ECLI:CZ:US:2020:3.US.290.20.1
sp. zn. III. ÚS 290/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Samuela Trapaniho, zastoupeného Mgr. Petrem Látalem, advokátem, sídlem Karla Čapka 211/1, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2019 sp. zn. 20 Cdo 3202/2019, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. dubna 2019 č. j. 11 Co 38/2019-171 a usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, Exekutorský úřad Praha-západ ze dne 16. ledna 2019 č. j. 156 EX 407/16-156, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, Exekutorský úřad Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Hypoteční banka, a.s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení vedeném u Exekutorského úřadu Praha-západ (dále jen "exekutorský úřad") byla dražbou nemovitých věcí stěžovatele (v postavení povinného) vymožena částka ve výši 1 688 000 Kč. Napadeným usnesením exekutorského úřadu bylo rozhodnuto také o odměně exekutora podle §5 odst. 3 a §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "vyhláška"), jež představuje 15 % z rozdělované podstaty připadající na pohledávky oprávněného a přihlášených věřitelů a činila 212 910 Kč. Současně bylo rozhodnuto o nevyplacení předmětné části podstaty oprávněnému a přihlášenému věřiteli, neboť před nabytím právní moci usnesení o rozvrhu rozdělované podstaty bylo vůči stěžovateli zahájeno insolvenční řízení.
3. K odvolání stěžovatele bylo usnesení exekutorského úřadu Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") potvrzeno. Krajský soud zrekapituloval postup výpočtu odměny exekutora podle vyhlášky a ztotožnil se závěry usnesení exekutorského úřadu.
4. Proti usnesení krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že šlo o právní otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou ve vší komplexnosti. Nicméně po vyložení pojmu "vymožené plnění" a objasnění souvislostí mezi postupem exekutora a zahájeným insolvenčním řízením dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví v tom, že Nejvyšší soud potvrdil nelegální usnesení exekutorského úřadu, jenž údajně stanovil odměnu exekutora z částky vyšší, než odpovídá smyslu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel namítá, že základem pro výpočet odměny exekutora měla být částka ve výši skutečně použité na uspokojení pohledávek věřitelů, byť až v insolvenčním řízení, nikoli částka, za níž byly nemovité věci v exekučním řízení vydraženy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti spočívá v opakování námitek uplatněných před odvolacím i dovolacím soudem, které byly těmito soudy srozumitelně a v souladu s ústavním pořádkem vyvráceny. Podstata ústavní stížností tkví pouze v polemice s výší základu pro výpočet odměny exekutora, jehož určení jednoznačně vyplývá z podústavních právních předpisů použitých v napadených rozhodnutích, pročež ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Vlastní náhled stěžovatele na podstatu a výklad rozhodných právních norem sám o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
10. Nepřípadný je odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16 (N 166/82 SbNU 609), v němž se Ústavní soud vyjadřoval k novele §46 odst. 7 exekučního řádu (dříve §46 odst. 6), jenž v platném znění ve větě druhé stanoví: "Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace pozůstalosti do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci [...]." V nálezu Ústavní soud konstatoval názor souladný s výslovným zněním citovaného ustanovení exekučního řádu (viz zejména bod 18 odůvodnění nálezu). Závěry v něm uvedené jsou opačné, než jaké stěžovatel dovozuje, přičemž pro odchýlení se od nich nebyly v posuzované věci shledány důvody.
11. Lze dodat, že přihlášení pohledávky vedlejší účastnice do insolvenčního řízení v prosinci roku 2018 nemá pro posouzení věci význam, jestliže dražba proběhla o pět měsíců dříve, v červenci téhož roku. Postup exekutorského úřadu podle napadeného rozhodnutí proto stejně jako následný soudní přezkum nevzbuzují ústavněprávní pochybnosti i co do časové posloupnosti úkonů ve vzájemném vztahu exekučního a insolvenčního řízení. Ústavní soud pro stručnost odkazuje na podrobné, srozumitelné a ústavně souladné odůvodnění napadených rozhodnutí.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu