ECLI:CZ:US:2020:3.US.2896.20.1
sp. zn. III. ÚS 2896/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Z., zastoupené Mgr. Michalem Davidem, advokátem se sídlem K Dolům 1924/42, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 61 To 500/2020, a proti postupu Městského státního zastupitelství v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 1 KZV 105/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 1 Nt 2017/2020, kterým byla stěžovatelka vzata do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Namítá, že napadeným rozhodnutím městského soudu a postupem Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "MSZ") byla dotčena na svém právu na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává následující. Usnesením policejního orgánu ze dne 14. 7. 2020 bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pro pokračující zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pro účastenství ve formě pomoci na zvlášť závažném zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pro účastenství ve formě pomoci na zvlášť závažném zločinu sexuálního nátlaku podle 186 odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a pro účastenství ve formě pomoci na zvlášť závažném zločinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Následně byla stěžovatelka výše zmíněným rozhodnutím obvodního soudu vzata podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §67 písm. b) tr. ř. do vazby. Podle §72a odst. 4 tr. ř. se jí doba trvání vazby započítávala od 13. 7. 2020. Napadeným usnesením městského soudu pak byla stěžovatelčina stížnosti proti tomuto rozhodnutí podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
3. Stěžovatelka namítá, že policejní orgán už v usnesení o zahájení trestního stíhání nijak přesně nespecifikoval, jak se stěžovatelka na trestné činnosti měla podílet a ani popis její údajně trestné činnosti neodpovídal skutkové podstatě jakéhokoliv trestného činu, z jehož spáchání je stěžovatelka obviněna. Zejména však tvrdí, že k datu vydání usnesení obvodního soudu o jejím vzetí do vazby, a dokonce ani k datu podání stížnosti proti tomuto usnesení, nebyly nařízeny výslechy žádné ze svědkyň. Následně však byl obhájce stěžovatelky vyrozuměn o plánovaných výsleších, kdy z tohoto plánu vyplývalo, že by výslechy svědkyň mohly být hotové do konce srpna, nejpozději do poloviny září, a po provedení výslechů bude stěžovatelka s ohledem na její vazební důvod podle §67 písm. b) tr. ř. (tzv. koluzní vazba) propuštěna na svobodu. Naplánované výslechy ale neprobíhaly podle tohoto původního časového rozpisu. Za dobu více než jednoho měsíce, co se stěžovatelka nacházela ve vazbě, byly vyslechnuty jen 4 svědkyně (z původně plánovaných 22), což se jeví v rozporu s ustanovením §72a odst. 1 tr. ř., podle kterého má vazba trvat jen nezbytně nutnou dobu. Navíc skutečnost, že výslechy podle původního plánu neproběhnou, musela být orgánům činným v trestním řízení, zejm. dozorovému MSZ, známa již k datu rozhodování o stížnosti stěžovatelky proti usnesení obvodního soudu a na základě těchto skutečností mělo být stížnosti stěžovatelky vyhověno, neboť její setrvávání ve vazbě nemůže naplnit účel, pro který byla do vazby vzata, když koluzní důvod vazby uplyne dříve, než stihnou být svědkyně vyslechnuty. V napadeném usnesení se však městský soud vůbec nezabýval tím, že výslechy jsou sice plánovány, ale následně (mnohdy i bez náhrady) rušeny, přičemž na tuto okolnost stěžovatelka ještě v doplnění stížnosti výslovně upozorňovala. Vzhledem k tomu, že k datu rozhodování o stížnosti bylo zřejmé, že od vzetí stěžovatelky do vazby proběhl toliko jeden výslech svědkyně a další čtyři byly do 20. 8. 2020 naplánovány, bylo zřejmé i to, že výslechy (resp. přinejmenším rozhodně ne všechny) nemohou s ohledem na jejich množství proběhnout ani do 13. 10. 2020, kdy ze zákona uplyne lhůta pro trvání koluzní vazby (§72a odst. 3 tr. ř.). K těmto časovým prodlevám v naplánovaných výsleších navíc namítá, že dozorové MSZ pro zrušené výslechy okamžitě nenaplánovalo náhradní termíny. Naopak výslechy některých svědkyň byly záměrně plánovány až na dny těsně předcházející zákonnému meznímu termínu pro ukončení vazby stěžovatelky. Následně MSZ usnesením ze dne 6. 10. 2020, č. j. 1 KZV 105/2020-478, propustilo všechny obviněné včetně stěžovatelky na svobodu. V tomto usnesení MSZ uvedlo, že bylo policejním orgánem informováno o zrušení výslechů svědkyň, kdy tyto výslechy neproběhly z objektivních důvodů a s ohledem na konec lhůty podle §72a odst. 3 tr. ř. ke dni 13. 10. 2020 a s ohledem na nemožnost zajistit konání dalších výslechů svědkyň MSZ dospělo k závěru, že důvod vazby pominul. K tomu však stěžovatelka namítá, že skutečnost, že konání zbývajících výslechů není možné zajistit, a to nejen z důvodu vyhlášení nouzového stavu, ale předně z důvodu jejich neustálého rušení a opožděného nařizování, byla zřejmá již dne 17. 8. 2020, kdy policejní orgán stanovil třítýdenní přestávku ve výsleších. K tomuto datu (17. 8. 2020) měla být stěžovatelka z vazby i propuštěna, nikoliv až ke dni 6. 10. 2020, tj. skoro o dva měsíce později.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. ř.), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. ř.).
6. Zároveň Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
7. K vlastní argumentaci stěžovatelky uvádí Ústavní soud následující. Podle §72a odst. 3 tr. ř. může délka tzv. koluzní vazby trvat maximálně tři měsíce, není-li v daném případě dán některý z důvodů předvídaných zákonem umožňujícím její prodloužení. Přitom musí existovat a trvat reálné důvody (v rámci zmiňované tříměsíční lhůty), proč obviněný ve vazbě zůstává. Tyto důvody byly v nyní projednávaném případě zjevně dány. Jestliže byla stěžovatelka do vazby vzata z obav, že by mohla působit na doposud nevyslechnuté svědky, a tito svědci nebyli v rámci oné tříměsíční lhůty vyslechnuti, důvody koluzní vazby nadále přetrvávaly. Stěžovatelka k tomu sice namítá, že již dopředu bylo zjevné, že se s ohledem na malou "expeditivnost" orgánů činných v trestním řízení provádějících výslechy nestihnou provést výslechy všech navrhovaných svědků, tyto námitky však nedosahují ústavněprávní relevance. Navíc je nutno připomenout, že výslechy byly nařizovány na dobu, kdy byl vyhlášen nouzový stav a i před jeho nařízením již byly omezovány kontakty veřejnosti s úřady a s orgány činnými v trestním řízení, což samozřejmě samo o sobě průběh přípravného řízení a výslech svědků v předem určeném časovém harmonogramu výrazně ztěžovalo. Naopak v momentě, kdy již bylo skutečně zjevné, že se naplánované výslechy nestihnou, vydalo dne 6. 10. 2020 (tj. týden před vypršením zákonné lhůty pro trvání koluzní vazby) MSZ usnesení o propuštění stěžovatelky na svobodu.
8. Lze proto uzavřít, že po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení i rozporovaného postupu MSZ dospěl Ústavní soud k závěru, že odůvodnění napadeného usnesení městského soudu vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné fatální pochybení, které by bylo možno městskému soudu či MSZ z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu napadené rozhodnutí a rozporovaný postup MSZ jakkoliv přehodnocovat.
9. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu