačním rozhodnutím pouze tehdy, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. kupř. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16].
6. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS, ve výjimečných případech je jeho zásah nutný. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], jestliže své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].
7. Mimořádnost institutu podmíněného propuštění spočívá dle judikatury zkráceně vyjádřeno v tom, že soud má možnost, a nikoliv povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což vyplývá z požadavku právního státu.
8. Podmíněné propuštění upravené v ustanovení §88 odst. 4 tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň dvě třetiny uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.
9. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že stěžovatel si v daném případě nemohl nárokovat vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z VTOS. Okresní i krajský soud při posuzování žádosti shledaly, že stěžovatel jako předpoklad vyhovění jeho žádosti naplnil formální podmínku stran výkonu dvou třetin uloženého trestu (§88 odst. 4 tr. zákoníku).
10. Negativně se však vyjádřily k naplnění podmínky prokázání polepšení. Okresní soud k tomu uzavřel, že z hodnocení věznice jednoznačně vyplývá, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by delší doba věznění na něj měla patřičný vliv, když byl opakovaně kázeňsky trestán a dokonce byl za jednání ve vězení i rozhodnutím soudu odsouzen. Také v době projednávání stěžovatelovy žádosti je proti stěžovateli vedeno kázeňské řízení, neboť existuje silné podezření, že stěžovatel ve VTOS opět zneužil pervitin, a to přestože má v rámci programu zacházení stanovenou povinnost spolupracovat s poradnou drogové prevence. Z tohoto chování pak nelze usuzovat na vedení řádného života na svobodě (viz odst. 8 napadeného usnesení okresního soudu).
11. Krajský soud pak v napadeném usnesení pouze doplnil, že stěžovatel ani neplní povinnosti uložené mu v rámci programu speciálního zacházení, kdy mu bylo uloženo účastnit se protidrogové osvěty v rámci poradny drogové prevence (viz odst. 6 napadeného usnesení). Krajský soud se pak vyjádřil k naplnění třetí podmínky pro podmíněné propuštění, a to předpokladu vedení řádného života na svobodě. I zde však krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel již v minulosti dostal opakovanou šanci k tomu, aby mohl žít řádně, leč i přesto v páchání trestné činnosti pokračoval, přičemž lze dovodit, že závažnost stěžovatelova jednání se stupňovala. Vedení řádného života lze tedy od stěžovatele očekávat jen stěží, resp. riziko, že se stěžovatel vrátí ke svému předchozímu způsobu života, je příliš vysoké, a na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel spolu se svojí žádostí o podmíněné propuštění z VTOS předložil i značně neurčité potvrzení o možnosti zaměstnání (viz odst. 7 napadeného usnesení).
12. Z napadených rozhodnutí je tedy dostatečně patrné, že se naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS soudy obou stupňů zabývaly řádně, přičemž své závěry dostatečně podrobně odůvodnily a v napadených rozhodnutích, které jsou dostatečně logicky, přesvědčivě a s odkazem na konkrétní relevantní okolnosti (opakovaný kázeňský postih stěžovatele, trestní odsouzení za jednání spáchané ve vězení atp.) odůvodněny, tak nelze spatřovat rysy libovůle či jiného vybočení ze shora naznačených ústavních limitů tohoto typu rozhodnutí, což teprve by bylo způsobilé založit kognici Ústavního soudu.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu