ECLI:CZ:US:2020:3.US.2932.19.1
sp. zn. III. ÚS 2932/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. A., zastoupeného JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem, sídlem Štefánikova 1516/33, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2019 č. j. 7 Tdo 766/2019-424, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2018 č. j. 3 To 511/2018-382 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. srpna 2018 č. j. 19 T 68/2017-356, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 8. 2018 č. j. 19 T 68/2017-356 byl stěžovatel uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci a podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 11. 2018 č. j. 3 To 511/2018-382 bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2019 č. j. 7 Tdo 766/2019-424 bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako fyzická osoba smluvně pověřená investorem Z. M. sjednáváním, organizací a úhradou rekonstrukčních prací na rodinných domech, ke škodě tohoto investora z postupně jím převedených finančních prostředků určených k nákupu stavebních materiálů a úhrady rekonstrukčních prací si bez jeho vědomí přisvojil částku 435 312 Kč, kterou použil pro svou potřebu, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 21 T 64/2012, který nabyl právní moci dne 18. 9. 2013, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 4 To 160/2013, odsouzen pro zločin zpronevěry podle §206 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se cítí nevinen. Tvrdí, že s investorem bylo nakládání s finančními prostředky, jež se jeví sporné, dohodnuto. M. využil toho, že toto společné ujednání bylo uskutečněno pouze ústní formou dohody. Dané finance byly stěžovatelovou odměnou a M. se ho o ni snaží trestním řízením připravit. Práce, kterou fakticky vykonával, byla většího rozsahu, než snad jen zaměstnance s minimální mzdou. I samotný poškozený potvrdil, že stěžovatel zajišťoval veškerou administrativu a projektovou dokumentaci. V řízení shledané jednání vykazuje znaky zpronevěry jenom proto, že soudy vyšly pouze z existence provádění rekonstrukcí nemovitostí, namísto z celého rozsahu vzájemného vztahu s údajným poškozeným a svědkyní R. Důkazy nebyly hodnoceny v celkových souvislostech. Nebyla ani dostatečně prověřena důvěryhodnost svědeckých výpovědí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Stěžovatel vznáší argumentaci směřující proti hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Jestliže soudy uvěřily výpovědím poškozeného a svědkyně R., a uzavřely, že případné další vztahy mezi ním anebo svědkyní nemění nic na závěru o závadnosti spáchaného jednání, učinily tak po proběhlém dokazování a hodnocení důkazů a své závěry řádně odůvodnily. Logicky přitom například poukázaly na to, že kdyby existovala stěžovatelem tvrzená ústní dohoda, stěžovatel by neměl žádný důvod zkreslovat evidenci finančních prostředků, které mu byly poškozeným svěřeny, a zakrývat tak faktický stav věcí. Není pak úlohou Ústavního soudu, aby jejich závěry znovu přehodnocoval.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu