ECLI:CZ:US:2020:3.US.2910.20.1
sp. zn. III. ÚS 2910/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Marka, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, č. j. 30 Cdo 2013/2020-424, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 58 Co 357/2019-394, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 1. 2018, č. j. 17 C 107/2008-200, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále jimi byl údajně porušen princip zákonnosti výkonu státní moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") shora citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 26 600 000 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu potvrdil. Takto soudy obou stupňů rozhodly v řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena v rámci exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Milanem Usnulem, Exekutorský úřad pro Prahu 9. V rámci exekuce byl totiž stěžovateli coby společníkovi společnosti Litos, s. r. o. "zabaven" jeho obchodní podíl v této společnosti, přičemž následně byl exekuční titul, na jehož základě byla exekuce vedena, shledán nevykonatelným. Stěžovatel proto požadoval náhradu škody ve výši hodnoty obchodního podílu 7 500 000 Kč a ve výši ušlého zisku ve výši 19 100 000 Kč.
3. Obecné soudy v nyní napadených rozhodnutích sice shledaly naplněným předpoklad nezákonného rozhodnutí podle §7 odst. 1 a podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a to s ohledem na následné zastavení exekuce pro nevykonatelnost exekučního titulu. Nicméně žalobnímu nároku stěžovatele nevyhověly, neboť stěžovatel ani po poučení podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") nedoplnil svá tvrzení, jak bylo naloženo s jeho uvolněným obchodním podílem ve shora jmenované společnosti, když v souladu s tehdy platnou právní úpravou mohlo dojít k obnovení jeho účasti ve jmenované společnosti. Obchodní podíl stěžovatele byl podílem uvolněným a do doby pravomocného ukončení exekuce s ním pak nebylo nikterak naloženo. Nic tedy stěžovateli podle obecných soudů nebránilo svou účast ve jmenované společnosti obnovit.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatel v něm nevymezil žádnou právní otázku, která by zakládala jeho přípustnost.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Co se týká zjevné neopodstatněnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, lze připomenout, že uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
9. Stěžovatelova klíčová stížnostní námitka spočívá v tvrzení, že mu byl s velkým zpožděním doručen protokol o jednání před obvodním soudem, které se konalo dne 19. 10. 2017, když právě v tomto protokolu, byť jednání se účastnil právní zástupce stěžovatele, bylo zaznamenáno poučení o nutnosti doplnit tvrzení a důkazní návrhy k otázce, jak bylo naloženo se stěžovatelovým uvolněným obchodním podílem.
10. Ústavní soud konstatuje, že k této námitce se již velmi konkrétně a dostatečně vyjádřil v ústavní stížností napadeném rozsudku městský soud (srov. zejména odst. 22 až 24 odůvodnění). Zde je přitom vysvětleno, že i případné pochybení při zaslání kopie protokolu z jednání nemohlo na možnost uplatnění stěžovatelových procesních práv mít žádný reálný vliv. Stěžovatelův právní zástupce byl při jednání před obvodním soudem, kde byl stěžovatel poučen o potřebě doplnění tvrzení i důkazů, přítomen. Ani stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně netvrdí, že by rozsahu poučení, jež mu bylo před soudem dáno, nerozuměl.
11. Následně po doručení protokolu stěžovatel ještě požádal o prodloužení lhůty k doplnění tvrzení i důkazů a jeho žádosti bylo obvodním soudem vyhověno. I přes tento prostor stěžovateli daný však obvodnímu soudu žádné tvrzení nepředložil, když sice navrhoval doplnění dokazování (srov. též str. 4 ústavní stížnosti, kde stěžovatel v dané souvislosti namítá tzv. opomenuté důkazy), obvodní soud však jeho návrhu nevyhověl, neboť samotným dokazováním nelze nahrazovat chybějící skutková tvrzení, k nimž mají být důkazy provedeny. Toto východisko je přitom i podle Ústavního soudu plně akceptovatelné, neboť provedením důkazů nelze teprve zjišťovat, co chce účastník řízení před soudem tvrdit. Sám stěžovatel ostatně ještě před odvolacím soudem uvedl (což koresponduje jeho stížnostní argumentaci), že si o ekonomické situaci výše jmenované společnosti nic nezjišťoval, neboť se do ní nehodlal vrátit - tedy ani nevěděl, jak bylo naloženo s jeho obchodním podílem. Pokud pak až v průběhu řízení před městským soudem stěžovatel začal tvrdit, že jeho obchodní podíl zanikl, městský soud toto tvrzení jako nepřípustnou novotu v systému neúplné apelace nezohlednil.
12. Ze shora uvedeného se proto podává, že ve stěžovatelově případě nešlo o nepřípustně uplatněnou zásadu koncentrace řízení, ani o to, že by se nemohl seznámit s rozsahem své povinnosti tvrzení (popřípadě povinnosti důkazní).
13. V daném kontextu skutkových zjištění pak neobstojí ani stěžovatelovo implicitní tvrzení (srov. zejména str. 4 - 5 ústavní stížnosti), že jej měl poškodit rovněž příslušný rejstříkový soud, neboť shora jmenovaná společnost v zákonné lhůtě nerozhodla o stěžovatelově uvolněném podílu; přesto ji rejstříkový soud nezrušil s likvidací. Kdyby tak prý totiž podle zákona učinil, neobstála by argumentace obecných soudů, pro niž byla stěžovatelova žaloba v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, zamítnuta; tedy argumentace, že po zastavení exekuce nic nebránilo obnovení stěžovatelovy účasti ve jmenované společnosti. K takové námitce stěžovatele ovšem Ústavní soud uvádí, že odškodňovací mechanismus podle zákona č. 82/1998 Sb. slouží k odvracení reálných škod (křivd), kterým nešlo nijak zabránit (nebo by to bylo nepřiměřeně složité), nikoliv ovšem jako alternativní (a jednodušší) cesta k dosažení finančního prospěchu.
14. Tvrdí-li stěžovatel konečně v ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud chybně vyhodnotil přípustnost dovolání, pak ani tato námitka nemá podle Ústavního soudu ústavněprávní relevanci. Nejvyšší soud totiž v napadeném usnesení jasně vysvětlil, že samo údajně opožděné zaslání protokolu z jednání by mohlo eventuálně znamenat procesní vadu, která ale - podle zákona - sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, a to bez ohledu na (ne)existenci relevantní judikatury Nejvyššího soudu k této problematice (tedy právě k eventuálnímu opožděnému zaslání protokolu).
15. Údajné pochybení rejstříkového soudu (srov. k tomu argumentaci shora) pak ani podle Ústavního soudu nemůže v dané věci představovat předpoklad pro naplnění nároků na náhradu škody, neboť ve stěžovatelově případě mu měla škoda vzniknout nezákonně vedenou exekucí pro nezpůsobilost notářského zápisu jako exekučního titulu, nikoli z důvodu, že byla jmenovaná společnost (včas) zrušena. Eventuální zrušení jmenované společnosti tak ve stěžovatelově pojetí představuje spíše cestu, jak docílit pro něj atraktivnějšího plnění (v porovnání s opětovným nabytím vlivu nad jmenovanou společností). K tomu ovšem, jak již bylo uvedeno, zákon č. 82/1998 Sb. neslouží.
16. Nezbývá tedy než konstatovat, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími žádná základní práva, svobody ani ústavněprávní principy porušeny nebyly. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu