ECLI:CZ:US:2020:3.US.2999.19.1
sp. zn. III. ÚS 2999/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti EUROSTŘECHY HOLDING, s. r. o., sídlem Dobrotice 28, Holešov, zastoupené Mgr. Josefem Švandou, advokátem, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. 33 Cdo 1098/2019-442, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. listopadu 2018 č. j. 60 Co 80/2018-410 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 14. prosince 2017 č. j. 8 EC 574/2011-383, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a Reného Poláška a Petry Poláškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 14. 12. 2017 č. j. 8 EC 574/2011-383 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala, aby vedlejším účastníkům řízení (žalovaným) byla uložena povinnost zaplatit částku 732 004 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům řízení společně na náhradě nákladů řízení částku 328 890 Kč (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 11. 2018 č. j. 60 Co 80/2018-410 rozhodnutí okresního soudu potvrdil ve výroku o věci samé (výrok v bodě I); ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna uhradit vedlejším účastníkům řízení každému částku ve výši 290 654,10 Kč (výrok v bodě II); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok v bodě III). Obecné soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o dílo spočívající v provedení střešní konstrukce a souvisejících prací na domě vedlejších účastníků řízení s tím, že cena za dílo byla stvrzena písemně. Lhůta k dokončení díla, ani splatnost ceny díla nebyly dohodnuty. Hotové dílo provedené podle smlouvy o dílo stěžovatelka předala vedlejším účastníkům řízení nejpozději do 30. 11. 2008, kdy jim bylo umožněno se střechou nakládat a tento den byl i rozhodující pro počátek běhu promlčecí doby. Dne 31. 12. 2009 stěžovatelka vystavila fakturu na částku 732 004 Kč splatnou dne 30. 1. 2010, kterou vedlejší účastníci řízení odmítli proplatit. Po právní stránce krajský soud uzavřel, že stěžovatelce vzniklo právo na zaplacení ceny díla v souladu s §634 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), po skončení díla (tj. dne 1. 12. 2008), neboť nebylo dohodnuto jinak. Stěžovatelka však uplatnila žalobou své právo na zaplacení ceny díla u soudu až dne 7. 12. 2011, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby (§101 obč. zák.). Protože vedlejší účastníci řízení vznesli úspěšně námitku promlčení práva stěžovatelky na zaplacení ceny díla, byla její žaloba zamítnuta.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2019 č. j. 33 Cdo 1098/2019-442 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť stěžovatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod, když jednak vycházela z jiného (oproti krajským soudem zjištěného) skutkového stavu, jednak soudu vytýkala vady řízení (překvapivost, nepředvídatelnost a nedostatek odůvodnění rozhodnutí krajského soudu), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, k nimž se ovšem přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné. O výjimečný případ, kdy i skutková otázka je s ohledem na její průmět do základních práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání, v dané věci přitom nešlo. Spojovala-li stěžovatelka přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, přehlédla, že musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Stěžovatelkou formulovaná otázka výkladu §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), však takovou otázku nepředstavovala. Námitky stěžovatelky týkající se náhrady nákladů řízení pak Nejvyšší soud považoval za nepřípustné s ohledem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Okresnímu soudu vytýká, že z provedených důkazů vyvodil závěry, které jsou s nimi v extrémním rozporu, že nerespektoval své vlastní poučení podle §118a o. s. ř. a rozhodl zcela překvapivě a nepředvídatelně. S poukazem na provedené důkazy (zejména výpověďmi svého jednatele Jiřího Ondrouška a zaměstnance stavbyvedoucího Tomáše Švajdy) vyslovuje přesvědčení, že k dokončení střechy nemohlo dojít v roce 2008, nýbrž později až v průběhu roku 2009. Naopak byli to podle stěžovatelky vedlejší účastníci řízení, kteří neunesli své důkazní břemeno k jimi vznesené námitce promlčení. Překvapivost a nepředvídatelnost rozhodnutí okresního soudu pak spatřuje v tom, že z kroků, které činil okresní soud (např. poučování vedlejších účastníků řízení), bylo možno dovodit, že námitku promlčení považuje za nedůvodnou, avšak nakonec jeho rozhodnutí bylo postaveno právě na závěru o promlčení nároku stěžovatelky. Krajskému soudu vytýká, že se nevypořádal s jejími argumenty a jenom je stručně odbyl. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že měl posuzovat přípustnost dovolání podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Nicméně i podle pravidel, která aplikoval, neposoudil přípustnost stěžovatelčina dovolání správně. Nesouhlasí s tím, že by v dovolání vycházela z vlastního (subjektivního) hodnocení provedených důkazů. Uvádí, že vypověděli-li svědci, že dílo bylo dokončeno až v roce 2009, nelze její názor, že tomu tak skutečně bylo a hodnocení soudů nižších instancí je s těmito zjištěními v extrémním rozporu, vykládat jako její subjektivní hodnocení důkazu. Stěžovatelka konečně nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, kde krajský soud, aniž by dal stěžovatelce příležitost k vyjádření, změnil rozhodnutí okresního soudu a celkovou částku nákladů navýšil téměř na dvojnásobek. Podle stěžovatelky tak byla porušena zásada zákazu reformationis in peius. Zdůrazňuje, že žalovala oba vedlejší účastníky řízení společně, neboť dům, u něhož se zhotovovala střecha, byl v jejich společném jmění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka v prvé řadě namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Jak vyplývá z konstantní judikatury, Ústavní soud je při přehodnocování důkazů a na jejich základě zjištěného skutkového stavu velmi zdrženlivý a do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu může zasahovat jen velmi výjimečně. V obecné rovině lze dát stěžovatelce samozřejmě zapravdu v tom, že případ extrémního rozporu mezi provedeným důkazem a jeho odrazu ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze, může vést k zásahu Ústavního soudu z důvodu porušení práva na soudní ochranu [srov. např. nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17 (N 235/87 SbNU 811) a v něm citovanou judikaturu]. Takovou vadu však Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal.
9. Jak se podává ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu (sp. zn. 8 EC 574/2011), bylo v dané věci o počátku běhu promlčecí doby provedeno rozsáhlé dokazování (výpověďmi svědků či účastnickými výpověďmi), bylo nařízeno mnoho soudních jednání a všem účastníkům řízení byl dán široký prostor pro vyjádření ke zjištěnému skutkovému stavu, kterého rovněž náležitě využili. Napadené rozsudky jsou i velmi pečlivě a podrobně odůvodněny co do skutkových i právních závěrů. Závěr o zhotovení střechy a umožnění nakládání s ní pak soudy učinily zejména z výpovědi Tomáše Švajdy, zaměstnance stěžovatelky, který časový okamžik specifikoval tím, že stavba byla v listopadu vyklizena, což v podstatě potvrdil i jednatel stěžovatelky Jiří Ondroušek. Z tohoto pohledu tedy nelze považovat závěry obecných soudů za extrémně rozporné s provedeným dokazováním.
10. Námitky stěžovatelky (uvádí-li, že z provedeného dokazování nemohlo vyplynout dokončení střechy již v roce 2008, nýbrž teprve v průběhu roku 2009) jsou pak skutečně v poloze pouhé polemiky se zjištěným skutkovým stavem. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do postavení další soudní instance, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nenáleží. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá totiž i zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily.
11. Co se týče námitky nepředvídatelnosti a překvapivosti rozhodnutí ohledně posouzení promlčení, je sice pravdou, že v pořadí první rozsudek okresního soudu (rozsudek ze dne 27. 8. 2015 č. j. 8 EC 574/2011-240) námitce promlčení vznesené vedlejšími účastníky řízení nemohl vyhovět, neboť s ohledem na neformálnost jednání smluvních stran a absenci písemných podkladů nebylo možné přesně určit počátek běhu promlčecí doby. Nelze však přehlédnout, že námitka promlčení byla vedlejšími účastníky řízení nastolena od samého počátku soudního sporu a v průběhu dalšího řízení se jí soudy dále zabývaly, když krajský soud ve svém zrušovacím usnesení (usnesení ze dne 25. 2. 2016 č. j. 60 Co 445/2015-264) okresnímu soudu nedostatky při zjišťování skutkového stavu právě ohledně počátku běhu promlčecí doby výslovně vytkl. Ani v tomto směru nelze považovat napadená rozhodnutí za překvapivá či nepředvídatelná.
12. Námitku, že Nejvyšší soud měl postupovat podle právní úpravy občanského soudního řádu účinné ve znění do 31. 12. 2013, tedy před jeho novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Ústavní soud rovněž nesdílí. Stěžovatelka zde přehlíží, že k zásadní změně přípustnosti dovolání a důvodů dovolání došlo již ke dni 31. 12. 2012 (v rámci souhrnné novely občanského soudního řádu provedené zákony č. 147/2012 Sb., 396/2012 Sb., 399/2012 Sb., 401/2012 Sb. a 404/2012 Sb.), přičemž podle čl. II. bodu 7 přechodných ustanovení k zákonu č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou pouze dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy před 1. 1. 2013). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno až dne 20. 11. 2018, nelze o použití dřívějších ustanovení občanského soudního řádu na dovolání, které bylo podáno dne 6. 3. 2019, uvažovat.
13. Ústavní soud konečně neakceptuje ani námitku stěžovatelky, že při rozhodování o nákladech řízení byla porušena zásada zákazu reformationis in peius. Tato zásada se totiž v občanském soudním řízení neuplatňuje, neboť soud o nákladech řízení rozhoduje z úřední povinnosti (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.) a může výši nákladů řízení posoudit nad rámec požadavku uplatněného účastníky řízení. Jedině v případě, že by soudy hodlaly využít výjimečně §150 o. s. ř. a z důvodů zvláštního zřetele hodných moderovat výši nákladů řízení, mají povinnost o tomto svém názoru informovat účastníky řízení. V dané věci však bylo rozhodnuto v běžném režimu na základě úspěchu ve věci a vedlejším účastníkům řízení, kteří neměli postavení nerozlučných společníků podle §91 odst. 2 o. s. ř., bylo každému zvlášť přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu