ECLI:CZ:US:2020:3.US.2957.19.1
sp. zn. III. ÚS 2957/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, Ph.D., advokátem, sídlem Ve Skalách 2597/2, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2019 č. j. 7 Tdo 564/2019-750, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2019 č. j. 7 To 405/2018-616 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. listopadu 2018 č. j. 1 T 19/2018-575, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává následující. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, a byl mu uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, celkem tedy 100 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl znovu tak, že I. výrokem uznal stěžovatele vinným pokračujícím přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první trestního zákoníku (celkem devět útoků), a odsoudil ho k peněžitému trestu ve výměře 90 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, celkem tedy 90 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Zároveň II. výrokem stěžovatele podle §226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby u čtyř dílčích skutků, neboť tyto v žalobním návrhu uvedené dílčí skutky nejsou trestným činem. Stěžovatel se uvedeného přečinu dopustil tím, že v úmyslu získat neoprávněnou výhodu nebo prospěch při získání zaměstnání, odborné kvalifikace nebo přijetí k dalšímu vzdělávání předkládal jako pravé padělané veřejné listiny, a to diplom o absolvování a vysvědčení o absolutoriu vysoké školy (Českého vysokého učení technického), případně úředně ověřené kopie těchto písemností, přičemž tohoto jednání se dopustil celkem v devíti případech v období od 1. 12. 2008 do 26. 6. 2017.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním. Nejvyšší soud je jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že o skutcích uvedených v obžalobě pod body č. 2, 8, 9 a 13 nebylo vedeno dostatečně dokazování, resp. nebyly provedeny žádné důkazy.
6. Stěžovatel dále uvádí, že nebyla dána místní příslušnost okresního soudu. Zároveň okresní soud odmítl provést výslech svědka K., byť tento svědek mohl prokázat nevinu stěžovatele. Z tohoto důvodu stěžovatel vznesl námitku podjatosti soudce okresního soudu. Obecné soudy tyto námitky v podstatě ignorovaly, resp. jim nepřikládaly váhu. Zde stěžovatel zejména brojí proti postupu krajského soudu, který po vznesení námitky podjatosti samosoudce okresního soudu nevyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu o posouzení podjatosti, nýbrž sám ve věci dále rozhodoval.
7. Stěžovatel dodává, že obecné soudy nedodržely zásadu materiální pravdy, když se jim nepodařilo dostatečně rozkrýt skutkový stav věci. Uvádí, že si nebyl vědom toho, že by předkládané dokumenty byly padělané.
8. Stěžovatel nesouhlasí též s právní kvalifikací svého jednání jako pokračujícího přečinu. Domnívá se, že jde o opakované spáchání trestného činu, přičemž některé skutky jsou již promlčeny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že jde-li o napadený rozsudek okresního soudu, který v celém rozsahu zrušil krajský soud, k projednání ústavní stížnosti v této části není Ústavní soud příslušný, neboť není povolán tento rozsudek okresního soudu zrušit podruhé.
10. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím, tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele jsou toliko opakováním jeho obhajoby v trestním řízení před obecnými soudy, a to bez další přidané, ústavněprávní hodnoty. Námitky, které stěžovatel uvádí, byly již okresním soudem a krajským soudem vypořádány (procesní námitky proti údajné místní nepříslušnosti a podjatosti soudce, nadbytečnost výslechu K., jakož i právní kvalifikace jednání stěžovatele, kdy překvalifikování pokračujícího trestného činu na opakovaně spáchané skutky by pro stěžovatele bylo nevýhodné z hlediska výše uloženého trestu, nadto bylo okresním soudem uvedeno, a krajským soudem potvrzeno, že k promlčení žádných skutků nedošlo, neboť promlčecí doba byla přerušena). Námitkami stěžovatele se poté ještě věcně zabýval i Nejvyšší soud, zejména pak podjatostí soudce, jež je sama o sobě dovolacím důvodem, který však stěžovatel ve svém dovolání ani neuplatnil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel spojoval podjatost soudce především se způsobem vedení dokazování, což samo o sobě nezakládá jeho podjatost, nelze postup okresního soudu, který okamžitě nepředložil věc k samostatnému rozhodnutí Nejvyššího soudu o podjatosti soudce, považovat za významnou procesní vadu, která by zakládala porušení práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud by však Nejvyšším soudem bylo rozhodnuto o podjatosti soudce v pozitivním smyslu, mělo by to procesní dopad na předmětné řízení ve věci stěžovatele, tudíž ani za takové situace by a priori nebylo možno konstatovat porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Okresní soud procesně upřednostnil rozhodnutí ve věci samé před předložením věci k posouzení Nejvyššímu soudu, což je jedna z možných procesních variant postupu, která sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu.
14. Ústavní soud pro úplnost dodává, že k údajně nedostatečně provedenému dokazování v konkrétních bodech obžaloby je třeba uvést, že stěžovatel byl v oněch skutcích, jež nebyly dle jeho názoru dostatečně důkazně podloženy, krajským soudem zproštěn obžaloby, a to na základě §226 písm. b) trestního řádu. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem argumentaci soudů, která spočívá ve výkladu zákonných norem trestního práva hmotného a procesního, dále reprodukovat. Stěžovatel především brojí proti způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy v jeho trestní věci. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Stěžovatel se svou ústavní stížností zjevně domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
15. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku okresního soudu, který v celém rozsahu zrušil krajský soud) odmítl dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a ve zbytku - co do ostatních napadených rozhodnutí - ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu