ECLI:CZ:US:2020:3.US.3024.19.1
sp. zn. III. ÚS 3024/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Adriany Pilařové, zastoupené Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem, sídlem Badeniho 291/3, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2019 č. j. 21 Cdo 1141/2019-136, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2018 č. j. 62 Co 132/2018-93 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. února 2018 č. j. 16 C 22/2017-71, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 8, sídlem 28. pluku 1533/29b, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 82 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka od roku 2003 působí jako soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8. Žalobou ze dne 8. 2. 2017 se stěžovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhala zaplacení doplatku platu a náhrad za období roku 2014. Rozsudkem ze dne 15. 2. 2018 č. j. 16 C 22/2017-71 obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 5. 9. 2018 č. j. 62 Co 132/2018-93 rozsudek obvodního soudu s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 127/82 SbNU 61) potvrdil. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nejsou dle Nejvyššího soudu způsobilé ani námitky, kterými stěžovatelka polemizuje se závěry Ústavního soudu uvedenými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 ze dne 10. 7. 2014 (N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 20/15, případně s dalšími rozhodnutími Ústavního soudu či Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, zejména s argumentací, v níž je zdůrazňován veřejný zájem na zklidnění celkové atmosféry ve společnosti, která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje, a to jak na politické scéně, tak v širší veřejnosti. Stěžovatelka udává, že Ústavní soud takovou krizovou atmosféru ve svém nálezu nikterak nedokladuje. Stěžovatelka se odvolává na zákaz denegationis iustitiae, který byl zmiňovaným nálezem porušen, když bylo odmítnuto zpětně doplatit soudcům plat. Stěžovatelka se rovněž neztotožňuje s tím, že by byly nálezy Ústavního soudu všeobecně závazné, neboť soudce je při svém rozhodování vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou. Nález Ústavního soudu může za běžných okolností působit svou přesvědčivostí, citovaný nález je však mimořádně nepřesvědčivý a principiálně vadný, a jde o ryze politické rozhodnutí. Stěžovatelka má za to, že ústavní stížnost posuzovaná pod sp. zn. Pl. ÚS 20/15 měla být odmítnuta pro nedostatek aktivní legitimace státu, neboť stát není nositelem základních práv a svobod. Stěžovatelka též namítá zásah do legitimního očekávání nejen svého, ale všech soudců, kteří předpokládali, že výše jejich platu bude kopírovat vývoj výše mzdy v nepodnikatelské sféře, a rozporuje účinky zrušujícího nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, jak byly vyloženy v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, neboť se domnívá, že spravedlivé by bylo, aby tyto účinky působily ex tunc.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil obsah napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo zjevně neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když na ústavní stížností napadený zásah orgánu veřejné moci dopadají závěry, jež Ústavní soud k němu již dříve vyslovil.
8. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy se Ústavní soud zabýval shodnými námitkami stěžovatelky v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 3884/2018, ve kterém posuzoval ústavnost rozhodnutí týchž účastníků v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala doplacení platu a náhrad za období leden 2012 až prosinec 2013. V usnesení ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 3884/2018 Ústavní soud konstatoval, že právní otázka, zda soudcům náleží zpětné doplacení platu, je již judikaturně ustálena, a to na základě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, který de facto odpovídá na podstatnou část námitek, které stěžovatelka předkládá, neboť tvořily jádro úvah většiny pléna při projednávání tohoto nálezu. V uvedeném usnesení Ústavní soud odkázal na svou předchozí judikaturu týkající se zpětného doplácení platů soudců, a poukázal na čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy, z nichž nelze dovodit konkrétní majetkový nárok jednotlivých soudců, který by zajišťoval jejich nezávislost, resp. konkrétní majetková hodnota vyjádřená ve výši platu nemůže být ekvivalentem pro nezávislost nebo míru nezávislosti soudců, chráněnou uvedenými články Ústavy. Odmítá-li stěžovatelka závěry Ústavního soudu, který v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 opětovně v návaznosti na svou předchozí judikaturu zdůraznil nepřípustnost účinku ex tunc u derogačních nálezů, označil Ústavní soud za významné stanovisko pléna ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 (ST 31/59 SbNU 607; 426/2010 Sb.), kde vyjádřil zásadu, že derogační účinky nálezu se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, pokud tento nález výslovně nestanovil jinak.
9. Ústavní soud nemá důvod se od uvedených závěrů v nyní posuzované věci odchýlit, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu