ECLI:CZ:US:2020:3.US.2862.19.1
sp. zn. III. ÚS 2862/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2019 č. j. 6 Tdo 603/2019-302, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 3 To 363/2018-242 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. září 2018 č. j. 11 T 63/2018-198, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl zrušen v záhlaví citovaný rozsudek Městského soudu v Brně a stěžovatel byl uznán vinným, že po ukončení platnosti nájemní smlouvy k bytové jednotce, kterou uzavřel na dobu určitou, po neprodloužení nájemního vztahu nereagoval na výzvy k předání bytu, byt nevyklidil a nepředal ho pronajímateli, znemožnil jakoukoliv dispozici s touto bytovou jednotkou, tedy neoprávněně bránil oprávněné osobě v užívání bytu, čímž spáchal přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen podle §208 odst. 2 za použití §67 odst. 2 písm. a), odst. 3 a §68 odst. 1 a 2 tohoto zákona k peněžitému trestu v celkové výši 10 500 Kč a pro případ zmaření peněžitého trestu k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále byla podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") poškozená obchodní společnost R. Hero reality s. r. o. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na svém názoru, že jeho nájemní vztah v rozhodné době trval, a tudíž se nemohl dopustit jakéhokoliv protiprávního jednání, natož trestného činu, a orgány činné v trestním řízení předběžnou otázku ohledně doby trvání nájemního vztahu a způsobu jeho prodlužování nesprávně vyhodnotily. Stěžovatel má za to, že na předmětnou smlouvu je nezbytné nahlížet v kontextu chodu bytového domu na adrese X, kdy pronajímatel cestou úpravy doby trvání nájmu jeden měsíc a způsobu jeho prodlužování obchází zákon, oznámení o neprodloužení nájmu ze dne 27. 3. 2017 navíc nesplňuje náležitosti výpovědi dle občanského zákoníku zejména co do uvedení zákonného důvodu skončení nájmu. Stěžovatel sdělil toto své stanovisko pronajímateli dne 23. 5. 2017 prostřednictvím svého právního zástupce, a v dobré víře v trvání nájemního vztahu v bytě setrval do druhé poloviny srpna 2017. Stěžovatel je proto přesvědčen, že v jeho věci není naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslu, neboť byl v dané době přesvědčen o existenci smluvního vztahu. Nepostačuje závěr obecných soudů, které mají subjektivní stránku za naplněnou tím, že stěžovatel o okolnosti oznámení o neprodloužení nájmu věděl, když přesvědčivě neuvedly, proč jeho obhajobě nepřisvědčily.
5. Přičítají-li obecné soudy k tíži stěžovatele způsobení škody pronajímateli v podobě ušlého nájemného, pak má stěžovatel takový postup za nespravedlivý a neoprávněný, neboť nájemné za období od 15. 4. do 14. 5.2017 uhradil k rukám B. J., který mu ovšem nevystavil doklad, nájemné na další období od 15. 5. do 14. 6. 2017 měl stěžovatel snahu uhradit, což bylo v řízení prokázáno, zejména videozáznamem pořízeným stěžovatelem dne 15. 6. 2017. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že dovolací soud měl za přitěžující okolnost "rozloučení s K.", kdy se stěžovatel měl vloupat do bytu, k jehož užívání neměl právní titul a uspořádat zde oslavu, jejíž součástí bylo poškozování interiéru. K tomu stěžovatel podotýká, že městský soud vloupání do bytu (či vykopnutí dveří) jako skutkovou okolnost za prokázanou vůbec neměl, a závěr o vině stěžovatele o ni nijak neopírá. Stěžovatel uvádí, že soudy uplatnily princip subsidiarity trestní represe jednostranným způsobem, kdy postup pronajímatele jimi nebyl nijak problematizován, naopak vše, co na svou obhajobu uváděl a dokládal stěžovatel, bylo buď pominuto, nebo uváděno v jeho neprospěch. Dle stěžovatele soudy kladly nepřiměřený a neodůvodněný důraz na jeho trestní minulost, přitom to, že byl stěžovatel v minulosti soudně trestán, nemá žádný význam pro posouzení trestnosti nyní projednávaného jednání.
6. Stěžovatel rovněž od počátku odkazoval na ustálenou judikaturu, podle níž není setrvání v bytě i po skončení nájemního vztahu trestné. Krajský soud konstatoval, že na stěžovatele uvedenou judikaturu nelze vztáhnout, aniž by však relevantním způsobem uvedl, proč by pronajímateli k řešení dané situace neměly postačovat občanskoprávní prostředky. Závěrem stěžovatel uvádí, že pro stejné jednání byla zproštěna obžaloby ve věci vedené pod sp. zn. 7 T 48/2018 Z. H. Konstatoval-li dovolací soud údajné rozdíly v obou trestních věcech, které měly spočívat v tom, že Z. H. předala byt již 31. 3. 2017, toto se nestalo, neboť setrvala v bytě až do 15. 11. 2017. Stěžovatel má za to, že obecné soudy měly v jeho věci postupovat stejně, neučinily-li tak, porušily svým postupem princip rovnosti před zákonem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost směřující proti rozsudku krajského soudu a Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario .
8. Napadá-li však stěžovatel současně i rozsudek městského soudu, který v celém rozsahu zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán ho zrušit podruhé).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a právních závěrů. Takto postavenou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněnými námitkami, které jim adresoval již dříve, a k nimž se krajský soud i dovolací soud podrobně ve svých rozhodnutích vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců dle čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena v §2 odst. 6 tr. řádu. Do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať už jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - obecnými soudy proto není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16 , bod 23 odůvodnění]. Výjimku z tohoto pravidla lze učinit až tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný [srov. např. nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185); nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73)].
11. Článek 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl řádný průběh (viz rozsudek ESLP ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140).
12. Stěžovateli předně nelze přisvědčit v tom, že se soudy dostatečně nezabývaly jeho námitkami týkajícími se dobré víry v trvání nájemního vztahu. Krajský soud uvedl, že stěžovatel byl svědky osobně informován o neprodloužení nájmu, dále zmíněná výzva byla vyvěšena i na vstupních dveřích objektu a správcovská společnost zaslala oznámení o neprodloužení nájemního vztahu také poštou. Krajský soud proto po provedení dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel si byl jednoznačně vědom, že v polovině dubna 2017 jeho nájemní poměr skončil, přesto byt následně nezpřístupnil ani přes opakované výzvy a podané trestní oznámení. Ústavní soud nemůže souhlasit se stěžovatelem, že argumentací soudu nebyla jeho obhajoba dostatečně vypořádána. Stěžovatel relativizuje skutková zjištění krajského soudu a má za to, že předmětná nájemní smlouva pro něj byla nevýhodná, a že se některých jejích ustanovení nemůže pronajímatel z tohoto důvodu dovolávat, zejména jde-li o délku nájmu a jeho prodlužování. Takový názor stěžovatele je ze zřejmých a v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu uvedených důvodů neudržitelný, a to bez ohledu na "pomíjení celospolečenské reality", jak o ní uvádí stěžovatel.
13. Taktéž dovolací soud se řádně vypořádal s částí obhajoby, kdy stěžovatel tvrdil, že z důvodu neplatnosti ujednání o způsobu prodlužování nájemní smlouvy se z původně nájemního vztahu na dobu určitou od 15. 3. 2017 do 14. 4. 2017 stal nájemní vztah na dobu neurčitou. Nejvyšší soud konstatoval, že přestože ujednání o způsobu prodloužení smlouvy je neplatné, neznamená to, že smlouva je uzavřena na dobu neurčitou, důsledkem neplatnosti tohoto ujednání je pouze skutečnost, že po uplynutí sjednané doby musejí smluvní strany sjednat smlouvu novou. Nejvyšší soud dodal, že s ohledem na to, že byla předmětná smlouva platně uzavřena na dobu určitou, nemusel pronajímatel udávat žádný důvod pro výpověď nájmu, neboť nájem skončil uplynutím doby, na kterou byl sjednán, a pronajímatel neměl povinnost a ani důvod od obviněného nájem převzít. Pronajímatel má přitom plnou smluvní volnost a nelze na něm spravedlivě požadovat, aby po uplynutí doby, na kterou byla smlouva sjednána, byl povinen uzavírat novou nájemní smlouvu s nájemcem, kterého považuje za problémového. Co se týče videozáznamu z června 2017, na který stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, z něj je zřejmé, že stěžovatel byl opětovně upozorněn na skutečnost, že mu nájem skončil a další smlouva nebyla uzavřena, přičemž jediné, co může zaplatit, jsou vzniklé škody.
14. Krajský soud se také vypořádal s tvrzením stěžovatele, že podle ustálené judikatury není setrvání v bytě i po skončení nájemního vztahu trestné a konstatoval, že závěr městského soudu, že za neoprávněné bránění v užívání bytu je nutno považovat i situaci, kdy dosavadní nájemce bytu po skončení nájmu se odmítne z bytu vystěhovat a byt vyklidit a vyklizený předat, vychází mimo jiné z judikatury Nejvyššího soudu. Namítá-li stěžovatel, že akce "rozloučení s K." včetně vykopnutí dveří v popisu skutku ve výroku soudu prvního stupně není, je nutno uvést, že krajský soud v souvislosti s vymezením doby, po kterou stěžovatel byt neoprávněně užíval, uvedl, že stěžovatel se sice v přesně nezjištěné době v červenci 2017 bez jakékoliv informace z bytu odstěhoval, avšak po násilném vniknutí do bytu po vykopnutí vstupních dveří (doloženém fotografií na č.l. 148) pod záminkou konání rozlučkové párty byl byt znovu uzamčen a nebyl zpřístupněn správcovské společnosti, a stěžovatel klíče odevzdal až v květnu 2018. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil způsob, jakým se stěžovatel choval v bytě, který v té sobě již rok k uspokojení svých bytových potřeb neužíval a pouze ho blokoval, aby ho nemohl užívat pronajímatel - tedy uspořádal zde oslavu, jejíž součástí bylo poškozování interiéru a malování po stěnách a po dveřích. Lze však konstatovat, že skutečnost, že stěžovatel vnikl za uvedeným účelem do bytu násilným způsobem, neměla vliv na skutkovou podstatu trestného činu, která v případě stěžovatele spočívala v neoprávněném bránění užívání bytu po dobu stanovenou ve výroku napadeného usnesení krajského soudu.
15. Nejvyšší soud se zabýval i námitkou porušení principu subsidiarity trestní represe, kterou vypořádal s odkazem na svou judikaturu tím, že byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského a obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Od stěžovatelem citovaných rozhodnutí Ústavního soudu se přitom jeho věc odlišuje jednak v délce protiprávního jednání, jednak tím, že nebylo třeba vyčkávat na rozhodnutí občanskoprávního řízení z důvodu sporu o ukončení nájmu.
16. Má-li stěžovatel za to, že měly soudy v jeho věci postupovat stejně jako ve věci Z. H., také tato námitka již byla Nejvyšším soudem řádně vypořádána. Odlišnost obou věcí přitom byla spatřována v tom, že obviněná Z. H. uložila spornou část nájmu do notářské úschovy, proto bylo na místě ponechat prostor pro občanskoprávní řízení, stěžovatel však zaplatil pouze jeden nájem, byt řádně odevzdal až v květnu 2018 a jednal způsobem zvyšujícím společenskou škodlivost svého jednání (záměrné blokování prázdného bytu od srpna 2017 do května 2018, devastace bytu při "rozloučení s K." atd.).
17. Ústavní soud uzavírá, že co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Soudy předestřely přiměřený popis jednání stěžovatele, který založily na řádně zhodnocených důkazech. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, takže k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a v části směřující proti rozsudku městského soudu ji odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§43 odst. 1 písm. d) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu