ECLI:CZ:US:2020:3.US.2947.20.1
sp. zn. III. ÚS 2947/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Josefa Boška, zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Bauerem, sídlem Purkyňova 593/10, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 149/2020-160 ze dne 30. července 2020, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, a obchodní společnosti BETONOVÉ STAVBY - GROUP, s. r. o., sídlem Předslav 99, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla dne 16. 10. 2020 doručena stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v níž stěžovatel napadá II. výrok shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím krajský soud zasáhl do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušil svým postupem čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Vedlejší účastnice se žalobou podanou u Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") domáhala vůči stěžovateli zaplacení částky 3 761 754,70 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Jelikož bylo v důsledku probíhajícího řízení o statusových otázkách vedlejší účastnice sporné, kdo je jejím jednatelem, ustanovil jí okresní soud usnesením ze dne 30. 3. 2020 č. j. 5 C 279/2019 podle §29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.), procesního opatrovníka.
3. Proti rozhodnutí okresního soudu podal odvolání stěžovatel i vedlejší účastnice. Napadeným ustanovením krajský soud řízení o odvolání vedlejší účastnice zastavil (výrok I.), a to v důsledku zpětvzetí odvolání. Odvolání stěžovatele krajský soud odmítl (výrok II.), neboť bylo podáno neoprávněnou osobou [§218 písm. b) o. s. ř]. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud zdůraznil, že odvolání "může podat pouze ten účastník, jemuž je ukládána nějaká povinnost či v jehož neprospěch bylo rozhodnutí vydáno". Z rozhodnutí okresního soudu je však "zřejmé, že tato podmínka splněna nebyla. Odvoláním totiž nebylo napadeno rozhodnutí, kterým by žalovanému byla ukládána nějaká povinnost nebo které by bylo v jeho neprospěch".
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel stručně rekapituluje průběh řízení a uvádí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť krajský soud rozhodoval v rozporu se zákonem. Je přesvědčen, že se měl krajský soud jeho odvoláním věcně zabývat. Tím, že krajský soud odkazem na §218 písm. b) o. s. ř. odmítl stěžovatelovo odvolání, porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Nepřípustnost odvolání je podle stěžovatele upravena výlučně v §202 o. s. ř. Podle jeho názoru "žádný z tam uvedených důvodů však v daném případě naplněn nebyl, což ani v napadeném rozhodnutí není zmíněno". Žádné ustanovení o. s. ř. podle něj nevylučuje, aby se stěžovatel jako účastník řízení odvolal proti usnesení o ustanovení opatrovníka jinému účastníku. Stejně tak nelze souhlasit s názorem krajského soudu, že by odvolání mohl podat pouze účastník, kterému "je přímo ukládána povinnost či v jehož neprospěch bylo rozhodnutí vydáno". Hodnocení toho, v čí prospěch bylo procesní rozhodnutí vydáno, je podle stěžovatele relativní a subjektivní, neboť "považuje za pro něj důležité, kdo bude jednat za žalobkyni".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
7. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. V návaznosti na zásadu subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na přezkumu věcí pravomocně skončených.
8. Stěžovatel ústavní stížností napadá toliko výrok rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí odvolání, které podle právního názoru krajského soudu podal někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn [§218 písm. b) o. s. ř.]. Zákon však poskytuje procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele, a to v podobě žaloby pro zmatečnost představující mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1847/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Podal-li stěžovatel ústavní stížnost, "aniž by doložil, že vyčerpal žalobu pro zmatečnost, a rozhodnutí o takové žalobě také napadl dostupnými procesními prostředky ochrany práva", je zpravidla dán důvod pro její odmítnutí pro nepřípustnost (usnesení ze dne 28. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1102/18).
9. Ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné stanovuje, že "žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání...". Jde o samostatný zmatečnostní důvod (srov. SVOBODA, K. Opravné prostředky. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 347, 372), přičemž "důvodem zmatku v řízení je zde nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, zda odvolání bylo podáno po lhůtě, osobou neoprávněnou nebo že není přípustné (§218 o. s. ř.)..." (SVOBODA, K. In SVOBODA, K. a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 398). Rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 9. 2006 sp. zn. III. ÚS 457/06 vyložil, že "důvodem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto či odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu".
10. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 zdůraznil, že "ústavní stížnost, která směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v občanském soudním řízení odmítnuto odvolání stěžovatele, je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ... jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.".
11. Z ústavní stížnosti ani jejích příloh nevyplývá, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost vůbec podal. Z petitu ústavní stížnosti, jakož i jejího textu jako celku je naopak patrné, že ústavní stížností napadá pouze výrok rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí odvolání, byť je s ohledem na výše uvedené patrné, že nejprve měl podat žalobu pro zmatečnost. Tou by stěžovatel docílil toho, aby se jeho argumenty, které uplatnil v ústavní stížnosti, zabýval obecný soud.
12. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž nebyly shledány důvody pro uplatnění výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
13. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj